Když poslední slova dozněla

Když poslední slova dozněla, odešli jsme na balkón a skočili z něj dolů, po hlavách, abychom dopadli na ně a smrt bez dalších okolků byla jistá. Tak se stalo, mozky vystříkly, zrak pohasl, úsměv se ztratil, leželi jsme teď oba na trávníku ne už jako milenci, ale jako několik kousků masa, tedy šunky či debrecínky, celí zakrvácení, děsiví a odporní; však dříve, než nás spálili a rozptýlili v stoce, ba ještě dříve, než jsme seskočili, nejspíš už dávno před tím, než jsme se spolu dopustili hříchu, se naše duše vznesly mimo, kde zasedal soud Ježíše Krista. Projevil se zde můj naprostý nedostatek víry, neboť jsem si myslel, že po smrti těla se narodí někde jinde tělo nové a že na duši jako takové vůbec nesejde, že je jen podstatou těla. Chyba – a moje milá to věděla, byla to typická křesťanka – po smrti těla nadchází život duše, život bez těla, a jak jsem se dozvěděl až teď, od svého obhájce, jsou možné pro dva druhy lidé jen dva druhy posmrtného duševního života, totiž peklo a nebe, věčná strast a věčná slast. A mě bylo hned jasné, kde skončím. Vzpomněl jsem si ještě na šedivé hrobové aleje v mém městě, jimiž jsem se za smutných nálad procházel, na náhrobcích často stály zcestné nápisy „Odpočívej v pokoji“ nebo „Věčný pokoj,“ kterým jsem tenkrát uvěřil, však řekněte mi, co odpočinku je ve věčné slasti nebo věčném utrpení. Copak je ve slasti i jen trochu odpočinku? Slast je spíš důsledkem velkého napínání, píle a práce, stav slasti je charakterizován právě napjatostí, nejistotou, jistým vrcholovým bodem, po němž neodvratně přijde zase klesání. Také pocit viny a prohřešku je pro slast většinou typický, ale odpočinek – odpočinek či klid – to tedy absolutně nikdy žádná slast nepřináší, natož pak věčná. Můžeme ho tušit spíš v druhé kategorii, v utrpení, neboť nejlépe si například člověk odpočině, když se nudí, ano, nuda je zárukou a průvodním znakem každoho kvalitního odpočinku, šestření silami, uvolněnost, žádné obavy – jsou pro ni příznačné. Z tohoto bodu konečně cítím úlevu, neboť peklo ke mně bude mnohem vstřícnější, než by bylo nebe. Odpočinu si tam. Tak jsem si nakonec ten život vybral dobře, mám vyhráno. Nu, Ježíš Kristut však tuto neodvratnou jistotu ještě může zvrátit, cesty boží jsou nevyzpytatelné a jeho moc veliká, a je dokonce ještě možné, že za mé hříchy mě pošlě do nebe k prožívání slastí. Já však říkám: raději umírat ve strastech, než prožívat tyhle slasti, které jsou horší, než běh po rozpáleném uhlí nebo korbel levného vína, jenž musíš vypít s kamarádkou – opravdová slast.