Sen o Kristýně:
zprvu a dost dlouho se nedalo poznat, je-li to žitá pravda, nebo
vymyšlený sen: tak zásadní a chtěný to v sobě obsahovalo zlom,
že se zdálo, že se život bude odvíjet úplně jinak; bylo to
příliš dokonalé, než aby to byla pravda, ale zároveň to pravda
být mohla, vždyť vnášela ve vše zvláštní druh světla a
všechno v mém příbytku ozařovala. Obraz za obrazem, od příčiny
k následku, sen začal, pokud mě paměť neklame, přednáškou
pana doc. Kolmana u mé babičky, kde se konala jakási filosofická
škola – což bylo tak, že babička s dědou přenechali svůj dům
filosofům k tomu, aby se tam konala filosofická škola. Někteří
účastníci školy ani nevěděli, že se jedná o dům mých
prarodičů, protože byli na školu zlákáni propagací a
oficiálním pokynem katedry, některým jsem se to snažil vysvětlit
(docent Kolman to samozřejmě věděl, neboť ten ví všechno,
avšak neříkal jsem mu to a ani on to nepokládal za vhodné a
oficální zmiňovat). Tímto způsobem se Filosofická škola v
Želivě konala v nikým nezmíněném a utajeném hájemství FIKu,
jakési mé vizi, která také nemohla vejít až do obecného
vědomí, ale o níž věděli jen ti, kteří nepokládali za vhodné
ji k oficiálnímu pozvedávat. A z mého pohledu to byla pravda
stejná pevná a nezvratná, jako dům mých prarodičů – dům, v
němž jsem prožil velkou část svého života. Že filosofie a
svět mi patří; že je to má filosofie a můj svět (ze své
podmínky možnosti být světem).
Jednou z účastnic snové
filosofické školy, která se odehrávala v domě mé babičky, byla
i Kristýna, stejně jako v Želivě. V Želivě byla účastnící,
řekl bych, dosti ztracenou. Byla sice v pokoji s Markétou Jakešovou
a ještě s někým, málokdy jsem ji ale viděl, aby s někým
mluvila, většinou všude chodila osamoceně, až vyloučeně; viděl
jsem, jak na film šla téměř v úplné anonymitě (ani mě si
nevšímajíc, ovšem – úmyslně nevšímajíc) – sama, jak se
chodí nikoliv do společnosti filosofů, ale do kina (na Smíchově
nebo kde jinde) – pokud by šel člověk do toho kina sám. A tento
druh samoty probouzel můj zájem a vyvolával pocit oprávnění,
jaké má zájem o nezajímanou a vyloučenou osobu v nějaké
společnosti. Přitom však již zmíněný úmyslný a chtěný
nezájem z její strany byl tím, co každý úspěch mých snah a
přání hatilo, vyjádření jejího postoje, o jehož pevnosti jsem
zatím nebyl přesvědčen a věřil, že může být prolomen: v
oprávnění jsem viděl i příležitost to tak udělat. Vždyť
jsem nevěděl, zda ten nezájem není přeci jenom formou výčitky
za to, že se vlastně snažím málo – ba mohlo být vynucené
konvencí odmítnutí někoho, kdo žije jen svůj svět a nedokázal
zatím přivést své myšlenky k objektivitě. (Můj názor, že se
v Želivě Kristýna ocitla mimo společnost ostatních a sama, mi
potvrdil Lukáš Vítek).
Sen, jehož
vyprávění jsem přerušil, stál ovšem na tom, že se stal opak
toho, než co se v realitě stalo: Kristýna měla o mě zájem,. V
té první části snu, jež se začala přednáškou doc. Kolmana a
odehrávala se v domě mé babičky, se to ještě příliš
neprojevilo (jestli tam byla Kristýna, mluvila se mnou podobně jako
v Želivě na Filosofické škole). Nepamatuji si teď přesně další
části snu a jejich spojení, jisté je, že jsem musel s Kristýnou
hovořit v Praze a pak jsme přejeli nějakým vlakem z Prahy do mého
domova (což se opět nestalo ve skutečnosti). Leč nedokázal jsem
poznat, jestli to není pravda.
Kristýna vypadala
poněkud jinak, než skutečně vypadá, měla tmavé vlasy, zásadní
rysy oličeje ale stejné; a tak jsem mohl věřit, že je to dokonce
skutečnější Kristýna, Kristýna nová (nova Christina).
Co se dále dělo, je pouze sen, v němž ale pozůstává něco
realizovatelnosti, možná, že se to stane za pět let, možná, že
něco z toho už se stalo. Nakonec mnoho z toho je tak neochvějné a
pevné, jako dům mé babičky, jako můj základ, původ, minulost a
identita (primitivní a bahnitá identita, prosím! - na
sebeponižování není nikdy času málo). Kristýna ve snu stála
na tom, že si rozmyslela naše vánoční (a po pravdě asi
definitivní) rozkmotření a svoji nenávist ke mně (říkám
nenávist, jde jak jinak postihnout to, co jde ve skutečnosti proti
mé mrzké láskychtivosti?) „poznala mé zásluhy“ (neřekla mi
to, ale smysl byl
takový) a chtěla by žít se
mnou (ó jaká propast neovladatelného šílenství, step svobody, v
níž se dá tvořit neskutečné a která stojí tolik, co smutná
tragédie života!) Jak jsem mohl já bláhový snílek věřit, že
je to skutečně pravda? Bože, vždyť to mé zavržení je
otevřenou ranou, jež zasazena ani ne v polovině prosince, a teď
31. ledna na Silvestra se mi bude zdát, že to může být (přes
svátky mlčení) jinak, že se to nestalo? - Jaj, jaj, jsem králík!
- jak se mi může něco takového zdát? Δοκεῖ.
Jak
můžu
nemoci rozeznat to od skutečnosti? Snad proto, že vše bylo tak
blízké a reálné. Šli jsme mně známými místy, Pražskou ulicí
v mém městě a kolem bývalého kina. Zavedl jsem ji do prázdného
dvoru za kinem, na nástěnce jsem jí ukázal skautskou vývěsku.
Ve dvoře jsem se o něco pokoušel, sice nechtěla hned, pak jsem
ale řekl: „Chci polibek“ - a políbil jsem ji lehce a jistě
(quidem,
δή)
neobratně na rty. Ano polibek je dovolen, přirozenost nezměněna,
ale postoj změněný, zázrak, zázrak! Pak jsme šli k nám domů
(původně nejela do Hořovic kvůli mně, ale mluvili jsme spolu, já
jí nyní navrhuji, aby přespala a počkala na zítřejší vlak u
nás – říkej si, co chceš, Descarte, že je v tom snu málo
příčinných souvislostí, pro mě bylo všechno žitou možností).
Došli jsme až ke dveřím od bytu, musel jsem se zeptat otce, jak
na věc nahlíží: může u nás přespat nějaká osoba? Otec začal
ihned velkoryse: může; nuže šlo už jen o podmínky. Začal jsem
chystat lůžko, přemýšlet, jak dlouho tu bude Kristýna, bude tu
ještě, až otec odejde ráno do práce, pojede nazpátek vlakem
dopoledne? A vedli jsme čilý a přátelský hovor s Kristýnou.
Hovor někoho, kdo je hostem ve městě, je přijat přítelem a
chystá se mu být v budoucnosti věrný. Sen! Ach sen!
Pro to už
nemám výklad, než že štědrost mého otce je také skutečná,
že jednal tak, jak jedná ve většině věcí, které po něm chci.
Přítomnost další osoby v našem bytě, ano, to by bylo něčím,
po čem jaksi volá skutečnost životní a ekonomická (naše
závislost na babičce) a že není nikoho, kdy by nám tu pomáhal).
Leč každá bída volá po spasiteli a každý nedostatek budí
přání, aby byl tento nedostatek zahlazen: a platónská a
křesťanská moudrost učí pokořit se a pohledět na to, co člověk
má: a zůstat u toho: a z této
půdy se odrazit do nebe. A jde to, jdu-li s hlavou v oblacích,
necítím právě tlak nouze, která na mě jinak všude doléhá.
Leč cítím příliš pravdy ve svých snech, než abych věřil, že
tu hlavu takhle vždycky stejně udržím.
