Pár dní před školou

Cítím takový typický uspokojený pocit. Typický pro mé dny, jeden z obvyklých pocitů, jež dlouho netrvají objektivně vzato - ale nechtějí skončit z hlediska subjektivního cítění. Vyplynou z romance - třeba z poslouchání Radiohead. Když opadne úvodní zaujatost, z podzemí se vynoří nepříjemné, hladové vlivy. Nakonec se "typický uspokojený pocit" právě teď mění v napohled prostou, ve skutečnosti však hlubokou a krvavou a absolutní bitvu mezi, řekl bych, "životem a smrtí". Možná je to také jen bitva zvyku - aby se udržel. A také bitva ze zvyku. Ovšemže slova, která používám, jsou nehezká, nepoetická, příliš inteligentní, knižní, gymnaziální. Slova, slova - nic než slova, zdá se mi, je celá naše filozofie, ač bylo jistě mnoho - a i mimoslovních - důkazů o tom, že filozofie svůj smysl má a že i slova svůj smysl mají - a že je doopravdy možno například něco vyčíst z knih, nebo dokonce něco vykoukat z televize - a to by byl skoro zázrak. Brzy zemřu, to je krásný pocit, ohraničující mé lidské snažení v tomto světě. Bez něj bych musel mít pocit bezbřehé nekonečnosti, zoufalství - ještě tedy dobře, že tuto paranoiu cítím - bez ní bych necítil buď nic - anebo "vše". Ha, ha.

Destrukce individua jako výraz protestu proti současnému směřování lidstva

V rodině paní Potocké se narodil zmetek. Jakmile vykoukl z lůna, ještě slizký a horký; nahlédl přes okraj křečí a bolestí zrudlé dělohy, spatřil matku a hned se po ní sápal, tahal její prs a snažil se ji svýma malýma slabýma rukama škrtit, zděšení lékaři k němu přiskočili, ustřihli mu pupeční šnůru - a v tu chvíli jako by mu v očích cosi blýsklo, něco zlověstného, jako by odstřižení od matky znamenalo svobodu, kterou v budoucnu bude muset dobýt - neboť už v té chvíli jeho malý, leč výkonný mozek konstruoval jeho strašlivý příběh a hrůznou situaci a kruh, který bude muset překonat, pouta, která bude muset rozbít a matku, kterou bude muset zabít.

Toto indiviuum, tento zmetek natolik nenáviděl veškerou existenci, celé zrození...! U něj nebylo počátečního stavu opojení a spánku a poté zklamání, rozpadu iluzí, náhlé bolesti a pozdějšího rozhodnutí...nikoliv. Už od první vteřiny své existence - svého zrodu - nenáviděl vše. Jakmile mu bylo sedm let a měl již dostatečnou sílu, zabil svou matku v noci ve spaní sekyrou; otce otrávil, když spal na břehu potoka a pak ho svrhl ze svahu dolů do vody.

V dvaceti letech, kdy se pohyboval společností značně zohyzdněn, neboť si vlastníma rukama strhal kůži z těla, takže byla vidět celá jeho krvavá muskulatura, leckde i tepající orgány či vyčnívající kosti, všichni před ním hrůzou uskakovali, a on se plížil pod temnými podloubími a v parcích a zjevoval se mileneckým dvojicím - a rozervaná srdce básníků a básnířek to většinou neunesla a tito lidé velmi rychle hynuli - zbledli, přestali přijímat potravu a brzy je rodina musela pohřbít.

V necelých pětadvaceti, když po dlouhém přemítání zjistil, že nemá smysl usilovat o cíl, který dosud považoval za velký - totiž totální vyhlazení všeho živého, který by zakončil svou vlastní sebevraždou - dospěl k myšlence vlastní sebevraždy - výhradně své. Všemu žijícímu bude teď trestem právě jeho život - trest nejvyšší. A tak stejně surově, jako zabil svou matku, vykoukl nyní ze svého zadku, zahlédl sebe - a rozsápal se, prořízl si ostřím sekyry mozek ve dvě poloviny. Po sto letech zanikla celá lidská společnost.

Na ostří nože

Na ostří nože obvykle nepřikládáme prst.

Zkřížené nohy

Povšimněme si těch malých detailů. Když přichází večer a jeho chlad, převlékne se lepitlapka do dlouhých kalhot a delšího, teplo lépe izolujícího trička. Sedí pak se zkříženýma nohama v altánu a kouří - a tváří se při tom tak vesele a ironicky zároveň, zkrátka roztomile - někde mezi Buddhou a měšťankou - a mezi činem a myšlenkou je někde v neurčitu - že snad ten obraz nikdy nezapomenu, leda po smrti.

Kris Vaňková sem trochu nezapadá, dle mě. Její bílá a měkká hlava s trochu havranními vlasy je nainstalována do chrámu až pozdějším umělcem, tvořícím v jiném slohu - byla mezi námi jako připomínka čehosi jiného. Měl jsem pocit, že její duch zůstal někde doma, že do Hradiště přijelo jen tělo a nějak divně se kolem sebe rozhlíželo. Ostatní přijeli i s dušemi a upevnili je nad městem jako hvězdy a ty pak svítily na celý festival. Jejich těla se zvláštně hemžila a měnila, v tomto prostředí je vše trochu posvátné a musí se na to tak i pohlížet, celý ten děj se musí sledovat s mlčením - a s mlčením, pouze pokýváním hlavy, pohledem očí, nepatrným signálem svých těl - s mlčením se utvrzujeme, že jsme vše pochopili - stejně. Na festivalu nebylo osobností - osobnosti přišly k festivalu jako k nádobě - a hodily do ní svá těla, mlčely a pozorovaly, co jejich těla dělají v té husté, šedé tekutině sycené kouřem a vůní stromů a výparů města - občas na sebe mlčky a rozpačitě pohlédly a nakonec odešly. Někdy snad bylo i víc živo, totiž i tam nahoře - ale to já jsem tam už nebyl, to jsem tam už nestál - Kris Vaňková objímala lepitlapku a hodně se spolu nasmály, nachodily, naseděly apod. Vitor měl oči víc než živé, Davča naopak jen nepatrné škvíry, jimiž bez zájmu hleděl do válce naplněného dýmem.

Řekněte, miluje lepitlapka někoho - vyjma Mikše, který jí ale není plně oddán a nebere ji za svou choť? Miluje ona někoho - já bych jí to přál a zajímalo by mě to. Chtěl bych se setkat s jejím vyvoleným milým. Mohla by lepitlapka však zmařit svou svobodu tím, že by se do někoho zamilovala - do někoho konkrétního a ne do celého světa? Její svoboda totiž tkví v tom, že má ráda všechny, všechno, třeba i svůj život, a nemusí si nic vybírat. Já si naopak vybírám ji, neboť nemám rád všechno - ji však ano.

Musím jíst

Musím jíst, trpím hlady, jsem sice malý a bezvýznamný, na mých pažích je pár kousků masa, stehna nestojí ani za řeč, očima promžikávají rudé nitky, však budu žíti ještě alespoň dvacet let a za tu dobu sním stera krav, kuřat, králíků, prasat; množství masa milionkrát překonávající objem masa mého. Není to nějaký hřích hmoty, toto? Moje vyzáblé kosti, já zrůda modiglianského vysokého zrůdného typu, abych konzumoval žití zajisté lepší, než je to moje? Podívejte na ně, na zvířata, každé mělo a má srdce, mozek, střeva, plíce - všechno, čeho si nejvíc považuji i na sobě - i oči, sítnici, i nos a uši, říkejme tomu třeba rypák, i chlupy - vše, bez čeho bych se neobešel a co až ztratím, ztratím celý život, celou hmotu, celou existenci. Ach, jak radostné je užívat daru - že mohu zde býti a jísti, udržovat se, držet zde, jak skvělé je užívat toho výtečného práva - byl jsem stvořen, abych je měl, to právo - ano, bylo hlavní účelem mého stvoření, abych konzumoval jiná stvoření. A dosud mi to moje páteř a ostré smysly umožňují - i příležitostí k reprodukci mám čím dál tím víc, jsem věru na vrcholu bytostné síly, dokonce i logika mi slouží, mám výtečný, zdravý a silný rozum, jen usnadňuje komunikaci s dalšími členy společenství - to, co dohromady sníme, celou planetu živé hmoty - bych chtěl někdy vidět - ach, vše nalézá svůj konec v mých útrobách - zase mě volají k obědu, a já už jdu. Já nezemřu však v něčích útrobách, nýbrž zahynu stářím na povrchu naší dobré země, až těch několik málo kostí ztratí souvislost - moje oči se někam zakutálí - a žíly se odpářou z masa.

Achjo... lidi, mějte se dobře, tak mějte se dobře, prosím vás o to! Poézie je krásná věc, ale, tak a třeba Ladislav Klíma vás stejně všechny strčí do kapsy, s tou vaší hrůzou a metafyzickým děsem, tak si plačte ale bez naděje na honorář.

Absolutní děvka 3

Bylo mi hůř než obvykle, nikdy jsem ještě neměl takový odpor k tomu to dělat, jako právě teď. Moje láska ležela na posteli přede mnou, hlavou se opírala o polštář a dívala se na mě zvláštním pohledem, ve kterém se zračilo očekávání, ale také jakási výčitka - snad že je mi lhostejná a že mám kromě ní i jiné, snad pro nějaký úplně jiný a hlubší důvod, možná dokonce v tom pohledu žádná výčitka nebyla, byl to snad obyčejný dívčí pohled, prozrazující to, že na svůj výraz vůbec nemyslí, neboť je zaujata naším aktem, ač já jím zaujat nejsem ani trochu - byl bych teď tisíckrát raději na jiných místech, sám, někde v chladu a hluboce bych spal. Bylo to její poprvé - proto byla asi tak napjata a tak nepřívětivá a divná, což mě ale odrazovalo ještě se o něco snažit. "No tak, buď něžný, já su křehká, bolí mě to, a tváříš se, jako že tě to nebaví," ozval se slabě její hlas. "Nebaví, nebaví," řekl jsem si jako by sám pro sebe, nestaraje se, zda to uslyší, nebo ne. Oči se jí zaleskly a ústa se pootevřela, ulekla se, dostala strach - bolelo ji to čím dál tím víc, postel strašlivě vrzala, tvář měla zrosenou potem a nejspíš i slzami - krev všude stříkala, celý její klín byl zakrvácený, také značná část mého těla už, podbříšek, můj pohlavní orgán, fialové prostěradlo - a položil jsem ucho na její hruď ne kvůli ňadrům a jejich hrotům, ale kvůli srdci - které tepalo tak slabě - a její plíce se nadýmaly nepravidelně a se sípáním - asi jsem se dopustil imaginativní vraždy, její modré oči se na mě dívaly strašlivě a zvolna hasly a hnědly - klobouk sjel samovolně z hlavy po ramenou dolů, černé vlasy zcela znehybněly, její bledá, vápnová kůže - ne suchá, ale vodová, ne teplá, ale chladná, s růžovými jizvami všude po těle -- "Tak jsi mrtvá," řekl jsem potichu, "absolutní děvko. Přinutila jsi mě ne pouhými penězi, abych se stal tvým milencem - byla jsi jednou z nejkrásnějších, byla jsi jednou z absolutních děvek, ne moc vyznámnou... hnala mě k sobě, vzalas mé peníze a já musel za nimi do tvého klína. Jeden z nás musel zahynout, já, nebo ty, bylas mi důstojnou soupeřkou, absolutní děvko, ale přesto nakonec - mrtva jsi ty - a já jsem bezmezně živ. Ha ha ha ha ha ha!" A dveřmi jsem vyšel zase ven a šel jsem domů.

Absolutní děvka 2

(aneb Další dobrodružství pana Merssaulta)

„Duše neexistuje, je to choroba,“ psalo se v Nietzschem, a já jsem, využívaje k tomu poslední své síly, zavřel knihu, bezvládně se převalil a nejprve ucítiv pod sebou úzkostné prázdno jsem postupně spadal z postele na podlahu, teď jsem tam ležel, hlavu zraněnou, neboť se bouchla a nohy pořád kolidující s postelí, která byla dost vysoká a plná šuplíků. Škubl jsem tělem a nohy za ním také velkým obloukem poskočily, dostal jsem svá bezbotá chodidla téměř až ke stolu. Nikdy v životě jsem neměl takový záchvat nihilismu, jako v tento prázdninový den, ležel jsem hlavou na tvrdé zemi a díval jsem se tam, kam mi směřovaly nijak nekorigované oči, nepodložil jsem si jí rukou, necítil jsem žádnou bolest, ač jsem byl zkroucený, jak jen to šlo. Nesnažil jsem se nic si uvědomit, nic jsem nehledal, ale ani jsem nic neviděl – ani stůl, ani postel, ne, ani podlahu jsem neviděl, moje oči asi rezignovaly na funkci zraku, poslouchal jsem chvíli myšlenky, než jsem si opět vzpomněl na tu knihu, můj vlastní hlas četl ta rázná filozofova slova: „Stane-li se, že teologové...vztáhnou ruku po moci...nepochybujme, co se pokaždé děje: vůle k zániku, nihilistická vůle se chce dostat k moci...“ Ach ne! Tato vůle se chce dostat k moci? Jak by to vypadalo? Král, který vládne leže, ze země, nad zemí? Kde jsou moji poddaní? Přiveďte mi je, nebo se zblázním! Ach ne! slova plynula v mých očích, jež stále nehybně ležely a leskly se – bez brýlí, brýle byly již kdysi dávno někde odloženy – a kdo by je v tu chvíli spatřil, dívka, která by se k nim sklonila například, ten by v nich ta slova přečetl, a četl by je nahlas pro sebe, aby zjistil, co znamenají, a když by je dočetl, přidal by vlastní slova, ale tím by nemohl pomoci. Otočil jsem se bezděky, skoro volně, k oknu a na tvář se mi vrhlo slunce v žhavých světlých pruzích, plynuly tam mraky po světle modré obloze, dělalo se stále větší horko, bylo to až k nevydržení, někdo, kdo by ležel vedle mě, by se potil, ale nikdo neležel, náhle jsem se zvedl a posadil a položil si ruce na kolena, hlavu taky, měl jsem staré, pohodlné tepláky, jejichž hrubý, jako by zaplátovaný materiál jsem teď cítil pod krkem, díval jsem se doleva, pak chvíli doprava, srdce se mi nějak roztlouklo, netuším proč, hned jsem vstal úplně a obešel jsem několikrát svůj malý pokoj, otevřel jsem okénko, tam někde byla silnice s mostem, stavení s dobře viditelnou bránou – viděl jsem je jasně, až moc jasně, nevydržel jsem je pozorovat déle než dvě vteřiny.

Za deset minut jsem už za sebou zamykal vrátka, šel jsem se projít, to množství kroků, jež ještě budu muset odkráčet, mě sice, jak jsem ho je už teď viděl a představil si, zcela vysilovalo, byl jsem nějak vyvržen do strašného hluku, automobily se kolem mě míhaly, šel jsem kolem hřbitova nějakou stromovou alejí, šel jsem, cyklisti vždy nějak zrozpačiteli, když projížděli kolem mě, řídítka se jim třásla v rukách, div že nevyskočila a neběžela po svých, snad bylo na mě cosi divného a nápadného, přejížděl jsem si levou rukou po tváři, ale nic jsem nemohl odhalit – pořád jsem šel – šel, nezastavoval jsem se, nikde nikdo nebyl, jen ti cyklisti – nu a stromy se mi zdály krásné, listy, vypadající jako rybičky ve vzdušném akváriu, stříbrné mraky plné děr, a proč jsem vlastně nejel na kole, říkám si, a druhý den jsem jel na kole, týmiž místy, a zase jsem míjel cyklisty a zase upadali do rozpačitých stavů, ale já jsem šlápnul do pedálů a ujel jim, a jel jsem rychleji a prudčeji a dál, jen na křižovatkách jsem pozorně stavěl, za rohem se vždy něco přihodilo, však jen za rohem, mimo můj dohled, já jsem už byl v tom městě a v průchodu, temném, vlhkém a sluncem nenavštíveném jsem nechal kolo mezi kostrami koček a zpuchřelými míči, a moje dívka mě vedla za ruku kolemdokola náměstí a pak ulicemi a kolem potoka, byl jsem chvíli zmaten, zaměstnávaly mě myšlenky na Nietzscheho a ještě nějaké další, pak jsem však intentivně pocítil rty, spočívající na mém ušním boltci, byli jsme na nádherné louce docela blízko dálnice a vztyčených dřevených křížů kolem ní, díval jsem se do jejího prozářeného obličeje, jenž se teprve před mýmy očima postupně tvořil, jak jsem ho zaníceně, i když bez většího spěchu krve pozoroval, vlastně jsem zjistil, že je docela obyčejná, známá, ne moc zajímavá tvář mé dívky, zároveň však tak typická, vystouplá, všechny rysy se tlačily dopředu za nosem, jenž byl hladce červeně trojúhelníkový a napínal za sebou oči a uši, připevněné k jemně masité lebce, pokryté špinavými, snad nazlátlými vlasy, takovými melírově lesklými a hlubokými, a asi v důsledku toho, jak bedlivě jsem její vzhled podroboval zkoumání, odhalila v milém úsměvu také své pozoruhodné bílé zuby, pak je ale zase stiskla a protáhla se. „Dneska jsi nějaký nemluvný, můj drahý umělče,“ promluvila ke mně, „už dvě hodiny tě vedu ulicemi a povídám ti a ty nic, jen si něco mručíš, čemu nerozumím.“ „Promiň, je mi s tebou krásně,“ odvětil jsem rychle a pak zase dlouho mlčel, chytla mě oběma rukama kolem krku a stáhla dolů do trávy za sebou, stáhl jsem jí záhyb bílé červeně puntíkované sukně po koleni nahoru, vnořil do ní prsty, jeden, dva, tři, všechny kromě palce, pak úplně celou ruku, to ji ale bolelo, vykřikla, ruce se kdesi ve vzduchu zmítaly a plíce lapaly po dechu, objal jsem ji kolem zadku a hlavu jsem kudysi prostrčil jako zlatou sluneční obručí, po které tečou výměsky a menstruační krev, posel jsem polibky její zlatou kůži štíhlých rukou a nohou, ani svalnatých, ani kostlivých, pak jsme leželi v trávě a dívali jsme se na slunéčka sedmitečná balancující na stéblech, jež se kývala sem a tam ve večerním vánku, slunce zapadalo, naše srdce se tloukla o sebe, stáli jsme na nohou a majíce spojené dlaně, opírali jsme se plnou vahou jeden o druhého, pak něco podobného, ale zády, chytali jsme se za ruce – táhli se nekonečnou, vlnící se loukou – když slunce zapadlo, na černé obloze se rozprostřely jasné, bílé hvězdy, nějaká melancholická síla ve mně nastolila podobnou temnotu, jaká právě panovala tam nahoře, moje dívka se vracela do svého ve tmě silně žlutými světly zářícího domu někde daleko mimo cesty. Šel jsem ji doprovodit, obracela se ke mně a říkala mi: „Přijď opět, až budeš chtít, já mám na tebe čas vždy, jen ty, jestli na mě budeš mít-,“ „No, to asi těžko, mám důležitější starosti, než tě milovat.“ „Ach, kruté,“ odpovídala v temnotě, neviděl jsem na ni, až když jsme vešli do osvětleného pole pod sršícím kandelábrem, zjevila se mi její tvář, matně lesklá a máslová, politá roztokem slz a tudíž třpytící se v tom světle. „Neboj,“ řekl jsem a pevně jsem ji přivinul na svou mužností oplývající hruď – a ona do ní zabořila svůj ostrý, hezký nos a následující části obličeje a tlumeně vzlykala, ucítil jsem vlažný proud slz, který mi promočil tričko.

Slečna z Avignonu

"Něco musí být cílem života," řekl Pablo, "neboť je radost, cestovat za cílem života, je to radost, to je přeci nádherné, že můžeme, protože Ježíš je náš pán a vykoupil nás, mít radost." "Ach Pablo, vy jste ale tragéd! Vaše tragédie dosáhla tak hluboko, že se přikláníte ke křesťanství a lžemi o radosti žalujete na své hořké utrpení," odpověděl mu jeho druh Tristan, "já však opravdu radost mám, a to proto, že můj život žádný cíl nemá! Není tu cílů v mém životě, haha!"

Slunce zapadalo za obzor, rozčleněný kostrami domů, rychlostí filozofa stiženého průjmem a neklidný ruch města vytvářel podivně nejistou náladu, v níž skok do Seiny zdál by se být tím nejméně bolestným, nejvíce pak komfortním nápadem, což už tedy bylo opravdu blbé, opravdu, tohle by nikdo z vás zažít nechtěl, vy se smějete, vy tupečkové, ale umělcům Pablo Picassovi a Tristanu Tzarovi do smíchu nebylo, řešili právě u břehu Seiny existenční drama. Přijeli do Paříže téměř s ničím, při tom však jejich ideály jim nedovolovaly vydělávat si na živobytí způsobem, který se zdá normální. Ne, museli žebrat a prodávat obrazy a ze vzduchu vytiskané časopisy, různé revue, žili také z pomoci svých přátel, kterých ale bylo jako šafránu, ne-li méně.

"Ach, Tristane," naklonil se po chvíli mlčenlivé chůze Picasso ke svému příteli, "miluji jednu dívku, je krásná, ale pokazil jsem si to u ní, ani nevím jak, a tak se k ní teď nemohu žádným způsobem dostat. Je opravdu převelice krásná, její přítomnost mě přivádí do sladce ironického šílenství, toužím malovat její tělo, nejlépe velmi přesně, ale to, co se mi pak na plátně rodí, vypadá spíš jak nějaké nevěstky z Avignonu, nebo co." Tristan v sobě potlačil smích, ve který se mu chtělo propuknout, neboť viděl, že jeho přítel k němu mluví vážně. Zamyslil se a pak mu odpověděl: "Pablo, právě že není rozdílu mezi těmi zrůdnostmi, které maluješ, a tou zrůdou, která ti ukradla srdce z těla! To však asi víš." "Ach, vím to, ty blbečku," rozplakal se Picasso, a nějakou dobu šli opět mlčky, dívajíce se na předměstské domy, z nichž některé se tyčily dosti vysoko, a na řeku, která hlučně plynula, znásilňována pádly veslařů a vesly pádlařů a rukama pradlen a pradlenami ruk.

"Pablo, promiň," přemohl se Tzara, vyznělo to však sarkasticky. "Ty dadaistický hnuse!" řval Picasso a z zoufalství si rval vlasy a bušil pěstí do Seiny. Měl pocit, jakoby život byl šplháním po černých smolných schodech, jakoby člověk byl malinkým horolezcem, od něhož je vyžadována obrovská síla v rukou, tak velká, že on sám je pouze malou figurkou v jejím nekonečném stínu, kryjícím suché kořeny pouště, povrchnu zemského.

Když poslední slova dozněla

Když poslední slova dozněla, odešli jsme na balkón a skočili z něj dolů, po hlavách, abychom dopadli na ně a smrt bez dalších okolků byla jistá. Tak se stalo, mozky vystříkly, zrak pohasl, úsměv se ztratil, leželi jsme teď oba na trávníku ne už jako milenci, ale jako několik kousků masa, tedy šunky či debrecínky, celí zakrvácení, děsiví a odporní; však dříve, než nás spálili a rozptýlili v stoce, ba ještě dříve, než jsme seskočili, nejspíš už dávno před tím, než jsme se spolu dopustili hříchu, se naše duše vznesly mimo, kde zasedal soud Ježíše Krista. Projevil se zde můj naprostý nedostatek víry, neboť jsem si myslel, že po smrti těla se narodí někde jinde tělo nové a že na duši jako takové vůbec nesejde, že je jen podstatou těla. Chyba – a moje milá to věděla, byla to typická křesťanka – po smrti těla nadchází život duše, život bez těla, a jak jsem se dozvěděl až teď, od svého obhájce, jsou možné pro dva druhy lidé jen dva druhy posmrtného duševního života, totiž peklo a nebe, věčná strast a věčná slast. A mě bylo hned jasné, kde skončím. Vzpomněl jsem si ještě na šedivé hrobové aleje v mém městě, jimiž jsem se za smutných nálad procházel, na náhrobcích často stály zcestné nápisy „Odpočívej v pokoji“ nebo „Věčný pokoj,“ kterým jsem tenkrát uvěřil, však řekněte mi, co odpočinku je ve věčné slasti nebo věčném utrpení. Copak je ve slasti i jen trochu odpočinku? Slast je spíš důsledkem velkého napínání, píle a práce, stav slasti je charakterizován právě napjatostí, nejistotou, jistým vrcholovým bodem, po němž neodvratně přijde zase klesání. Také pocit viny a prohřešku je pro slast většinou typický, ale odpočinek – odpočinek či klid – to tedy absolutně nikdy žádná slast nepřináší, natož pak věčná. Můžeme ho tušit spíš v druhé kategorii, v utrpení, neboť nejlépe si například člověk odpočině, když se nudí, ano, nuda je zárukou a průvodním znakem každoho kvalitního odpočinku, šestření silami, uvolněnost, žádné obavy – jsou pro ni příznačné. Z tohoto bodu konečně cítím úlevu, neboť peklo ke mně bude mnohem vstřícnější, než by bylo nebe. Odpočinu si tam. Tak jsem si nakonec ten život vybral dobře, mám vyhráno. Nu, Ježíš Kristut však tuto neodvratnou jistotu ještě může zvrátit, cesty boží jsou nevyzpytatelné a jeho moc veliká, a je dokonce ještě možné, že za mé hříchy mě pošlě do nebe k prožívání slastí. Já však říkám: raději umírat ve strastech, než prožívat tyhle slasti, které jsou horší, než běh po rozpáleném uhlí nebo korbel levného vína, jenž musíš vypít s kamarádkou – opravdová slast.

Absolutní děvka

Šel jsem z nádraží s dívkou, mojí kamarádkou, která mě přijela navštívit, vlastně ne navštívit, přijela jen do města zhlédnout divadelní hru, jde o premiéru místního amatérského souboru, která se koná dnes večer od 19 hodin. Ona ale přijela z Prahy vlakem už v 18:15. Smluvili jsme si, že na ni počkám na nádraží, jenže když jsem tam stál a čekal, začalo ne zrovna slabě pršet a já jsem si s sebou nevzal žádný deštník, ačkoliv jsem už za cesty a doma z balkónu viděl veliké šedé mraky, v místech prosvětlující už mystickým jasem, převalující se, kouřící a hrozivě po obloze táhnoucí. Když tedy vystoupila z ječivě zastavivšího vlaku a spatřil jsem její úsměv – otevírala právě dveře vlaku, zdálo se mi, že tam stojí dlouhou dobu, ale pak jsem ani nezpozoroval, že slezla schůdky a přeběhla několik rezavých kolejí, tak rychle byla náhle u mě a zdravila mě – začal jsem se bát o to, aby vinou mé nedbalosti a tuposti během cesty nezmokla.

A bál jsem se o to ještě několik následujících hodin, síla strachu mi zabránila vnímat, co vlastně se děje a kam spolu jdeme, v paměti mi uvízlo jen pár dojmů z prolézání zpustošených domů kolem Lázeňského rybníka, to, jak mi kamarádka ukazovala kachny na vlnící se jeho hladině, jako bych je viděl poprvé nebo neviděl vůbec, pak jak jsem lezl na nějaký zčernalý komín a ona stála dole a dívala se, jak lezu, a když jsem slezl dolů, její obličej byl najednou nějak zářivě bílý, oči byly jen vodorovnou černou rýhou v tváři nad nosem, který byl velice, velice plochý, i když drobný a kulatý, vlastně až dost ostrý a zahnutý, zejména z profilu se mi takový jevil, ovšem čas prohlížet si ji z profilu jsem neměl, to jsem si to celé spíš vymyslel. Vlasy neměla namočené tak, jako by lilo, nýbrž jen jako by se vysprchovala a vlasy si umyla, podíval jsem se na ni pečlivěji a odhalil jsem ručník, převisle visící přes její levou ruku. Měla taky drobné tělo, útlý pas a hubené končetiny a celkově byla hodně malá. Můj strach byl stále větší a větší, ztrácel jsem pomalu vědomí, všechny dojmy se slévaly dohromady, jakobych upadl do spánku plného divých snů, jen občas jsem se s hrůzou probudil, zbrocen ledovým potem a třeba zjistil, že ji držím za ruku a běžíme spolu někam daleko a dlouho a bezcílně – a pal jsem spatřil její oči na pozadí lesa, a pak její účes – samostatně. Zmocňovala se mě nevolnost, pokoušela se o mě mdloba.

Nevím, jak je to možné, ale místo abych ji dovedl do divadla já, musela mě tam dovést ona, neboť já jsem nebyl vůbec schopen se tam dostat, neviděl jsem cestu, ulice, nic, nevnímal jsem čas, vše ztratilo řád a já jakoukoli schopnost uplatnit se ve světě a přisvojovat si ho a pak v něm pomáhat dívkám hledat cestu, dívkám, dezorientovaným svou nepřetržitou láskou a zoufalstvím. Zde tomu ale zřejmě bylo spíše naopak. Náhle jsem seděl v divadle v první řadě, vnímal jsem červený svit, občas jsem spatřil příšený zjev nějakého herce, tváře se znenadála zjevovaly přímo před mým obličejem, viděl jsem každý rys, vlnité vlasy, vykulené oči, růžový jazyk, také kulisy nějak podivně vystupovaly z míst, která jim byla určena, zmocňovala se mě hrůza, nevěděl jsem, zda jsou vypjaté situace na pódiu, nebo ve mně, a tleskal jsem a smál se zběsile, smyslů zbaven, vůbec nevím kdy a čemu, snad jsem občas i vstával, ale jako by mě vždy strašná síla strhla dolů, kolena se mi podlamovala. Pak jsem náhle nabyl vědomí s nečekanou silou a viděl jsem zcela jasně a ve vteřině jsem si všechno zase uspořádal. Ležel jsem u sebe doma v posteli a všechno se mi jen zdálo, tedy zdálo se mi, že teď jsem v divadle, byl jsem ale už dávno z divadla pryč. Měl jsem mokré šaty, ale už nepříliš, vlastně už se o nich dalo říct, že jsou suché. Neobvykle mě upoutalo okno, na něž jsem měl z postele výhled, stačilo zdvihnout trochu hlavu. Okno bylo černé, černější než noc. Pouze žalužie byly bílé a osvícené žlutým žluklým světlem lustru, a tu jsem se otočil – a ve dveřích jsem spatřil ji, svou kamarádku, stála tam vcelku nenápadně a hlavně tiše, neopírala se o věřeje, ani nic takového, stála docela přirozeně, v rukou, povystrčených mírně dopředu, držela nějakou knížku a věci, nohy, které nesly její trup, se pod její tíhou lehce prohybovaly a zdánlivě se zapouštěly do šedivého koberce. Otočil jsem se zpět, jako bych nikoho neviděl, ale ucítil jsem na rameni dotek její ruky, a pak celého těla, jež na mě padlo a bylo až směšně konkrétní a živé, tu jsem cítil koleno, tu hruď s prsy, tu ruku, především však v první řadě kosti; až potom maso, které sladce a něžně na mě rovnoměrně spočívalo, nesměl jsem se však otočit, chytla mě za vlasy a líbala mě, jako by hlava a ruka byly samostatné, pak jsem ale znovu ucítil tíhu růžového, krví tepajícího masa, byl jsem tak pomaten, že jsem necítil ani materiál šatstva, ten jsem si ohmatával až později, kdy už ho na sobě opravdu neměla, bylo to krásné, ač zcela obvyklé modré bavlněné tričko s krátkým rukávem a s výstřihem, také ničím nezajímavé krátké kalhoty z hrubé látky, již nemohu identifikovat. Víc jsem si prohlížel její oči, nevšiml jsem si dřív, že jsou tak modré a světlé. „Já si přeji hnedé oči, hnědé jako kaštan,“ řekla mi, když jsme začali mluvit o očích. „Nesmysl! Tyto ti sluší. Neměň nic!“ jsem ji horlivě ujišťoval. Její tvář byla podřízena úsměvu, jejž vyjadřovala kulatá křivka rtů, do úsměvu až nepochopitelně se ztáčejících, zuby nebyly vůbec vidět, pouze nos, oči a ústa, vše tak bělavé a zářivé, že jsem si musel zakrýt oči, než jsem se na ni podíval znovu, tentokrát přivřenýma očima. Když mluvila, byla přece jen vidět malá černá dírka mezi proužky jejích úst, ale zuby a jazyk zkrátka ne a ne se ukázat, tehdy jsem ji násilím roztáhl obě čelisti, horní a dolní, co nejdál od sebe a spatřil jsem konečně jazyk, malý a oslizlý a mrskající se, uprostřed jejích úst, a na obou čelistech dlouhé řady zubů, které byly malé, ale ostré, přejížděl jsem po nich lůžkem ukažováčku jak po hřebenu a působilo mi to neuvěřitelnou rozkoš. Pak jsem ji celou otočil a vjel jí údem mezi nohy, chvíli ji jím jakoby táhl k sobě, pak vtlačil do její jeskyně a došel až na konec, kde jsem se žaludem, obrovským jinak a rudým až běda, dotkl její vnitřní stěny, což ji bolelo, to místo v její černotě pulsovalo, zavzdychala a prohnula se, musel jsem ji znovu pevně sevřít oběma rukama, protože mé objetí ochablo, pak jsem přece jen ještě trochu se napjal a přirazil – pak znovu, mnohokrát, rychle, za jejího sténání, zatínání prstů do prostěradla, výkřiků, drsných pohledů, pak ejakuloval – přímo do ní, rozlilo se to v ní jako čirá blaženost.

„Daleko od starých – se milujeme, daleko od bezmocných a pokleslých, je nechápajíce, mluvíme k sobě divokým jazykem“ - nápis v jejím oku. Její oko jako takové se však nepohnulo – nezměnila barvu duhovka – a to oko hledí stále stejným směrem. Jak mohlo takové malé, milé panenské stvoření tak sloužit mému chtíči? Už zas nic nechápu, je mi divně, zdá se mi o matematice – jsem někde v učebně a odezvdávám písemku, prázdný list – učitelka na mě hledí přes obroučky brýlí. „Ty, ty mi odevzdáváš bílý papír? A kde jsou básně?“ „Jaké básně, máme přece matematiku, nebo ne?“ „Ne, máme vášnivou poezii, ty básníku. Nejen básní živ je člověk. Nejlepší básně vznikly na základně vypočítaných příkladů.“ „To rád věřím“ odpovídal jsem, ohrazuje se rukama, „však já odezdávám čistý list, a jdu teď jinam, kam musím – zpět za svou milou, která se stala mou milou z mé kamarádky. Čeká, není ještě zcela ukojena a já teprve ne. Au revoir, sbohem, madam.“ A vyskočil jsem ze třídy oknem a mocnými tempy jsem se snažil doplavat zpět do reality, k té dívce na loži...

Proběhl jsem městem a vběhl do vchodu bytovky, bral schody po poschodí, rychle si odemkl, zul se, rozrazil dveře od pokoje – a ona tam stále ležela, k úlevě mého svědomí, pod peřinou, hlavu si podpírala rukou a něco si četla, vzhlédla od četby na mě, její úsměv se téměř jen nepatrně rozšířil a prodloužil a zase se obrátila ke knize, povídajíc krásným hlasem: „Nestůj tam, jak já jsem stála, když jsem přišla za tebou, raději si sedni tamhle na židli k počítači a přines mi čaj.“ Ještě chvíli jsem se na ni díval, byla tak hezká, že se mi z toho chtělo plakat, navíc jsem cítil ten zvláštní pocit, jaký cítí člověk, který poprvé zažil to, že otevře dveře svého pokoje a spatří v své posteli dívku, se kterou se před nedávnem miloval. Je to opravdu zvláštní, hluboce melancholický pocit, který nelze téměř ustát. Ale přemohl jsem se a bez dalšího slova jsem odešel do kuchyně udělat čaj, vybral jsem ze skříňky, ač na výběr moc nebylo, ten nejlepší, obyčejný černý, a se dvěma šálky v ruce jsem se vrátil k mojí milence. „Vlatně by byla asi lepší káva,“ vzpomněla si milá. „Vždyť je to jedno,“ řekl jsem. „Ano, je to jedno,“ dořekla moje milá a už srkala ze svého šálku, divoce se při tom usmívajíc. „Teď spácháme sebevraždu, co říkáš?“ ozvala se náhle, jako by nic. Hleděl jsem na ni s otevřenými ústy. V mém srdci však ta myšlenka sladce rezonovala, a já jsem věděl, že právě tento pocit v mé hrudi je láska. Odpověděl jsem jí: „Ano, lásko, přijela jsi za mnou, a poněvadž vše započaté nalézá svůj konec, jinak je neštastno – tak i my společně najdeme svůj zánik.“ „Není to ani nic moc bolestivého,“ přikyvovala ona, jako bychom společně zpívali nějakou písničku při kytaře, „to se jen člověk takhle postaví, podívá se na druhého, polkne, políbí – a už není! Je to ďábelsky jednoduché!“ Dal jsem jí pusu na pravou, zdůrazňuji pravou tvář – a poslední slova, která se rozezněla, byla tato: „Sbohem, sbohem, starý světe, vítej, světe nový. Jsme si jisti tvým příchodem – a stejně tak i tvým odchodem.“