Ortodoxie? aneb návštěva Slovenska

Děkuji slovenské básnířce Kataríně Džunkové a panu Teodoru Križkovi: Kataríně Džunkové děkuji za to, že mne inspirovala k cestě na Slovensko, o níž mluvím v následující reportáži-cestopise-studii; a panu Teodoru Križkovi - jenž je také básníkem - děkuji za to, že mi doporučil Chestertonovu Ortodoxii. Její čtení mi vedle Mare Sylvy Fischerové dávalo zábavu pokaždé, kdy jsme se s otcem večer vrátili z túry. K jejímu obsahu se zde tedy také vyjádřím.

Úvod na obranu všeho ostatního

Na úvod je treba iba povedať, že Slovensko ve všech svých krásách, především však ve svých přírodních, národních, jazykových, dějinných a uměleckých krásách, je pro nás Čechy zpravidla země celkom neznáma. Nejenže jsme totiž zvyklí vidět Slovensko jako menší zemi, které jsme kdysi jako Češi pomohli k rozvoji: tedy zemi horší, než je ta česká. Nevíme nic o jejích dějinách ani o vztazích jejích etnik; o tom, jak Slovensko vzniklo. Přitom je jasné dvojí: jednak, že Slovensko má historii neuvěřitelně bohatou - a je neuvěřitelně bohaté kulturně, jednak, že dnes Slovensko nestojí za Českem, ale pro čistotu slovenské duše a slovenskou píli stojí vysoko nad ním.

Začátek cesty, Levoča, Kežmarok, Spišský hrad, Vysoké Tatry

Levoča

Do Levoče jsme přijeli navečer dne 7. 7. LP 2013. Z nádraží jsme prošli rovnými ulicemi (ovšem také přes sídliště na samém okraji) na hlavní levočské náměstí - Námestie Majstra Pavla. Bydleli jsme v penzionu Spiš nedaleko náměstí. V sedm hodin večer jsem se spolu s jinými turisty a Levočany zúčatnil svaté mše v kostele sv. Jakuba, která byla hojně navštívena a byla sloužena ve slovenštině.Levoča (Leuschovia, Lőcse, Leutschau, ...) je pradávné slovenské město a třebaže nedokážu o jeho historii pojednat ani stručně, uvedu alespoň několik základních údajů. Levoča vznikla v třináctém století, v době, kdy na Slovensko vpadli Tataři. Spojena je zpočátku s německým osídlením. Němci žili totiž na celém Slovensku, ale zvlášť na Spiši, tvořící kdysi hranici uherského království - byli dokonce i úmyslně svoláváni k osídlení. Neznamená to ovšem, že tam v té době nežili Slováci. Obdélné náměstí je prý největším obdélným středověkým náměstím na světě. Na náměstí stojí mnoho patricijských, renesančních domů, své jasné sídlo s dosud dochovanou překrásnou fasádou tu má i slavný šlechtický rod Thurzovců. Kolem města vedou zčásti ještě zachované městské hradby, v nichž se nachází i zachovalé brány (Menhardská a Košická). Ve městě se nachází hezké gymnázium, slavnější však bylo levočské lyceum, spjaté se slovenským obrozením i Ľudovítem Štúrem - pamětní deska na Hainově domě (="neskoršie evanjelické lýceúm") na náměstí dále připomíná Michala Hlaváčka, Jána Botta, Pavla Dobšinského, Jána Francisci a "mnohé iné významné slovenské rodoľubovie". Z církevních staveb je nejvýznamnější kostel sv. Jakuba, zdobený mimo jiné sochami z dílny mistra Pavla z Levoče (16. stol.), po němž se jmenuje i levočské náměstí, na kterém se kostel nachází. Dějiny druhého největšího slovenského kostela však vypsat nemůžu, připomenu jen ještě další církevní památky: Starý minoritský (alebo gymnaziálny) kostol na východ od náměstí a kostel sv. Ducha (tj. nový klášter minoritů), který se nachází na sever od náměstí v Košické ulici, blízko Košické brány. K tomu se na náměstí nachází také velký klasicistní kostel evanjelický a v celém městě se nacházejí i další církevní organizace a orgány, jak je pro Slovensko, které věří více než my, typické (je tu gréckokatolicky chrám presvätej Bohorodičky, jsou tu Sestry rádu svätého Bazila Velkého, je tu pravoslávny chrám sv. Cyrila a Metoda, Církevný zbor evanjelickej církvi augsburského vyznania na Slovensku, Úrad pravoslavnej církevnej obce Levoča...). V poznámce pod čarou bychom mohli zmínit ještě návštěvu Jana Amose Komenského v Levoči v roce 1654 a tisk prvních knih na Slovensku (jak uvádějí pamětní desky, vyšel tu v r. 1636 v tiskárně V. Breuera slavný slovenský kancionál Jura Tranovského TRANOSCIUS a v r. 1685 vyšel v téže tiskárně Komenského ORBIS PICTUS).

Kežmarok

Kežmarok jsme si jeli prohlédnout o den později, 8. 7. 2013 (když se zrovna připravovala slavnost na mariánské hoře nad Levočou v souvislosti s poutí seniorů; hlavní pouť vrcholila právě v době našeho pobytu, takže poutníci vyjedli v Levoči mnoho jídla...). Navštívili jsme nejdřív kežmarský hrad a poté další kežmarské památky; avšak už týž den odpoledne jsme odjeli do Tatranských Matliarov, kde jsme bydleli až do soboty 13. 7.

Kežmarok je město ve svém kraji - Spiši - neméně významné nežli Levoča. Jméno pochází z němčiny, Käsmark(t), tedy vlastně trh se sýrem (lat. Caseoforum), maďarsky se nazývá Késmárk. S Levočou samozřejmě často soupeřilo. Pozdně gotický mestský hrad (také Kežmarský zámok) je spjat s rodinou Thökelyovců i s rodinou Lasky. Imrich Thökoly, který se kdysi vzbouřil proti habsburkům a zemřel v Turecku, je pochován v novém evangelickém kostele v Kežmarku, svém rodišti. Tento kostel projektoval vídeňský architekt Theofil von Hansen. Duchovně působivější se mi zdál druhý evangelický kostel, tzv. drevený artikulárný (Kostol Nejsvätejšej Trojice), který mi svou vnější podobou vnukl myšlenku, že protestanti poznovu porozuměli myšlence chrámu jako domu božího a namísto aby stavebně vycházeli z dávné římské baziliky - tržiště, inspirovali se v architektuře obyčejného horského dřevěného domu. Tento kostel tak vyhlíží se zvláštní důvěrností nebo intimností. Bazilika Povýšenia svätého Kríža se vzácnou zvonicí tvoří katolický protipól dvou evangelických kostelů, je ovšem starší než ony. I v Kežmarku působí působí další církevní organizace (nebudeme-li mluvit o denominacích, církvích), takže hned naproti evangelickým kostelům se nachází nový řeckokatolický chrám Narodenia presvätej Bohorodičky teprve z roku 2008 (resp. 2004). Katolíci mají ovšem ještě jeden kostel (navštívenia Panny Márie), který se nachází nedaleko městského hradu. Nesmíme zapomenout také na náboženskou obec Židů (viz model synagogy na jedné z fotografií), kteří tvořili před druhou světovou válkou v Kežmarku významnou menšinu. Z necírkevních památek je nutné uvést městskou radnici, městskou redutu (ve které je dnes knihovna) a staré evangelické lyceum s rozsáhlou historickou knihovnou, které se nachází v sousedství artikulárného kostola. Klidně bych se zmínil i o nádraží a historickém tržišti blízko mestského hradu. Desky připomínají působení ještě většího množství osobností, než tomu bylo v Levoči; zmiňme alespoň pobyt Pavla Országha Hviezdoslava v letech 1869-70, Pavla Josefa Šafárika v letech 1810-1815, dále dílo MUDr. Vojtecha Alexandra, kežmarského rodáka, průkopníka roentgenologie na Slovensku a v Uhrách, připomeňme rovněž význam Kežmarku v rozvoji tatranské turistiky - zde jedna deska připomíná po řadě Davida Frölicha (1595-1648), Georga Buchholtze (1643-1724), George Buchholtze juniora (1688-1737), Thomase Mauksche (1749-1832), Christinana Genersiche (1759-1832), Johanna Stilla (1805-1890), Alfreda Grozse (1885-1973). V Kežmarku působily sportovní i lovecké spolky. Dlouze chválit, ale ani vynechat nemůžeme z nedostatku vědomostí Martina Kukučína (spisovatel, organizátor života Chorvatů v Jižní Americe, student evangelického lycea v letech 1881-1884), Jána Čajaka, Jána Chalupku, Karola Kuzmányho (profesor lycea v letech 1829-30, první předseda Matice slovenskej). Na lyceu studovali i srbští literáti.

Pobyt v Tatranských Matliarech a návštěva Spišského hradu, Spišského podhradia a Spišské kapituly

Večer 8. 7. jsme se tedy ubytovali v hotelu Hutník v Tatranských Matliarov, kde se kdysi léčil Franz Kafka. Z okna našeho pokoje jsme viděli Vysoké Tatry: hlavně Lomnický štít. Po několika dnech bez čtení jsem tu začal číst Ortodoxii. V úterý 9. 7. jsme nejprve absolvovali túru na Zelené pleso (ze Skalnatého plesa pod Lomnickým štítom, kam jsme vyjeli lanovkou z Tatranskej Lomnice), ve středu 10. 7. jsme na mé přáni navštívili Spišský hrad, Spišskou kapitulu a Spišské podhradie. Ve čtvrtek se počasí na horách zhoršilo. Podívali jsme se tedy ke Štrbskému plesu (a také do Popradu na náměstí sv. Egidia, kde je kostol svätého Egídia a evanjelický kostol Svätej Trojice), v pátek 12. 7. jsme jeli do polského Zakopaného (bohužel pršelo a byla mlha), v sobotu jsme "všechno vsadili na jednu kartu" a vydali jsme k Hincovu plesu (přes Popradské pleso), kde nás zastihla mlha, déšť a vítr. V električce jsme mnohokrát zaslechli slova "Následujúca zastávka:/Die folgende Haltestelle:/The next stop:" a jméno příslušné stanice a jiná opakující se hlášení.Veľké Hincovo pleso je největším jezerem na Slovensku. Zelené pleso (Kežmarské) se nachází v překrásné dolině pod skalními štíty a věžemi. Nad plesem je už pásmo kosodřeviny, pod ním však je svah travnatý a zaplněný lesy. Z cesty od Skalnatého plesa (někde od sedla pod Svišťovkou na tzv. Tatranské magistrále) jsou na východě vidět i celkem blízké Belianské Tatry. Typickou tatranskou flóru tvoří například Zvončeky (Campanula), Iskerníky (Ranunculus), Horce (Gentiana punctata aj.), Kopretina alpská (Leucanthemopsis alpina) aj. Typickou faunu tvoří např. Kamzík (Rupicapra rupicapra), Svišť (Marmota marmota latirostris) a ovšem medvěd (Ursus arctos). Je třeba mít na paměti, že se v Tatrách nachází mnoho glaciálních reliktů, tedy pozůstatků doby ledové, včetně živočišných i rostlinných druhů. Hory mají své vlastní dějiny.
Spišský hrad patří k nejvýznamnějším architektonickým a historickým památkám Slovenska, je to středověký hrad západního typu, který má obdoby v západní Evropě (či na východě v hradech křižáků), ale je jedinečný v Evropě východní. První písemná zmínka o hradu je z roku 1209; sloužil k obraně před Tatary a přečkal útok Mongolů. Skládá se z tří částí a tři rodiny jeho vlastníků (Zápolští, Thurzovci a Čákyovci) jej od 15. st. postupně uzpůsobovaly svým potřebám; zánik hradu můžeme vymezit požárem v r. 1780. Vykopávky odhalily i staré keltské osídlení a unikátní mince s obrazem koně.
Po staletí tvořil Spišský hrad centrum uherské spišské župy, tj. hraniční župy uherského království, sousedící na severu s Polskem.
Pod hradem vzniklo při založení hradu podhradí, které se brzy osamostatnilo - Spišské podhradie. Z mariánského náměstí, zdobeného mariánským sloupem, se naskýtá pohled na hrad. Na vrchu nad městem jako krajní část města se nachází Spišská kapitula, která je dnes sídlem Spišského biskupství. Turisté tu navštěvují zvláště starou Katedrálu sv. Martina. Zajímavý je oltářní výjev z korunovace Panny Marie a freska nad vchodem do katedrály, která zobrazuje korunovaci Karola I. Roberta uherským králem. Rovněž se běžně turistům ukazuje bílý lev, leo albus (v době mé návštěvy byl však "zobraný na expozíciu/pris pour l'exposition", jak bylo mně a francouzským turistům řečeno), krásné a osobité dílo místních sochařů. Dnes se tu nacházejí kromě úřadů biskupství i vzdělávací instituce, seminář Jána Vojťaššáka (jehož tělesné pozůstatky tu jsou uloženy) a ještě další instituce (vše má pochopitelně zase svoji historii). Před jednou z budov blízko katedrály stojí socha sv. Jana Nepomuckého.

Západné Tatry, Zuberec, Orava, Oravský hrad a Liptovský Mikuláš

Poslední částí naší cesty byla návštěva Západných Tatier, tedy úplně jiného prostředí, než které nabízejí Vysoké Tatry. Cesta vedla přes Liptovský Mikuláš, který jsme si měli příležitost asi hodinu procházet a prohlížet. Pak jsme se ubytovali na čtyři dni v malé, ale zajímavé oravské dedine Zuberec, v penzionu Hubert (čím je ta dedina zajímavá? Je zajímavá, jako jiná místa, svým životem, a dnes také velikým a upřímným kostelem sv. Vendelína, který byl postaven sotva přes osmdesáti lety, konkrétně v letech 1929-1932.). V neděli a v pondělí nám počasí nepřálo, a tak jsme se ještě do hor nevydali a navštívili jsme místo toho Oravský hrad (i když jsme si zatím prohlédli Zverovku a Múzeum oravskej dedíny - to je mezi Zverovkou a Zubercom a Zverovka je nahoře v horách). V úterý a ve středu se nám podařilo počasí (které bylo ještě v úterý ráno oblačné a mlhavé) a výlety k Roháčským plesům (úterý 16. 7. 2013) a na Volovec (středa 17. 7. 2013) tak nádherně vyvrcholila a zároveň skončila naše cesta na Slovensko, inspirovaná slovenskou poezií a mojí kamarátkou Katarínou Džunkovou.

Liptovský Mikuláš (centrum Liptova) nás upoutal svým velkým, bohatým námestiem (osloboditeľov). Stojí tu nejen kostol sv. Mikuláša, ale také galerie - centrum Kolomana Sokola, Kníhkupectvo Caritas, sochy šlechtice Pongráce (vymohl na Ľudovítovi Veľkém konání trhu ve svätém Mikuláši každé úterý), Gašpara Fejérpataky-Belopotockého (zakladatel knihovny v Liptovském Mikuláši). V domě, z kterého se z naší návštěvy ozýval zbožný zpěv, se narodil básník Janko Kráľ (24. 4. 1822). Zbojník Jánošík byl v Mikuláši souzen a popraven.
Kraj, který se nazývá Orava, milovali a navštěvovali bratři Karel a Josef Čapek. V jedné jeho dedine, Dolnom Kubíne, se narodil největší slovenský básník Pavol Országh Hviezdoslav. Múzeum oravskej dediny, které je skanzenem oravského venkova se svými přivezenými a okopírovanými domy z celé Oravy, ukazuje dnes také učebnu latinské školy Dolného Kubína, kterou navštěvoval Pavol Orzságh Hviezdoslav. Oravské obce Trstená, Tvrdošín a další se nám bohužel nepodařilo navštívit. Zato jsme viděli Oravský hrad - opevněné sídlo vládců Oravy. Byl tu Matyáš Korvín i Thurzovci, z nichž předposlední mužský příslušník rodu, Juraj Thurzo, měl sedm dcer (vedle syna Imricha již zmíněného v popisu Kežmarku), které si rozdělily vlatnictví zámku v takzvaném kompossesorátu. Již polovině 19. stol. tu bylo založeno oravské muzeum (působil v něm i lesmajster Viliam Rowland). V Oravskom podzámku se narodil také JUDr. František Paňák, jezuita, který roku 1987 inicioval svatořečení blahoslavených Košických mučedníků. Orava je tedy cenné a vzácné místo (a to jsem toho tolik vynechal...).
Na konec bych měl psát ještě o Západních Tatrách, o Roháčích, o tom, co jsme viděli u Roháčských ples, co jsme viděli z horských hřebenů a z vrcholu Volovce - ale síly mi nestačí - ať promluví fotografie, jestli mohou. Ta zeleň mé oči docela zaplavila. Zračila se v modrých hladinách čtyř Roháčských ples - ledovců, čtyř oduševnělých bohů, bytostí, které se usadily pod sebou jako na starých kulových oravských kamnech. Nejvyšší z Roháčských ples je i nejhlubší. A veselé růžové kvítky se zdvíhají z trávy k nebesům jako veškerá krása světa, která chce opěvovat a slavit Boha. Vrcholy Západních Tater se zdvíhají k nebi, pevné a stálé, a jistá je důstojnost Boží a v našem srdci nepochybná Jeho milost a spása (alespoň pro tu chvíli).

Svou reportáž končím tedy krátkou recenzí Ortodoxie, ale spíše chválou Boha, který mě na mé cestě doprovázel (jak alespoň věřím!). Chesterton nám dává do ruky dobré zbraně, jak přesvědčit druhé o správnosti křesťanské nauky. Zvítězí-li fantazie a lidskost nad bezuzdným rozumem (rozumem, který pokládá sama sebe za vše či princip světa) a šílenstvím, budeme žít ve šťastnějším a pokojnějším světě, i když to bude svět, v němž se budou stále slučovat bojovnost s mírností a bolest se štěstím, svět, v němž trpíme i radujeme se zároveň, svět, v němž jsou všechny barvy života zachovány a vše je přijato a chváleno; ale bude to svět, v němž vůbec nejhorší je vzdorovat samému světu zabitím sebe, ale není nejhorší obětovat sebe, chceme-li něco hodnotného zachránit: ztratit sebe, abychom sebe nalezli. Nač více bych teď ještě plýtval vaším časem, je-li vaše srdce s tímto světem, totiž s křesťanstvím, spřízněno? Tohle musí být ten správný svět, dobrý svět, mé srdce mi dává, jako Chestertonovi, i poslední důvod, proč tento svět přijmout. A krása Slovenska je částí velkého plátna, které je bolestí a slastí protkáno. Amen.