Šťastné a veselé

Už dávno nepíšu o něčem - ale snažím se jen vytvořit něco, něco, co by mohlo stát na podkladu ničeho, které jest já. Stát, tvářit se, pyšně, zajímavě se tvářit, lákat a svádět. Tak jako hrad nebo jiná dominanta svede k sobě všechny poutníky a poutnice, ale i obchodníky a obchodnice, vojáky a tanečnice - je velký a je široko daleko vidět. Toužím po tom, býti takto velkým. I já tedy. Ne jen aby takové bylo to, co tvořím. A tvořím všechno, co dělám, dělat je tvořit. Obvykle se samozřejmě nepřemýšlí o tom, co děláme, alespoň ne do takové míry, do jaké o tom přemýšlím já, a vůbec, můžu si tu říkat co chci, ale zůstávám víchem. Můj mozek je značně ochuravělý a zesláblý, abstrakce, jichž se dopouštím, není schopen kontrolovat a regulovat, usměrňovat a zařazovat. Přitom by to bylo tak krásné, mít smysl pro celek. Jenže nemám. Jsem tedy nucet vypovídat svým osudem - v jeho celku, v celku, jenž vytvoří mé žití. Osud je má historie. Zjistí se zaprvé, že jsem psychicky nemocný (paranoia), zadruhé, že jsem sexuálním deviantem (zvýšený chtíč, jiné nežli zdravé formy ukájení, nestandardní chování), zatřetí, že jsem velmi plachý a zbabělý, což ovšem není pasivní nedostatek, nýbrž aktivní selhání, a takové si nezaslouží nic jiného, nežli trest, a protože není nikdo vnější, kdo by tento trest mohl udělit, musím si ho udělit sám, a to formou pestrobarevnou, ale zvláště psychickou. Neboť se tvářím tak nevinně, že nikoho nenapadne, že by měl být mým mrskačem, a já že bych měl být odsouzencem, zločincem, tím, kdo si zaslouží trest. Je ale pravda, že ten, který teprve spáchal zločin - zločinec, a ten, který už jen čeká na trest - odsouzenec - se mohou lišit, mohou vypadat jinak, tvářit se jinak. Já jsem patrně již ten odsouzenec - rezignovaně se tvářící, je vlastně jedno, jak se bude tvářit, neboť ho čekají už jen bolesti trestu nebo smrt, tedy nic. Oproti němu zločinec má v sobě ještě naději a vůli vzdoru, jakési pekelné síly, které ještě oživují jeho sinou tvář. To já ne, já už jsem naprosto zemřel. I když to je jen spekulace. Ve skutečnosti se občas usměji a normálně se účastním denního koloběhu, například zítra budu dle kalendáře slavit Vánoce. Zajisté ne náležitě, ale alespoň se jim nebudu snažit uniknout uprchnutím z domova, které už jsem dlouho rozmýšlel, a v některých koncepcích jsem ho pojil i se sebevraždou - sebevraždou neohlášenou, někde daleko v Praze, nalezla by mě policie, která by také byla pověřena pátráním po mně. Nejdřív by to věděli rodiče, pak by se to rozneslo ve škole, Kébíček by to řekl mým přátelům, a tím by se to doneslo ke všem, kteří mě znali, ne, vlastně ke všem, které jsem znal já. Ještě sem nějak zakomponuji Petru. Petra je výrazným činitelem - selhání, jehož jsem se dopustil, sahá daleko hlouběji, než jsem si ochoten připustit i v textech uměleckých, a možná právě v nich. Ba vlastně, v umění jsem upřímný ze všeho nejméně, a také - možná právě tím - i nejméně plodný a tvořivý - jaksi se o sebe bojím, bojím se trochu ze sebe ubrat, nějak nemám na rozdávání - na rozdíl od Zarathustrova slunce, které je bohaté. Já jsem chudý, nesmírně chudý, a nesmírně vtáhnutý do sebe - snažím se uchovat si to, co ještě mám. Cítím, že nemohu dát nikomu nic. Tím méně sobě. Subjekt. Zapojím do toho subjekt. Domnívám se, že nemohu uvést subjekt v soulad s objektem. Objektem je zde pochopitelně můj osud a lidé do něj zahrnutí, to, co mám vykonat, to, co se děje, utrpení bližních, utrpení mé, důsledky mých činů, lokální svět, rodina, škola, ale stejně tak i celý svět, vlastně všechno je objekt. A subjekt jsem já, ten, který se s tím vším nedokáže vyrovnat. Jako by po něm jedni chtěli - jsouce součástí objektu - aby svůj objekt omezil, aby odstranil některé jeho části. Jenomže on má nedůvěru k něčemu z jeho objektu, co mu říká, aby odstranil něco jiného z jeho objektu. On je přece sám pánem a subjektem svého objektu - počkat. Vidím, že se dostávám k pěknému subjektivismu. Ale přitom je to pravda, co říkám. Tak budu pokračovat. Jsem pánem svého objektu, mám v něm vše, co jsem získal, co mi připadlo, co jsem poznal. Proč nemohu uvést subjekt v soulad s objektem? A co to znamená? Jak mohu být pánem něčeho, co se sebou nemohu uvést v soulad? Musím se vzdát názoru, že jsem pánem objektu. Spíše je objekt něco, co mi klade jisté nároky, a subjekt, já, jsem něco, co se snaží jim vyhovět. Ale z čeho plyne selhání? Co je to za sílu (příčinu)? V tomhle pojetí se nedá definovat, v této abstrakci se k ní nedobereme, neukážeme na ni - nemůžeme ji ani odstranit, ačkoliv uznáváme, že existuje. Jak tedy poznat okolnost, zabraňující subjektu splynout s objektem? Tuto formulaci jsem přehnal. Subjekt nemůže splynout s objektem, subjekt je subjekt, objekt je objekt. Co jsem říkal prve? Uvést v soulad. Ano. Jde o to, aby subjekt nezahrnoval žádné obsahy, které by mu bránily obstát před objektem. Ne. Poznat objekt. Ano, z vědomí o objektu musí už vyplynout objektová asimilace subjektu. Objektová asimilace subjektu! Pěkně vyjádřeno. Můj objekt v sobě zahrnuje i všechny subjekty mimo můj. A stejně tak jejich objekty zahrnují všechny subjekty mimo jejich. Může však být subjekt můj? Co jsem já? Teď se ještě vrátím k "objektové asimilaci subjektu." Lépe by bylo použít ustálený výraz "objektivizace". Objektivizace subjektu. Ale teď mi něco říká, že to není možné, že se tu vlastně snažím o odstranění subjektu jako takového, ale že by třeba objekt vůbec nemohl být objektem, kdyby nebylo subjektu. A věru! Objekt je objektem subjektu. Poznávaný předmět patří poznávajícímu - bez poznávajícího by - nebylo poznávání - a tedy ani poznávaný předmět, ačkoliv předmět o sobě by možná mohl být. Někdo se snaží život si užít a žíti jej kvalitně, rozkošně nebo zodpovědně - tyto cesty překvapivě řadím do téže kategorie - to kategorie "žít co nejvíce" - jakkoli podstatný rozkol se může jevit mezi cestou etickou a hédonistickou. Ale pak jsou tu lidé, kteří se snaží život popřít, vymanit se z něj, buď spojit se s božstvem, nebo dosáhnout nicoty - ať už proto, že to lze, a touto možností velmi působí, či proto, že nehodlali dávat žádný smysl svému životu (nebo jej dali, ale zklamali se a byli nuceni tento opět odebrat a nedat žádný jiný) ... konec. Šťastné a veselé.

Spadlá bunda

Dnes jí na obědě spadla bunda z věšáku, někdo, kdo neopatrně kolem prošel, ji shodil. My jsme seděli hned u ní, u té bundy. Ona seděla na druhém konci, snad to ani, že jí ta bunda spadla, neviděla, teď ale ta bunda ležela na zemi a já jsem musel, musel jsem ji zdvihnout. Našel jsem nejdřív očima poutko, pak jsem vyskočil, vzal bundu, pověsil poutkem na kolík věšáku a zase jsem si sedl, snad to ani neviděla, že jsem ji tu bundu zdvihl.

Zimní akademie. Ona tančí břišní tance, já hraju strašlivou scénku s Tomášem Hřívou, nuže těším se, jak to zítra dopadne, co uvidím, jak zmizím, co se stane, co se nestane, nic se nestane.

Aby se dobře usínalo

mně -

tak sem píši nový příspěvěk, neboť ten poslední je amorální. Nic ale líčit nebudu. Mám se celkem rozjařeně, brnkám si na kytaru, což mi nejde, procházím se svým obřím městem, které se neustále a bez omezení zvětšuje - a čekám na dopis od K. V. KV se značily Mozartovy skladby. Zřejmě tušíte tu sladkobolnou nicotu, která mě omezuje v připoutanosti k vám, která mě k vám připíná a z vás mi pramení a celého mne zalévá. Zřejmě zemřu jako boží zatracenec...

Nemám chuť se bouřit.

Samozřejmě že umění je konstituce sebe, sebeprojekt, jenže je téměř nemožné poznat, jaké to umění je.

Sebepozorování

Dnes jsem stál před zrcadlem, pozoroval svého malého čůráčka, obklopeného houštím černých mastných chlupů, přičinil jsem se, aby se mi postavil - mám mdlý, měkký žalud - přesvědčil jsem se o svém malém mužství, konečně, dokážu ale stříkat - což jsem si ne poprvé vyzkoušel (viděl jsem v zrcadle, jak se z pyje uvolňuje těch pár bílých semenatých kapek, mířících do umyvadla - ano, byl jsem v koupelně), ale můj pyj je ohavný, ohavně malý, ve ztopořeném stavu je měkký a křivý, nehezky zahnutý, asi jako mám hrb na zádech a hlavu vystrčenou napřed, tak stejně se to má i s tvarem mého vrabečka. Shledal jsem tedy, že nebudu mít pohlavní styk s žádnou dívkou a že mou životní činností musí být duchovní činnost, že budu žít nejspíše bez manželky, nejspíše jako vědec a nejspíše ne dlouho. Musím se stát filozofem nebo umělcem a bylo to tak dáno už od dětství - už tehdy jsem říkal, že žádnou ženu nechci a nebudu chtít, že se bez ní obejdu - tenkrát jsem ještě nevěděl o činnosti zvané sex, později jsem po dívkách, neznaje ještě důvod, zatoužil, a když jsem poznal, že důvodem je sex, k čemuž došlo teprve nedávno, tak jsem ještě nevěděl, že ho nikdy s nikým - leda sám se sebou, což jsem měl už mnohokrát - mít nebudu, to jsem si pověděl z očí do očí - mých temných očí za křivými obroučkami brýlí - teprve nedávno. Vším, co dělám, a tím, jak to dělám, způsobem chůze, řečí, tvorbou, chováním, se snažím dát lidem, hlavně tedy dívkám, najevo, jak se to se mnou má, jaký jsem, jaký je můj pyj - a mé hluboké neštěstí pramenilo z toho, že jsem o tom nevěděl. Nevěděl jsem, že nejsem schopen zdravé pohlavnosti a že mi to nevadí. Až ve světle dnešního poznání můžu být štasten, tedy ne štasten, ale smířen, neboť není na tom nic tak hrozného, naopak je dobře, že jsem si to uvědomil a že jsem to vyslovil. Všechno se dá napravit. Přestanu nahánět dívky a začnu se konečně učit, vzdělávat, nedá se totiž popřít, že má inteligence během posledních útrapných, temných tří let klesla, snížila se, proto bych se měl snažit přemýšlet, počítat příklady - a měl bych se tak začít snažit normálně pěkně psát, aby to po mně taky někdo přečetl - všechno souvisí se vším, jakmile začnu přemýšlet, získám i schopnost a vůli se srozumitelně ve všech formách vyjadřovat. Začnu hned zítra: musím mít jen na zřeteli to, že dívky neokouzluji a nikdy s nimi nebudu spát, a že nemá cenu, abych o ně usiloval - to zaprvé, a za druhé, že mou jedinou šancí, jak se v životě uplatnit, je nabýt inteligence, cokoliv to bude stát. Vždyť inteligence se rovná morálnost.

Zajímá tě to, lepitlapko

...že se dějí kol mne samé krásné věci? Kupříkladu prasečí chřipka se vzmáhá a všichni jí podléhají, nikdo neodolá a nikdo neunikne. Z použití slov je znát ten hluboký smysl a životní moudrost, jsou znát, oba, obě, nevím. Dnes jsem se díval na její fotky a měl z nich dojem dokonalé absolutní krásy, zapomněl jsem na chvíli na svá bědná muka. Nejspíše to pro vás není nic nového. Hrál jsem na kytaru, postupně se vše dostává do cyklů, ach, to je strašně velkolepé, jenže já jsem připraven zítra odjet do Prahy...

Proces

Byla tak odvážná, že její rodiče zavolali řediteli školy a ten si mě pozval na pohovor, na němž byla kromě mě a něj přítomna jen má třídní profesorka. Nechci tento čin nijak subjektivně hodnotit, tuto událost, nebo tím někoho urážet, pouze to tu víceméně intimně zveřejňuji. Dále uvádím, že zítra odjíždím do Ostravy, kde budu dlít po dobu pěti dní. Poslední zprávou je, že se dnes konala první schůzka experimentálního hudebního nahrávání - přičemž jsem se účastnil jen já a Ondřej, ale příští týden by nás mělo být pět.

Zde je výsledek:

Zádušní mše ještě bude sloužena. Zatím byl jen obřadně spálen dopis, jenž jsem chtěl ještě dnes ráno poslat nebo dokonce předat osobně, nebylo však stejně komu, neboť zůstala doma, ano, ale všemu konec, teď musím přestat psát takové odvážné spisy, láska neláska, nebude se to tolerovat, tyranie musí skončit, ... ale jak jsem řekl, zádušní mše ještě bude sloužena.

Písně

Chtěl bych zpívat, chtěl bych skládat, zkouším to. Je mi velmi smutno, až je mi z toho veselo, Sladovník mi řekl, že jsem byl výřečnější, když jsem nebyl zamilovanej. Mluvím prý potichu a málo.

Sen

Někoho čeká velmi milé překvapení. Jsem zvědav, jak na na ně zareaguje.

Jinak podnikám samé hezké výstřední krásné věci, jenže jsem byl pochválen a to mi znemožnilo je dále vykonávat, zítra půjdu do školy zakřiknut. A hlavně asi nepojedu do Ostravy - nebo pojedu tam? Je to nesmírné váhání. Inu, zavolám Mikšovi a zjistím od něj všechny podrobnosti o Čaji - matracové boudě, v níž mám bydlet - a pak se rozhodnu. Přeci jen, moci být pět dní svobodný, chodit na procházky s Davčou, účastnit se orgánu s Torvou, Barčou, Domčou, Lůcou, Vojtou, ... 

Důležitou událostí těchto dní je, že jsem se seznámil se zdejším básníkem. Je to dívka, ale obléká se jako muž a považuje se za něj. Tak spolu i mluvíme. Byli jsme za vsí v polích, četli jsme si básně, ukazoval mi obrázky. Žije v bídě. Dnes jsem mu chtěl vrátit film Butterfly effect, který mi půjčil, klepal jsem na okno, ale nikdo neotvíral, nikdo nebyl doma. Na zdi v dezolátním dvorku jsem si všiml pověšené kytary, nevím, co tam v takovém mrazu dělala. Prý může rozjímat do aleluja, zatopí si v krbu, natáhne se na postel a pozoruje jiskry z kamen, které rudě září do černočerné tmy. Třeba se tam někdy podívám, do toho příbytku. Otec tam jezdí jen na víkendy. Bohužel nemá pojem o literatuře, nezná ani Charlese Baudelaira. Je to možné?

Pěkné bylo, když jsem včera stopnul auto do školy poté, co mi ujel autobus, a když jsem dneska při cestě na autobusové nádraží kouřil cigaretu, a když jsem bloudil chodbami školy s očima zavázanýma šátkem a vrazil jsem do dveří, které se otevřely se zazvoněním a koncem hodiny, a Kateř mi ten šátek sundala a mé oči zaplavilo světlo a viděl jsem ji, a bylo milé vidět ji, než něco jiného.

"Proč to děláš?"

"Protože v téhle škole nejsou žádné změny, tak se tu může chodit i poslepu."

"To je pravda. Tak oni tu postaví třeba sloup..."

"Ne, ne sloup, spíš propast, že by se do ní dalo  spadnout..."

"Jo, propast."

Nu, tak nějak to bylo, ale ne přesně, pak jsem se ještě Kateř na autobusovém nádraží ptal, jestli jde zítra na italštinu, a řekla, že ano.

Tak přeci jen není taková nuda, jak jsem myslel. Je to zřejmě jen na člověku, jestli se bude nudit nebo ne, neboť každé místo ukrývá vše.

Eliotova poezie je úděsná

A ještě úděsnější je způsob, jakým ji čte - prostě jeho hlas, který, ač mé znalosti angličtiny nejsou příliš vysoké, mi říká, že tento muž - Thomas Stearns Eliot - to neměl mezi lidmi snadné.

Tak, co je nového? Nic. Lepitlapka kouří a maluje v Ostravě. Monthy hulí tamtéž a chodí na procházky do tamějších lesů. Já se těším na svou výpravu tam, kterou konám 28. října.

Jsem velmi úsporný. Vidím občas krásné věci a výjevy, ale moc mě nevzrušují, vlastně téměř vůbec.  Erotické síly jako takové ve mně pozoruhodným způsobem zdegenerovaly, tedy ne příliš pozoruhodným, ale zdegenerovaly, jako zdegenerovaly. Líbí se mi stále "slečna M.", stále míň. Pocity rozkoše mi zevšedněly, ale ještě ne natolik, abych mluvil k věci. Filozofuji a flákám se.

Čtu: Vražda v Katedrále (Eliot), O pravdě a Bytí (Heidegger), Nepojmenovatelný (Beckett), Verše (Rimbaudovy), Květy zla (musím je dočíst a vrátit do školní knihovny), Nečasové úvahy (Nietzsche), Nesnesitelná lehkost bytí (Kundera), The Doors (nevím kdo).

Provádím různé výstřednosti, a to jak ve škole, tak doma.

Spím dobře. Ztrácím vědomí i podvědomí brzy po ulehnutí, sny se mi nezdají a když ano, zapomínám je.

Ještě co se týče milostných otázek - všichni se teď dávají dohromady, všichni vstupují do mileneckých svazků, je to asi sympton podzimu, jak jsme se shodli s Lůcou, možná. Týká se to i dvou mých blízkých. Mne to nějak nezajímá - promýšlím sice, jak bych to umělecky zpracoval, ale že bych žárlil, to ne - a právě kvůli nedostatku citu to asi nezpracuji - i když uvidíme.

Docela tyju. Bolí mě občas záda, jsem ohnutý člověk a konstatuji drobnou konstatní výchylku - tak, jako se Amerika posunuje od Evropy, tak se moje páteř a všechno k ní připjaté pohybuje doleva, nezadržitelně, ale v této chvíli si to uvědomuji jen jako pocit, nikoliv ještě jako zlověstné proroctví nebo dokonce budoucí realitu. Ale vizionář asi jsem, zdálo se mi třeba dneska, že cítím plyn, ač můj otec ho necítil - tedy zřejmě žádný plyn v tom místě nebyl. Že bych si dovedl představit vůni plynu tak dobře, že jej cítím, aniž by existoval?

Ludmil si prohlíží fotky

Jsou hezké. Jinak je dnes ale hrozná nuda.

Beznaděj

VZESTUP MRAVENIŠTĚ

Les byl tajemný a tichý, pořád, věčně se v něm nic nedělalo, věčně, pořád zůstávaly jeho stromy netknuty. Pak ale kdosi, kdo jej právě procházel, se začal bez udání důvodu smát – jeho smích se rozléhal celým lesem, od kořenů až ke špičkám stromů. Les se náramně divil, ale to bylo jedině v pořádku, že se divil – dokonce, kdyby se byl býval divil ještě víc, mohl si ušetřit pozdější muka, kterými ho poutník – říkejme mu já – vystavil. Mohl by se včas připravit, svolat zvěř, semknout stromy, zatáhnout nad ním jejich koruny a rozdrásat ho jejich kořeny, leč poněvadž nepodniknul kroky vůbec žádné, mohl poutník – ovšem lízal její poštěváček pečlivě. Chytila ho za vlasy, které se kroutily kolem jeho uší – jeho hlava měla mužný, tupý výraz – sotva tu krásu můžete vyfotografovat nebo vizionářsky strhnout na papír v krátkém boji pera. Chtěl, aby s ním dosáhla orgasmu – chtěl, aby s ním poznala rozkoš a aby jej milovala, aby naříkala, až ji opustí. Připravil si už v lese provaz, visel z borové větve a houpal se v podzimním, chladném větru. Brzy dosáhla vrcholu – do očí jí vhrkly slzy a silně ho sevřela v náručí – bezděky i on dosáhl ukojení, provázeného střídmou ejakulací, které si ale nikdo nevšiml. Natáhla se do postele a ležela v ní se zavřenýma očima, jen sebou mírně poškubávala – ale i když asi její podvědomí vědělo, že odchází, a chtělo ho mít u sebe, přesto se šel oběsit. Vyběhl před dům, vyšplhal na strom a uvázal si smyčku kolem krku. Dosud se držel na stromě, objímal ho oběma nohama i rukama a byla mu trochu nepříjemná jeho kůra – její kůra (byla to borovice, jak jsem se už zmiňoval). Věděl, že nedokáže odskočit moc daleko od stromu a strhnout si vaz – spíše se sveze po stromu a uškrtí se na provaze až za velmi dlouhou dobu. Cítil, že už sjíždí a že není v jeho moci se tomu ubránit. Držel se nicméně stromu stále stejnou silou. Nepohnul se o moc – držel se – neviděl nic jiného, než kmen stromu – byla taky značná tma. Pak si uvědomil, že – provaz ho začal řezat do krku. Pustil se. Očekával, že se okamžitě uškrtí. Ale ne – jako by byl na stromu přilepen. Musel se odrazit nohama, až poté ho provaz začal škrtit. Zapřel se nohama - a rychle je zase strhnul, škubnutí teď bylo silnější a tak ztratil vědomí. Po nějaké době se opravdu udusil a zemřel. Ráno vyšla dívka celá malátná ven z domu a spatřila ho, jak visí na stromě, na nejvyšší větvi. Zívla a protřela si oči, pak se vrátila zpět do domu, sbalila si modrý lodní kufr a odjela. Po kmeni vylezli mravenci a založili si v oběšenci mraveniště – a tak přišla revoluce v mravenčí architektuře, stavěla se tvz. „závěsná mraveniště“, jež se houpala a v případě nebezpečí se utrhla (prasknul krk, ve kterém sídlila královna) a tím pohřbila mravence, především ale také naděje útočícího ptactva – neboť mraveniště už nebylo na svém místě. Evolučně pozdější ptáci už ale byli inteligentnější a tak zdolali i tuto překážku – vyvinul se u nich orgán, který sloužil k nalezení spadlého mraveniště, nebylo-li ve vagině – což se stávalo, když pod stromem ležela odpočívající žena.


PÁD MRAVENIŠTĚ

Stalo se, mraveniště zapadlo do ženina lůna, ta s leknutím do široka otevřela oči, vytáhla ruce zpoza hlavy a za to postižené lůno se chytila. Po cestě k ní přicházel muž – její aktuální milenec, který se odešel projít do lesa, aby se vrátil ke své milé s náručí plnou květin. Žena zrudla jako pivoňka, ruměnec vytvořil na její tváři dokonalý, symetrický kruh. „Copak?“ vykřikl vyděšeně muž a nechav vítr rozvát květiny, jež pustil z náručí, do širokého vůkolního polesí, rozběhl se překotně ke stromu, pod nímž dívka, bědující a mnoucí si pohlaví, jež právě pojalo spadlé mraveniště, seděla. Její slzy se leskly v jejích očích tak, že muž v nich spatřil sám sebe jako v zrcadle, jak tam vyděšeně stojí, tím pohledem trochu zmoudřel a zklidnil se. Pravil k ženě: „Smrt se nás netýká – to předně – a zdá se mi, že to mraveniště na ten strom někdo naschvál nastražil. Najdu ho a potrestám.“ „Hlupáku! Vůbec nebereš ohled na mou bolest! Právě trpím! Pojď mě pofoukat!“ „Rozkaz, cudnokrásná divoženo!“ zařval muž tak hlasitě, že se mu z hlasivek počala řinout krev a lila se mu i z úst, která kladl nad ženin klín a kterými se snažil vydechnout vřelé pofoukání. Cit tragédie se v ženě, když viděla své vlastní lůno, věznící mraveniště, ještě navíc i zakrvácené cizí krví, ještě zesílil. „Chci být okamžitě smyslů zbavena – žádám eutanázii – ihned – nikdo nemá právo takto trpět – zabte mě, ihned!“ A muž zdvihl nad hlavu obrovskou dvojbřitou sekeru a rozetnutím ženiny hlavy ve dvě poloviny ukončil její trápení – snad provždy, snad jen dočasně, snad vůbec, kdoví. To, co teď před ním leželo, se každopádně ale podobalo víc mrše než ženě – jak z lůna, tak ze zejícího krku teď vylézali mravenci v celých houfech, a bradavkou si prorazila cestu královna za velkého výstřiku krve, smíšené s mlékem. Slunce žhnulo a vše se rázem vypařovalo, dlouhý jazyk mizel ve tmě, muž se po něm ubíral nicotou. Padesát kilometrů pod ním, v tiché, horské prázdnotě, tepaly astrologické, kosmologické hodiny – pak dospěl až k čirému l’art pour artu a k onanii. To už je ale jiný příběh a ten vyžaduje jinou kompetenci. S lhostejným chladem necháme vaše srdce zhynout na našich náměstích. Je to odplata!

duchovní monolog

28.  4. 2009

jdeš a víš, že nejsi štastný
že se bojíš té bolesti, která tě varuje
při pohledu na fialové lány
při honbě za igelovitovými duchy
od vesnice k lesu

jdeš a byl bys radši, kdybys nešel
jenže kdy je možné
dělat něco jiného než co právě děláš
je snad možné říci něco jiného
než co říkáš
je snad možné sedět jinak
než právě sedíš
lze snad být méně hloupý
než jsi
lze získat více nebo méně lásky
než máš?

můj dech je jediným možným dechem ve vesmíru
dýchám a smiřuji se, že se to tak děje
je třeba dechu k odvaze a smíru
nevím však, čím se zbavit beznaděje

elegie zvučí jako za všech časů
nelze se zpět narodit, nelze umřít předčasně
nelze žít jeden okamžik dlouho nebo stále
jeden vjem vystřídá druhý a tak dále
bohužel či naštěstí, zákony jsou pevné
jako dech
nemohou být jiné zákony než zrovna jsou
snad v budoucnu
budou
až ty staré pominou

Aladinova lampa

Svítila mocným plamenem.

Dobrý den

Císaři, mám výborné zprávy. Škola začala. Výýýborně, výýýýborně!

Někde jsou velmi krásní lidé. Básníci, co se účastní Ortenovy Kutné Hory, jsou všichni bez výjimky krásní - jak chlapci - krásné čisté tváře, tak samozřejmě dívky - jedna tam byla teda taková arogantně dekadentně růžovo-bloňdatá, jiná zase hezky zeleně-hnědá a červeně jemná a potom jedna indoložka Petra, jejíž totožnost už nikdy nevypátrám a kterou bych si přál z celého srdce znovu vidět. Leč jak se o ní dozvědět? Musel bych se zeptat Jana Těsnohlídka, ale to by asi nebylo jednoduché, protože to byla jeho favoritka, i když snad ne absolutní. Možná že to byla moje favoritka víc než jeho, ačkoli já jsem to neprojevil. Zvlášť ne tak okatě při tancování metr ode mě - na židli. Pilo se pivo, sál byl temný a hudba hrála a nešlo nic vnímat leč umělce. Tak tedy. Pak kakofonická hra na klavír druhého večera. Ráno vždy harmonické skladby jemných interpetů.

Petro indoložko černovlasá bledá igelitové oči, kde jsi? Ozvi se! Ozvi se! Ale proč by ses o mě, nebohého Ludmila, starala, máš jinačí starosti, pochopitelně. To jen Ludmil na tě vzpomíná, neboť se mu zdá, že zrovna nemá nic jinačího, na co by se upnul. 

Ohromná nevěra ze všeho dýchá - nevěra vesmíru, nevěra lidí - nevěra ze zákona a nevěra jen tak. Pro radost. Pro velké potěšení. Pro dým.

Jen plyň, jen odtékej, ty světe cigaretový - ty cigareto zlomená - vy oči modré zalité!

Pár dní před školou

Cítím takový typický uspokojený pocit. Typický pro mé dny, jeden z obvyklých pocitů, jež dlouho netrvají objektivně vzato - ale nechtějí skončit z hlediska subjektivního cítění. Vyplynou z romance - třeba z poslouchání Radiohead. Když opadne úvodní zaujatost, z podzemí se vynoří nepříjemné, hladové vlivy. Nakonec se "typický uspokojený pocit" právě teď mění v napohled prostou, ve skutečnosti však hlubokou a krvavou a absolutní bitvu mezi, řekl bych, "životem a smrtí". Možná je to také jen bitva zvyku - aby se udržel. A také bitva ze zvyku. Ovšemže slova, která používám, jsou nehezká, nepoetická, příliš inteligentní, knižní, gymnaziální. Slova, slova - nic než slova, zdá se mi, je celá naše filozofie, ač bylo jistě mnoho - a i mimoslovních - důkazů o tom, že filozofie svůj smysl má a že i slova svůj smysl mají - a že je doopravdy možno například něco vyčíst z knih, nebo dokonce něco vykoukat z televize - a to by byl skoro zázrak. Brzy zemřu, to je krásný pocit, ohraničující mé lidské snažení v tomto světě. Bez něj bych musel mít pocit bezbřehé nekonečnosti, zoufalství - ještě tedy dobře, že tuto paranoiu cítím - bez ní bych necítil buď nic - anebo "vše". Ha, ha.

Destrukce individua jako výraz protestu proti současnému směřování lidstva

V rodině paní Potocké se narodil zmetek. Jakmile vykoukl z lůna, ještě slizký a horký; nahlédl přes okraj křečí a bolestí zrudlé dělohy, spatřil matku a hned se po ní sápal, tahal její prs a snažil se ji svýma malýma slabýma rukama škrtit, zděšení lékaři k němu přiskočili, ustřihli mu pupeční šnůru - a v tu chvíli jako by mu v očích cosi blýsklo, něco zlověstného, jako by odstřižení od matky znamenalo svobodu, kterou v budoucnu bude muset dobýt - neboť už v té chvíli jeho malý, leč výkonný mozek konstruoval jeho strašlivý příběh a hrůznou situaci a kruh, který bude muset překonat, pouta, která bude muset rozbít a matku, kterou bude muset zabít.

Toto indiviuum, tento zmetek natolik nenáviděl veškerou existenci, celé zrození...! U něj nebylo počátečního stavu opojení a spánku a poté zklamání, rozpadu iluzí, náhlé bolesti a pozdějšího rozhodnutí...nikoliv. Už od první vteřiny své existence - svého zrodu - nenáviděl vše. Jakmile mu bylo sedm let a měl již dostatečnou sílu, zabil svou matku v noci ve spaní sekyrou; otce otrávil, když spal na břehu potoka a pak ho svrhl ze svahu dolů do vody.

V dvaceti letech, kdy se pohyboval společností značně zohyzdněn, neboť si vlastníma rukama strhal kůži z těla, takže byla vidět celá jeho krvavá muskulatura, leckde i tepající orgány či vyčnívající kosti, všichni před ním hrůzou uskakovali, a on se plížil pod temnými podloubími a v parcích a zjevoval se mileneckým dvojicím - a rozervaná srdce básníků a básnířek to většinou neunesla a tito lidé velmi rychle hynuli - zbledli, přestali přijímat potravu a brzy je rodina musela pohřbít.

V necelých pětadvaceti, když po dlouhém přemítání zjistil, že nemá smysl usilovat o cíl, který dosud považoval za velký - totiž totální vyhlazení všeho živého, který by zakončil svou vlastní sebevraždou - dospěl k myšlence vlastní sebevraždy - výhradně své. Všemu žijícímu bude teď trestem právě jeho život - trest nejvyšší. A tak stejně surově, jako zabil svou matku, vykoukl nyní ze svého zadku, zahlédl sebe - a rozsápal se, prořízl si ostřím sekyry mozek ve dvě poloviny. Po sto letech zanikla celá lidská společnost.

Na ostří nože

Na ostří nože obvykle nepřikládáme prst.

Zkřížené nohy

Povšimněme si těch malých detailů. Když přichází večer a jeho chlad, převlékne se lepitlapka do dlouhých kalhot a delšího, teplo lépe izolujícího trička. Sedí pak se zkříženýma nohama v altánu a kouří - a tváří se při tom tak vesele a ironicky zároveň, zkrátka roztomile - někde mezi Buddhou a měšťankou - a mezi činem a myšlenkou je někde v neurčitu - že snad ten obraz nikdy nezapomenu, leda po smrti.

Kris Vaňková sem trochu nezapadá, dle mě. Její bílá a měkká hlava s trochu havranními vlasy je nainstalována do chrámu až pozdějším umělcem, tvořícím v jiném slohu - byla mezi námi jako připomínka čehosi jiného. Měl jsem pocit, že její duch zůstal někde doma, že do Hradiště přijelo jen tělo a nějak divně se kolem sebe rozhlíželo. Ostatní přijeli i s dušemi a upevnili je nad městem jako hvězdy a ty pak svítily na celý festival. Jejich těla se zvláštně hemžila a měnila, v tomto prostředí je vše trochu posvátné a musí se na to tak i pohlížet, celý ten děj se musí sledovat s mlčením - a s mlčením, pouze pokýváním hlavy, pohledem očí, nepatrným signálem svých těl - s mlčením se utvrzujeme, že jsme vše pochopili - stejně. Na festivalu nebylo osobností - osobnosti přišly k festivalu jako k nádobě - a hodily do ní svá těla, mlčely a pozorovaly, co jejich těla dělají v té husté, šedé tekutině sycené kouřem a vůní stromů a výparů města - občas na sebe mlčky a rozpačitě pohlédly a nakonec odešly. Někdy snad bylo i víc živo, totiž i tam nahoře - ale to já jsem tam už nebyl, to jsem tam už nestál - Kris Vaňková objímala lepitlapku a hodně se spolu nasmály, nachodily, naseděly apod. Vitor měl oči víc než živé, Davča naopak jen nepatrné škvíry, jimiž bez zájmu hleděl do válce naplněného dýmem.

Řekněte, miluje lepitlapka někoho - vyjma Mikše, který jí ale není plně oddán a nebere ji za svou choť? Miluje ona někoho - já bych jí to přál a zajímalo by mě to. Chtěl bych se setkat s jejím vyvoleným milým. Mohla by lepitlapka však zmařit svou svobodu tím, že by se do někoho zamilovala - do někoho konkrétního a ne do celého světa? Její svoboda totiž tkví v tom, že má ráda všechny, všechno, třeba i svůj život, a nemusí si nic vybírat. Já si naopak vybírám ji, neboť nemám rád všechno - ji však ano.

Musím jíst

Musím jíst, trpím hlady, jsem sice malý a bezvýznamný, na mých pažích je pár kousků masa, stehna nestojí ani za řeč, očima promžikávají rudé nitky, však budu žíti ještě alespoň dvacet let a za tu dobu sním stera krav, kuřat, králíků, prasat; množství masa milionkrát překonávající objem masa mého. Není to nějaký hřích hmoty, toto? Moje vyzáblé kosti, já zrůda modiglianského vysokého zrůdného typu, abych konzumoval žití zajisté lepší, než je to moje? Podívejte na ně, na zvířata, každé mělo a má srdce, mozek, střeva, plíce - všechno, čeho si nejvíc považuji i na sobě - i oči, sítnici, i nos a uši, říkejme tomu třeba rypák, i chlupy - vše, bez čeho bych se neobešel a co až ztratím, ztratím celý život, celou hmotu, celou existenci. Ach, jak radostné je užívat daru - že mohu zde býti a jísti, udržovat se, držet zde, jak skvělé je užívat toho výtečného práva - byl jsem stvořen, abych je měl, to právo - ano, bylo hlavní účelem mého stvoření, abych konzumoval jiná stvoření. A dosud mi to moje páteř a ostré smysly umožňují - i příležitostí k reprodukci mám čím dál tím víc, jsem věru na vrcholu bytostné síly, dokonce i logika mi slouží, mám výtečný, zdravý a silný rozum, jen usnadňuje komunikaci s dalšími členy společenství - to, co dohromady sníme, celou planetu živé hmoty - bych chtěl někdy vidět - ach, vše nalézá svůj konec v mých útrobách - zase mě volají k obědu, a já už jdu. Já nezemřu však v něčích útrobách, nýbrž zahynu stářím na povrchu naší dobré země, až těch několik málo kostí ztratí souvislost - moje oči se někam zakutálí - a žíly se odpářou z masa.

Achjo... lidi, mějte se dobře, tak mějte se dobře, prosím vás o to! Poézie je krásná věc, ale, tak a třeba Ladislav Klíma vás stejně všechny strčí do kapsy, s tou vaší hrůzou a metafyzickým děsem, tak si plačte ale bez naděje na honorář.

Absolutní děvka 3

Bylo mi hůř než obvykle, nikdy jsem ještě neměl takový odpor k tomu to dělat, jako právě teď. Moje láska ležela na posteli přede mnou, hlavou se opírala o polštář a dívala se na mě zvláštním pohledem, ve kterém se zračilo očekávání, ale také jakási výčitka - snad že je mi lhostejná a že mám kromě ní i jiné, snad pro nějaký úplně jiný a hlubší důvod, možná dokonce v tom pohledu žádná výčitka nebyla, byl to snad obyčejný dívčí pohled, prozrazující to, že na svůj výraz vůbec nemyslí, neboť je zaujata naším aktem, ač já jím zaujat nejsem ani trochu - byl bych teď tisíckrát raději na jiných místech, sám, někde v chladu a hluboce bych spal. Bylo to její poprvé - proto byla asi tak napjata a tak nepřívětivá a divná, což mě ale odrazovalo ještě se o něco snažit. "No tak, buď něžný, já su křehká, bolí mě to, a tváříš se, jako že tě to nebaví," ozval se slabě její hlas. "Nebaví, nebaví," řekl jsem si jako by sám pro sebe, nestaraje se, zda to uslyší, nebo ne. Oči se jí zaleskly a ústa se pootevřela, ulekla se, dostala strach - bolelo ji to čím dál tím víc, postel strašlivě vrzala, tvář měla zrosenou potem a nejspíš i slzami - krev všude stříkala, celý její klín byl zakrvácený, také značná část mého těla už, podbříšek, můj pohlavní orgán, fialové prostěradlo - a položil jsem ucho na její hruď ne kvůli ňadrům a jejich hrotům, ale kvůli srdci - které tepalo tak slabě - a její plíce se nadýmaly nepravidelně a se sípáním - asi jsem se dopustil imaginativní vraždy, její modré oči se na mě dívaly strašlivě a zvolna hasly a hnědly - klobouk sjel samovolně z hlavy po ramenou dolů, černé vlasy zcela znehybněly, její bledá, vápnová kůže - ne suchá, ale vodová, ne teplá, ale chladná, s růžovými jizvami všude po těle -- "Tak jsi mrtvá," řekl jsem potichu, "absolutní děvko. Přinutila jsi mě ne pouhými penězi, abych se stal tvým milencem - byla jsi jednou z nejkrásnějších, byla jsi jednou z absolutních děvek, ne moc vyznámnou... hnala mě k sobě, vzalas mé peníze a já musel za nimi do tvého klína. Jeden z nás musel zahynout, já, nebo ty, bylas mi důstojnou soupeřkou, absolutní děvko, ale přesto nakonec - mrtva jsi ty - a já jsem bezmezně živ. Ha ha ha ha ha ha!" A dveřmi jsem vyšel zase ven a šel jsem domů.

Absolutní děvka 2

(aneb Další dobrodružství pana Merssaulta)

„Duše neexistuje, je to choroba,“ psalo se v Nietzschem, a já jsem, využívaje k tomu poslední své síly, zavřel knihu, bezvládně se převalil a nejprve ucítiv pod sebou úzkostné prázdno jsem postupně spadal z postele na podlahu, teď jsem tam ležel, hlavu zraněnou, neboť se bouchla a nohy pořád kolidující s postelí, která byla dost vysoká a plná šuplíků. Škubl jsem tělem a nohy za ním také velkým obloukem poskočily, dostal jsem svá bezbotá chodidla téměř až ke stolu. Nikdy v životě jsem neměl takový záchvat nihilismu, jako v tento prázdninový den, ležel jsem hlavou na tvrdé zemi a díval jsem se tam, kam mi směřovaly nijak nekorigované oči, nepodložil jsem si jí rukou, necítil jsem žádnou bolest, ač jsem byl zkroucený, jak jen to šlo. Nesnažil jsem se nic si uvědomit, nic jsem nehledal, ale ani jsem nic neviděl – ani stůl, ani postel, ne, ani podlahu jsem neviděl, moje oči asi rezignovaly na funkci zraku, poslouchal jsem chvíli myšlenky, než jsem si opět vzpomněl na tu knihu, můj vlastní hlas četl ta rázná filozofova slova: „Stane-li se, že teologové...vztáhnou ruku po moci...nepochybujme, co se pokaždé děje: vůle k zániku, nihilistická vůle se chce dostat k moci...“ Ach ne! Tato vůle se chce dostat k moci? Jak by to vypadalo? Král, který vládne leže, ze země, nad zemí? Kde jsou moji poddaní? Přiveďte mi je, nebo se zblázním! Ach ne! slova plynula v mých očích, jež stále nehybně ležely a leskly se – bez brýlí, brýle byly již kdysi dávno někde odloženy – a kdo by je v tu chvíli spatřil, dívka, která by se k nim sklonila například, ten by v nich ta slova přečetl, a četl by je nahlas pro sebe, aby zjistil, co znamenají, a když by je dočetl, přidal by vlastní slova, ale tím by nemohl pomoci. Otočil jsem se bezděky, skoro volně, k oknu a na tvář se mi vrhlo slunce v žhavých světlých pruzích, plynuly tam mraky po světle modré obloze, dělalo se stále větší horko, bylo to až k nevydržení, někdo, kdo by ležel vedle mě, by se potil, ale nikdo neležel, náhle jsem se zvedl a posadil a položil si ruce na kolena, hlavu taky, měl jsem staré, pohodlné tepláky, jejichž hrubý, jako by zaplátovaný materiál jsem teď cítil pod krkem, díval jsem se doleva, pak chvíli doprava, srdce se mi nějak roztlouklo, netuším proč, hned jsem vstal úplně a obešel jsem několikrát svůj malý pokoj, otevřel jsem okénko, tam někde byla silnice s mostem, stavení s dobře viditelnou bránou – viděl jsem je jasně, až moc jasně, nevydržel jsem je pozorovat déle než dvě vteřiny.

Za deset minut jsem už za sebou zamykal vrátka, šel jsem se projít, to množství kroků, jež ještě budu muset odkráčet, mě sice, jak jsem ho je už teď viděl a představil si, zcela vysilovalo, byl jsem nějak vyvržen do strašného hluku, automobily se kolem mě míhaly, šel jsem kolem hřbitova nějakou stromovou alejí, šel jsem, cyklisti vždy nějak zrozpačiteli, když projížděli kolem mě, řídítka se jim třásla v rukách, div že nevyskočila a neběžela po svých, snad bylo na mě cosi divného a nápadného, přejížděl jsem si levou rukou po tváři, ale nic jsem nemohl odhalit – pořád jsem šel – šel, nezastavoval jsem se, nikde nikdo nebyl, jen ti cyklisti – nu a stromy se mi zdály krásné, listy, vypadající jako rybičky ve vzdušném akváriu, stříbrné mraky plné děr, a proč jsem vlastně nejel na kole, říkám si, a druhý den jsem jel na kole, týmiž místy, a zase jsem míjel cyklisty a zase upadali do rozpačitých stavů, ale já jsem šlápnul do pedálů a ujel jim, a jel jsem rychleji a prudčeji a dál, jen na křižovatkách jsem pozorně stavěl, za rohem se vždy něco přihodilo, však jen za rohem, mimo můj dohled, já jsem už byl v tom městě a v průchodu, temném, vlhkém a sluncem nenavštíveném jsem nechal kolo mezi kostrami koček a zpuchřelými míči, a moje dívka mě vedla za ruku kolemdokola náměstí a pak ulicemi a kolem potoka, byl jsem chvíli zmaten, zaměstnávaly mě myšlenky na Nietzscheho a ještě nějaké další, pak jsem však intentivně pocítil rty, spočívající na mém ušním boltci, byli jsme na nádherné louce docela blízko dálnice a vztyčených dřevených křížů kolem ní, díval jsem se do jejího prozářeného obličeje, jenž se teprve před mýmy očima postupně tvořil, jak jsem ho zaníceně, i když bez většího spěchu krve pozoroval, vlastně jsem zjistil, že je docela obyčejná, známá, ne moc zajímavá tvář mé dívky, zároveň však tak typická, vystouplá, všechny rysy se tlačily dopředu za nosem, jenž byl hladce červeně trojúhelníkový a napínal za sebou oči a uši, připevněné k jemně masité lebce, pokryté špinavými, snad nazlátlými vlasy, takovými melírově lesklými a hlubokými, a asi v důsledku toho, jak bedlivě jsem její vzhled podroboval zkoumání, odhalila v milém úsměvu také své pozoruhodné bílé zuby, pak je ale zase stiskla a protáhla se. „Dneska jsi nějaký nemluvný, můj drahý umělče,“ promluvila ke mně, „už dvě hodiny tě vedu ulicemi a povídám ti a ty nic, jen si něco mručíš, čemu nerozumím.“ „Promiň, je mi s tebou krásně,“ odvětil jsem rychle a pak zase dlouho mlčel, chytla mě oběma rukama kolem krku a stáhla dolů do trávy za sebou, stáhl jsem jí záhyb bílé červeně puntíkované sukně po koleni nahoru, vnořil do ní prsty, jeden, dva, tři, všechny kromě palce, pak úplně celou ruku, to ji ale bolelo, vykřikla, ruce se kdesi ve vzduchu zmítaly a plíce lapaly po dechu, objal jsem ji kolem zadku a hlavu jsem kudysi prostrčil jako zlatou sluneční obručí, po které tečou výměsky a menstruační krev, posel jsem polibky její zlatou kůži štíhlých rukou a nohou, ani svalnatých, ani kostlivých, pak jsme leželi v trávě a dívali jsme se na slunéčka sedmitečná balancující na stéblech, jež se kývala sem a tam ve večerním vánku, slunce zapadalo, naše srdce se tloukla o sebe, stáli jsme na nohou a majíce spojené dlaně, opírali jsme se plnou vahou jeden o druhého, pak něco podobného, ale zády, chytali jsme se za ruce – táhli se nekonečnou, vlnící se loukou – když slunce zapadlo, na černé obloze se rozprostřely jasné, bílé hvězdy, nějaká melancholická síla ve mně nastolila podobnou temnotu, jaká právě panovala tam nahoře, moje dívka se vracela do svého ve tmě silně žlutými světly zářícího domu někde daleko mimo cesty. Šel jsem ji doprovodit, obracela se ke mně a říkala mi: „Přijď opět, až budeš chtít, já mám na tebe čas vždy, jen ty, jestli na mě budeš mít-,“ „No, to asi těžko, mám důležitější starosti, než tě milovat.“ „Ach, kruté,“ odpovídala v temnotě, neviděl jsem na ni, až když jsme vešli do osvětleného pole pod sršícím kandelábrem, zjevila se mi její tvář, matně lesklá a máslová, politá roztokem slz a tudíž třpytící se v tom světle. „Neboj,“ řekl jsem a pevně jsem ji přivinul na svou mužností oplývající hruď – a ona do ní zabořila svůj ostrý, hezký nos a následující části obličeje a tlumeně vzlykala, ucítil jsem vlažný proud slz, který mi promočil tričko.

Slečna z Avignonu

"Něco musí být cílem života," řekl Pablo, "neboť je radost, cestovat za cílem života, je to radost, to je přeci nádherné, že můžeme, protože Ježíš je náš pán a vykoupil nás, mít radost." "Ach Pablo, vy jste ale tragéd! Vaše tragédie dosáhla tak hluboko, že se přikláníte ke křesťanství a lžemi o radosti žalujete na své hořké utrpení," odpověděl mu jeho druh Tristan, "já však opravdu radost mám, a to proto, že můj život žádný cíl nemá! Není tu cílů v mém životě, haha!"

Slunce zapadalo za obzor, rozčleněný kostrami domů, rychlostí filozofa stiženého průjmem a neklidný ruch města vytvářel podivně nejistou náladu, v níž skok do Seiny zdál by se být tím nejméně bolestným, nejvíce pak komfortním nápadem, což už tedy bylo opravdu blbé, opravdu, tohle by nikdo z vás zažít nechtěl, vy se smějete, vy tupečkové, ale umělcům Pablo Picassovi a Tristanu Tzarovi do smíchu nebylo, řešili právě u břehu Seiny existenční drama. Přijeli do Paříže téměř s ničím, při tom však jejich ideály jim nedovolovaly vydělávat si na živobytí způsobem, který se zdá normální. Ne, museli žebrat a prodávat obrazy a ze vzduchu vytiskané časopisy, různé revue, žili také z pomoci svých přátel, kterých ale bylo jako šafránu, ne-li méně.

"Ach, Tristane," naklonil se po chvíli mlčenlivé chůze Picasso ke svému příteli, "miluji jednu dívku, je krásná, ale pokazil jsem si to u ní, ani nevím jak, a tak se k ní teď nemohu žádným způsobem dostat. Je opravdu převelice krásná, její přítomnost mě přivádí do sladce ironického šílenství, toužím malovat její tělo, nejlépe velmi přesně, ale to, co se mi pak na plátně rodí, vypadá spíš jak nějaké nevěstky z Avignonu, nebo co." Tristan v sobě potlačil smích, ve který se mu chtělo propuknout, neboť viděl, že jeho přítel k němu mluví vážně. Zamyslil se a pak mu odpověděl: "Pablo, právě že není rozdílu mezi těmi zrůdnostmi, které maluješ, a tou zrůdou, která ti ukradla srdce z těla! To však asi víš." "Ach, vím to, ty blbečku," rozplakal se Picasso, a nějakou dobu šli opět mlčky, dívajíce se na předměstské domy, z nichž některé se tyčily dosti vysoko, a na řeku, která hlučně plynula, znásilňována pádly veslařů a vesly pádlařů a rukama pradlen a pradlenami ruk.

"Pablo, promiň," přemohl se Tzara, vyznělo to však sarkasticky. "Ty dadaistický hnuse!" řval Picasso a z zoufalství si rval vlasy a bušil pěstí do Seiny. Měl pocit, jakoby život byl šplháním po černých smolných schodech, jakoby člověk byl malinkým horolezcem, od něhož je vyžadována obrovská síla v rukou, tak velká, že on sám je pouze malou figurkou v jejím nekonečném stínu, kryjícím suché kořeny pouště, povrchnu zemského.

Když poslední slova dozněla

Když poslední slova dozněla, odešli jsme na balkón a skočili z něj dolů, po hlavách, abychom dopadli na ně a smrt bez dalších okolků byla jistá. Tak se stalo, mozky vystříkly, zrak pohasl, úsměv se ztratil, leželi jsme teď oba na trávníku ne už jako milenci, ale jako několik kousků masa, tedy šunky či debrecínky, celí zakrvácení, děsiví a odporní; však dříve, než nás spálili a rozptýlili v stoce, ba ještě dříve, než jsme seskočili, nejspíš už dávno před tím, než jsme se spolu dopustili hříchu, se naše duše vznesly mimo, kde zasedal soud Ježíše Krista. Projevil se zde můj naprostý nedostatek víry, neboť jsem si myslel, že po smrti těla se narodí někde jinde tělo nové a že na duši jako takové vůbec nesejde, že je jen podstatou těla. Chyba – a moje milá to věděla, byla to typická křesťanka – po smrti těla nadchází život duše, život bez těla, a jak jsem se dozvěděl až teď, od svého obhájce, jsou možné pro dva druhy lidé jen dva druhy posmrtného duševního života, totiž peklo a nebe, věčná strast a věčná slast. A mě bylo hned jasné, kde skončím. Vzpomněl jsem si ještě na šedivé hrobové aleje v mém městě, jimiž jsem se za smutných nálad procházel, na náhrobcích často stály zcestné nápisy „Odpočívej v pokoji“ nebo „Věčný pokoj,“ kterým jsem tenkrát uvěřil, však řekněte mi, co odpočinku je ve věčné slasti nebo věčném utrpení. Copak je ve slasti i jen trochu odpočinku? Slast je spíš důsledkem velkého napínání, píle a práce, stav slasti je charakterizován právě napjatostí, nejistotou, jistým vrcholovým bodem, po němž neodvratně přijde zase klesání. Také pocit viny a prohřešku je pro slast většinou typický, ale odpočinek – odpočinek či klid – to tedy absolutně nikdy žádná slast nepřináší, natož pak věčná. Můžeme ho tušit spíš v druhé kategorii, v utrpení, neboť nejlépe si například člověk odpočině, když se nudí, ano, nuda je zárukou a průvodním znakem každoho kvalitního odpočinku, šestření silami, uvolněnost, žádné obavy – jsou pro ni příznačné. Z tohoto bodu konečně cítím úlevu, neboť peklo ke mně bude mnohem vstřícnější, než by bylo nebe. Odpočinu si tam. Tak jsem si nakonec ten život vybral dobře, mám vyhráno. Nu, Ježíš Kristut však tuto neodvratnou jistotu ještě může zvrátit, cesty boží jsou nevyzpytatelné a jeho moc veliká, a je dokonce ještě možné, že za mé hříchy mě pošlě do nebe k prožívání slastí. Já však říkám: raději umírat ve strastech, než prožívat tyhle slasti, které jsou horší, než běh po rozpáleném uhlí nebo korbel levného vína, jenž musíš vypít s kamarádkou – opravdová slast.

Absolutní děvka

Šel jsem z nádraží s dívkou, mojí kamarádkou, která mě přijela navštívit, vlastně ne navštívit, přijela jen do města zhlédnout divadelní hru, jde o premiéru místního amatérského souboru, která se koná dnes večer od 19 hodin. Ona ale přijela z Prahy vlakem už v 18:15. Smluvili jsme si, že na ni počkám na nádraží, jenže když jsem tam stál a čekal, začalo ne zrovna slabě pršet a já jsem si s sebou nevzal žádný deštník, ačkoliv jsem už za cesty a doma z balkónu viděl veliké šedé mraky, v místech prosvětlující už mystickým jasem, převalující se, kouřící a hrozivě po obloze táhnoucí. Když tedy vystoupila z ječivě zastavivšího vlaku a spatřil jsem její úsměv – otevírala právě dveře vlaku, zdálo se mi, že tam stojí dlouhou dobu, ale pak jsem ani nezpozoroval, že slezla schůdky a přeběhla několik rezavých kolejí, tak rychle byla náhle u mě a zdravila mě – začal jsem se bát o to, aby vinou mé nedbalosti a tuposti během cesty nezmokla.

A bál jsem se o to ještě několik následujících hodin, síla strachu mi zabránila vnímat, co vlastně se děje a kam spolu jdeme, v paměti mi uvízlo jen pár dojmů z prolézání zpustošených domů kolem Lázeňského rybníka, to, jak mi kamarádka ukazovala kachny na vlnící se jeho hladině, jako bych je viděl poprvé nebo neviděl vůbec, pak jak jsem lezl na nějaký zčernalý komín a ona stála dole a dívala se, jak lezu, a když jsem slezl dolů, její obličej byl najednou nějak zářivě bílý, oči byly jen vodorovnou černou rýhou v tváři nad nosem, který byl velice, velice plochý, i když drobný a kulatý, vlastně až dost ostrý a zahnutý, zejména z profilu se mi takový jevil, ovšem čas prohlížet si ji z profilu jsem neměl, to jsem si to celé spíš vymyslel. Vlasy neměla namočené tak, jako by lilo, nýbrž jen jako by se vysprchovala a vlasy si umyla, podíval jsem se na ni pečlivěji a odhalil jsem ručník, převisle visící přes její levou ruku. Měla taky drobné tělo, útlý pas a hubené končetiny a celkově byla hodně malá. Můj strach byl stále větší a větší, ztrácel jsem pomalu vědomí, všechny dojmy se slévaly dohromady, jakobych upadl do spánku plného divých snů, jen občas jsem se s hrůzou probudil, zbrocen ledovým potem a třeba zjistil, že ji držím za ruku a běžíme spolu někam daleko a dlouho a bezcílně – a pal jsem spatřil její oči na pozadí lesa, a pak její účes – samostatně. Zmocňovala se mě nevolnost, pokoušela se o mě mdloba.

Nevím, jak je to možné, ale místo abych ji dovedl do divadla já, musela mě tam dovést ona, neboť já jsem nebyl vůbec schopen se tam dostat, neviděl jsem cestu, ulice, nic, nevnímal jsem čas, vše ztratilo řád a já jakoukoli schopnost uplatnit se ve světě a přisvojovat si ho a pak v něm pomáhat dívkám hledat cestu, dívkám, dezorientovaným svou nepřetržitou láskou a zoufalstvím. Zde tomu ale zřejmě bylo spíše naopak. Náhle jsem seděl v divadle v první řadě, vnímal jsem červený svit, občas jsem spatřil příšený zjev nějakého herce, tváře se znenadála zjevovaly přímo před mým obličejem, viděl jsem každý rys, vlnité vlasy, vykulené oči, růžový jazyk, také kulisy nějak podivně vystupovaly z míst, která jim byla určena, zmocňovala se mě hrůza, nevěděl jsem, zda jsou vypjaté situace na pódiu, nebo ve mně, a tleskal jsem a smál se zběsile, smyslů zbaven, vůbec nevím kdy a čemu, snad jsem občas i vstával, ale jako by mě vždy strašná síla strhla dolů, kolena se mi podlamovala. Pak jsem náhle nabyl vědomí s nečekanou silou a viděl jsem zcela jasně a ve vteřině jsem si všechno zase uspořádal. Ležel jsem u sebe doma v posteli a všechno se mi jen zdálo, tedy zdálo se mi, že teď jsem v divadle, byl jsem ale už dávno z divadla pryč. Měl jsem mokré šaty, ale už nepříliš, vlastně už se o nich dalo říct, že jsou suché. Neobvykle mě upoutalo okno, na něž jsem měl z postele výhled, stačilo zdvihnout trochu hlavu. Okno bylo černé, černější než noc. Pouze žalužie byly bílé a osvícené žlutým žluklým světlem lustru, a tu jsem se otočil – a ve dveřích jsem spatřil ji, svou kamarádku, stála tam vcelku nenápadně a hlavně tiše, neopírala se o věřeje, ani nic takového, stála docela přirozeně, v rukou, povystrčených mírně dopředu, držela nějakou knížku a věci, nohy, které nesly její trup, se pod její tíhou lehce prohybovaly a zdánlivě se zapouštěly do šedivého koberce. Otočil jsem se zpět, jako bych nikoho neviděl, ale ucítil jsem na rameni dotek její ruky, a pak celého těla, jež na mě padlo a bylo až směšně konkrétní a živé, tu jsem cítil koleno, tu hruď s prsy, tu ruku, především však v první řadě kosti; až potom maso, které sladce a něžně na mě rovnoměrně spočívalo, nesměl jsem se však otočit, chytla mě za vlasy a líbala mě, jako by hlava a ruka byly samostatné, pak jsem ale znovu ucítil tíhu růžového, krví tepajícího masa, byl jsem tak pomaten, že jsem necítil ani materiál šatstva, ten jsem si ohmatával až později, kdy už ho na sobě opravdu neměla, bylo to krásné, ač zcela obvyklé modré bavlněné tričko s krátkým rukávem a s výstřihem, také ničím nezajímavé krátké kalhoty z hrubé látky, již nemohu identifikovat. Víc jsem si prohlížel její oči, nevšiml jsem si dřív, že jsou tak modré a světlé. „Já si přeji hnedé oči, hnědé jako kaštan,“ řekla mi, když jsme začali mluvit o očích. „Nesmysl! Tyto ti sluší. Neměň nic!“ jsem ji horlivě ujišťoval. Její tvář byla podřízena úsměvu, jejž vyjadřovala kulatá křivka rtů, do úsměvu až nepochopitelně se ztáčejících, zuby nebyly vůbec vidět, pouze nos, oči a ústa, vše tak bělavé a zářivé, že jsem si musel zakrýt oči, než jsem se na ni podíval znovu, tentokrát přivřenýma očima. Když mluvila, byla přece jen vidět malá černá dírka mezi proužky jejích úst, ale zuby a jazyk zkrátka ne a ne se ukázat, tehdy jsem ji násilím roztáhl obě čelisti, horní a dolní, co nejdál od sebe a spatřil jsem konečně jazyk, malý a oslizlý a mrskající se, uprostřed jejích úst, a na obou čelistech dlouhé řady zubů, které byly malé, ale ostré, přejížděl jsem po nich lůžkem ukažováčku jak po hřebenu a působilo mi to neuvěřitelnou rozkoš. Pak jsem ji celou otočil a vjel jí údem mezi nohy, chvíli ji jím jakoby táhl k sobě, pak vtlačil do její jeskyně a došel až na konec, kde jsem se žaludem, obrovským jinak a rudým až běda, dotkl její vnitřní stěny, což ji bolelo, to místo v její černotě pulsovalo, zavzdychala a prohnula se, musel jsem ji znovu pevně sevřít oběma rukama, protože mé objetí ochablo, pak jsem přece jen ještě trochu se napjal a přirazil – pak znovu, mnohokrát, rychle, za jejího sténání, zatínání prstů do prostěradla, výkřiků, drsných pohledů, pak ejakuloval – přímo do ní, rozlilo se to v ní jako čirá blaženost.

„Daleko od starých – se milujeme, daleko od bezmocných a pokleslých, je nechápajíce, mluvíme k sobě divokým jazykem“ - nápis v jejím oku. Její oko jako takové se však nepohnulo – nezměnila barvu duhovka – a to oko hledí stále stejným směrem. Jak mohlo takové malé, milé panenské stvoření tak sloužit mému chtíči? Už zas nic nechápu, je mi divně, zdá se mi o matematice – jsem někde v učebně a odezvdávám písemku, prázdný list – učitelka na mě hledí přes obroučky brýlí. „Ty, ty mi odevzdáváš bílý papír? A kde jsou básně?“ „Jaké básně, máme přece matematiku, nebo ne?“ „Ne, máme vášnivou poezii, ty básníku. Nejen básní živ je člověk. Nejlepší básně vznikly na základně vypočítaných příkladů.“ „To rád věřím“ odpovídal jsem, ohrazuje se rukama, „však já odezdávám čistý list, a jdu teď jinam, kam musím – zpět za svou milou, která se stala mou milou z mé kamarádky. Čeká, není ještě zcela ukojena a já teprve ne. Au revoir, sbohem, madam.“ A vyskočil jsem ze třídy oknem a mocnými tempy jsem se snažil doplavat zpět do reality, k té dívce na loži...

Proběhl jsem městem a vběhl do vchodu bytovky, bral schody po poschodí, rychle si odemkl, zul se, rozrazil dveře od pokoje – a ona tam stále ležela, k úlevě mého svědomí, pod peřinou, hlavu si podpírala rukou a něco si četla, vzhlédla od četby na mě, její úsměv se téměř jen nepatrně rozšířil a prodloužil a zase se obrátila ke knize, povídajíc krásným hlasem: „Nestůj tam, jak já jsem stála, když jsem přišla za tebou, raději si sedni tamhle na židli k počítači a přines mi čaj.“ Ještě chvíli jsem se na ni díval, byla tak hezká, že se mi z toho chtělo plakat, navíc jsem cítil ten zvláštní pocit, jaký cítí člověk, který poprvé zažil to, že otevře dveře svého pokoje a spatří v své posteli dívku, se kterou se před nedávnem miloval. Je to opravdu zvláštní, hluboce melancholický pocit, který nelze téměř ustát. Ale přemohl jsem se a bez dalšího slova jsem odešel do kuchyně udělat čaj, vybral jsem ze skříňky, ač na výběr moc nebylo, ten nejlepší, obyčejný černý, a se dvěma šálky v ruce jsem se vrátil k mojí milence. „Vlatně by byla asi lepší káva,“ vzpomněla si milá. „Vždyť je to jedno,“ řekl jsem. „Ano, je to jedno,“ dořekla moje milá a už srkala ze svého šálku, divoce se při tom usmívajíc. „Teď spácháme sebevraždu, co říkáš?“ ozvala se náhle, jako by nic. Hleděl jsem na ni s otevřenými ústy. V mém srdci však ta myšlenka sladce rezonovala, a já jsem věděl, že právě tento pocit v mé hrudi je láska. Odpověděl jsem jí: „Ano, lásko, přijela jsi za mnou, a poněvadž vše započaté nalézá svůj konec, jinak je neštastno – tak i my společně najdeme svůj zánik.“ „Není to ani nic moc bolestivého,“ přikyvovala ona, jako bychom společně zpívali nějakou písničku při kytaře, „to se jen člověk takhle postaví, podívá se na druhého, polkne, políbí – a už není! Je to ďábelsky jednoduché!“ Dal jsem jí pusu na pravou, zdůrazňuji pravou tvář – a poslední slova, která se rozezněla, byla tato: „Sbohem, sbohem, starý světe, vítej, světe nový. Jsme si jisti tvým příchodem – a stejně tak i tvým odchodem.“

Příběh jako smysl života

Každý příběh a veškerá literatura jsou metafyzikou. Žádný příběh nevychází z vědomí (z přítomnosti), neboť ve vědomí nemůžeme určit, jestli se někdy dřív něco stalo, nebo ne, popřípadě jestli se bude v budoucnosti něco dít, nebo ne, a tak vyprávět minulost je zcela, naprosto a bezvýhradně to samé, co odhadovat budoucnost. Ve vědomí nelze také určit smysl života a jeho poslání, ty totiž vyplynou až z příběhu. Udám vám jeden příklad, mé pojetí příběhu, s použitím biblické symboliky: "Žil jsem ve věčném Ráji, kde nebylo bolestí ani radostí. Zde jsem se rozhodl utrhnout ovoce radosti, jenomže radost může existovat jen jako protiklad bolesti, a jestliže vznikla radost, musela zákonitě vzniknout i bolest, byl jsem Bohem, svým hodným otcem, vypovězen z Ráje, sdělil mi však něžně mé poslání zde v časném světě, který leží mimo věčný Ráj: zbavit se utrženého ovoce, zničit radost, tím zničit i bolest, a tím zničit celý svět, tím pak se navrátit zpět do náruče Boží, do věčného Ráje." Přiznávám se, že toto pojetí je trochu buddhisticky upřímné, neboť křesťanům všechny pesimistické konsekvence jejich vlastního základního Příběhu nedocházejí, oni zkrátka vidí radost, a myslí si o ní, že převáží nad bolestí, že bolest je proti ní zcela zanedbatelná, buddhismus zato vidí tuto věc zcela naopak. Nu, tak či tak je každý příběh metafyzikou, neznamená to však, že jsou všechny příběhy stejné. Příběh je myšlenka, čas je tedy také myšlenka, neboť čas je měřítkem historie. Na jednu stranu je tedy směšné říkat: "Starověk byl obdobím velikého rozkvětu," protože čas prostě logicky neexistuje, tudíž i pojmy jako období nebo věk jsou nepředstavitelné, neskutečné, nevědomé, metafyzické. Na druhou stranu existují velké myšlenky, velké metafyziky, které právě jsou skutečným rozkvětem, a tak například právě myšlenka neboli příběh starověku může znamenat velikost. Tedy: neexistuje starověk o sobě, existuje však myšlenka starověku. Ach, já jsem úplný Platón! Hihihi! Ať žije dekadence, skvělá metafyzika, černý smysl života!

Za chvíli jedu do Uherského Hradiště

Jedu tam asi za 30 hodin. Snad zvládnu připravit vše potřebné, dojet tam a elegantně přežít tam.

Amélie (proč to neříct?) se mi nejprve neozývala, pak napsala, že nejede, čímž mi ulevila, poněvadž jsem byl nervově napjat, sice circumstance jejího bytí jsou zas opět nebo vždy zahaleny v mlžný opar, v páru, z které jest zahlédnout jen občas světlo jejích očí, jenže toť tak jednou za měsíc. Jedu sám, to je možná jednodušší, koupím si levnější jízdenku, užívaje té své nové průkazky.

Neurobeat je, podle mně dostupných informací, nejspíše v Americe anebo ve Francii. Představuji si, jak se protlouká gigantickým světem, projíždí zemi z jednoho kouta na druhý, překonává hranice, hraje na kytaru u popelnice, smlouvá si schůzky z bohémskými umělci z předměstí San Franciska... zkrátka jako v té Kerouacově knize. Ha, ha, ha, ha, ha. Nerozloučil se se mnou, Neurobeat jeden. Ha, ha, ha, ha.

Lepitlapka se pravděpodobně těší na LFŠ.

T. K. se nudí doma, ale vcelku to zvládá. Nicméně nudí se naprosto všichni, dle facebooku soudě... všichni mají pocit zmaru, rozhorčení, zklamání, prázdnoty, nesmyslnosti. Možná ne všichni, ale ti nezkušení rozhodně.

Dvě slečny z Komárova jsou doma, nevím co dělají.

P. M. chodí na brigádu, taktéž L. H. Snad se nenudí, tolik... hm, těžko říct.

Dnes jsem šel fialovo-žluto-zelenou krajinou...někde stéblo, někde dům... jinde strom, zase jinde kopec, občas politý silnicí... silnice je jen ledabyle nahozena, nikam nevede... ha, ha.

A hrál jsem na kytaru...hrál? Dva akordy, někdy i jeden, stále dokola. Nebo tum- dum, dum- tum.

Když jsem jel v autě kolem Penny Marketu, napadlo mě, jak vyjádřit jakousi filozofickou otázku, nebo spíše jen úvahu... myšlenku. Bylo to asi něco o tom, že základní otázkou filozofie, poezie a etiky je: "Kdo první?" Neboli: "Kdo první má činit, kdo první má konat, například když se potkají dva lidé na ulici, kdo má první promluvit?" Neboť na hovoru, komunikaci, jakkékoli společné činnosti se vždycky účastní oba dva... tak kdo má začít, jak se to pozná? Hm? Ha, ha!

Pak mě napadly ještě další myšlenky, ale rázem jsem je zapomněl... a hlavně teď nevím, nemůžu si teď na nic tak extrémně zajímavého a západo-sluncovitého vzpomenout... nevzpomenu si na nic.

A někteří hledají smysl života. Není to veselé?

Sen, dopoledne 21. 7. 2009

Její obličej se na mě usmál z sms. Napsala: "Ahoj. Už jsem nemohla vydržet ten tvůj pohled, páchala jsem ti neprávem bezpráví, které už mě páchat nebaví. =)" Bylo to na louce, kolem byli spolužáci. V tu chvíli už jsem měl palec rozežraný rybou, zalepili mi to doma, vyndaval jsem z toho prstu kromě ryby a jejího ostnu ještě salám a sýr... mé maso. Hodil jsem je do koše, doma. Ona však o tom nevěděla. Mobil jsem držel druhou rukou. Cítil jsem se zvláštně. Tušil jsem budoucí štěstí. Nechápal jsem ale, jak se to mohlo stát. Nejdřív jsem chtěl odepsat: "Já to věděl, cha, cha," ale mohl bych ji tím hned ztratit. Neznala mě. Zkoušela... poslala ještě další zprávy. Doufala asi, že se vyrovnám aspoň části jejího ideálu. To je asi úzkost... přemýšlím, co jí napsat a co jí budu psát celé ty roky... nebo těch pár dnů, než o její přízeň příjdu. Přízeň té dívky je pro mě břemenem. Napsal jsem: "Mám velkou radost..." Pak jsem létal po střechách mrakodrapů a rozestavoval tam lehátka, byla noc. Proč to byl sen a co mi ten sen říká? Myslel jsem si, že je to pravda. Co mám dělat? Ležím na břiše a píšu. To mám dělat? Jsem asi moc ženský, ona očekává mužnost? Co chce? Ale, zklamánať! Nic nechce.

Obsah mysli

Nejsem básník. Básník si vymýšlí, tvoří slovně, konstruuje básně - já jen píšu pravdu. Zachycuji stenograficky to, co mi běží hlavou, nikoliv abych běhal hlavou nebo básnil. Spoléhám na to, že básní je duše mé stenografie - že někdo má smysl pro můj archaický nesmysl.

Napadla mě zajímavá věc, bylo to myslím dnes nebo včera... že básnické pojmenování musí být vždy dvojsmyslné, a lépe když je trojsmyslné, či ještě čtyřsmyslné, pětismyslné a šestismyslné. Nu a šest smyslů má, podle buddhistů, člověk. Co kdyby tedy básník psal básně tak, aby každé slovo mělo šest smyslů, odpovídajících čichu, zraku, hmatu, chuti, sluchu, mysli? Zkrátka aby bylo možno toto slovo vnímat všemi smysly - vytvořit dokonalou smyslnost?

Moje zpověď: je mi úzko, když si představím, že bych měl říkat pravdu, a ještě více úzko mi je, když si představím, že by se mi to nepovedlo a že se mi to nevede ani teď, ani nikdy jindy.

Umělecká aktivita o prázdninách

Než začaly prázdniny, ptal jsem se profesorky Andělové, jakým způsobem ochránit obrázky kreslené uhlem před rozmazáním...poradila mi, (poradil mi už před tím Ondra Brajer, ale já jsem mu nějak nedůvěřoval...) abych si koupil levný lak na vlasy. Tak jsem učinil. Řekl jsem jí, že bych chtěl o prázdninách malovat... nějaká zátiší. Ona mi řekla, že jí po prázdninách mám všechny své výtvory přinést ukázat... nu, to ještě nevím.

Tak ale tedy, dnes jsem se konečně odhodlal k činu. Ze stromu v dědově zahradě jsem si s jeho dovolením utrhl dvě jablka. Doma jsem je přidal ke dvou lepidlům, na jedno z nich jsem ještě přidal plastový sáček. Vzniklo nádherné Zátiší se dvěma jablky a dvěma lepidly. Nu, uznejte sami, není krásné?



Model byl takovýto:

Impuls v bezhvězdné říši mimo lidskou mysl

Byl den jako každý jiný, ale jen chvíli, než jsem zakopnul na ulici, nebe se rozevřelo a polilo mě rozjasněnou, červenou tekutinou.
Ihned se mě zmocnil metafyzický, metapsychický děs, jako bych poklonkoval hlubokosáhlé beze dna propasti, jež se pode mnou vlní jako vlasy napjaté, sušené na topení.
Netušil jsem ještě, že to vše je pouze začátek, pouze ouvertura těch nejstrašnějších, non plus ultra tortur, trýzní a utrpení. Ano, ještě jsem si docela upřímně myslel, že se jedná o nehodu, jež sice bude mít své následky, rozhodně však ne nenapravitelné; inu, mýlil jsem se.
Cha, cha, cha, cha, cha. Nepopsatelné modro vystoupilo z prostředku zejícího oka a schvátilo mě do svého strašlivého objetí. Bylo mi, jako bych plaval v kávě... jako bych bil do skleněné země tyčí.... jako by mě právě odmítla dívka, do které jsem se zamiloval. Tak nějak... a ještě mnohem hůře. Arcitisíckrát hůře. Nekonečné nesčetné tuny mraků padaly a padaly... za chvíli se celý povrch pod nohama skládal z mraků... jakoby mě kdosi vytáhl za paty nad vrchol mé páteře... och.
Ale ptám se nyní, čím to? Jak je možné, že se to stalo? Jaká je vpravdě příčina toho, těch úděsných událostí? Lze se z nich ještě nějak vymknout? Existuje ještě cesta ... když ne zpět, tak pryč? Pryč, pryč, pryč, kamkoliv? Existuje? Je možná její existence? Existuje možnost její existence? Existuje možnost existence možnosti existence možnosti existence možnosti existence její existence? Věru, nejsem si jist!
Ach, co mě to potkalo! Mě bídného... mě malého.... naprosté šílenství neinspirace... příliv tvůrčího kolapsu... odepření polibku múzy... zvrhnutí pravopisu... přílišná intelektualizace uměleckého díla... zmar, pád, zkáza... triumf dekadentní lenosti, zámotek pavučin v hrudi nešťastníkově, vzpurný výkřik odrážející se od lesklých zdí světelné pevnosti, stále chybějící náplň velikého břicha, lůno zející do nekonečna...a tak dále, a tak dále, a tak dále... strašné!

II.

A pak najednou.... zase mě někdo otáčel, chytnuv mě nejprve za patu... padal jsem po hlavě do nesmírného závratného metaprázdna... lapal jsem mocně po dechu, mával rukama, bez výsledku... křičel jsem tonoucí bolestí v husté šedé vodě věčného prokletí, marně, marně... volal jsem o pomoc z telefonní budky, tituloval jsem Boha pane... zbytečně však, trhal jsem svou vlastní duši na krvavé cáry, ale to už právě nebyla moje činnost, to jsem nedělal já, nýbrž to bylo, čemu jsem se snažil cestami, o nichž jsem se dosud nezmínil, odporovat, zmírnit to, učinit tomu přítrž... nebudu o nich mluvit. Budu mluvit jen o tom, co přicházelo, přicházelo, padalo, řítilo se, řvalo, tisklo, tísnilo: úzkostná vlna non plus ultra strašlivého zatracení, boží prst k černé zemi ukazující, plášť mysticky vlající z ramenou padlého anděla, jenž rozpadající se meč držel ve svých rukou a zažehoval v něm již jen zelený plamen, ne žlutý... pak náhle roztříštění mozkového veletoku o zdi úplného prázdna... prázdné úplnosti... roztáhnuté celistvosti, bizarního úšklebku undulující absurdnosti, hudba milá, až to pálí... v čem jsem se to, ksakru, válel? V jakých podnebných plamenech zmítal jsem pod kvádrem nejproslavenější školy, v jakém saku jsem to rozmlouval s pánem holubů a rozhazoval jeho stíny, jichž jsem nebyl větší, do stran a do Lů a do Mů? Kde je Mů, kde je Lů? Lou Reed, říkáte? Co jde do Lů rýt? Já nechci dolů, nechci Do Lů, nechci tam, bože, nechci! Nech si ten svůj metafyzický, metapsychický rýč! Já mám své záhony svých něžných dívek! Mě milují, všude mě milují! S tebou se nechci hádat, vždyť je to pravda! Jak já jim, tak ony mne, samozřejmě! To si piš! Na to vezmi ďas! Spolehni se! To dá rozum! Bez pochyb! Je to tak. Prostě je, s tím nic neuděláš. Ty mi chceš říkat, že slunce nezapadá tak, jak zapadá? Já ti ukážu západ! On ti ukáže. Až se tam vydáš. Já tě rozseknu, já tě pohladím. Já ti vyženu z hlavy to básnictví... já tě rozmetám v prach a v oceánu tvůj prach.... já tebe políbím... já vyleštím tvou nohu do strašliva... víš, že vím o tobě? Nevíš, co? Já to věděl! Nech si vše, já už tě nechci! Budiž to tak! Šalebná klenbo velehor pod oknem slunce na houpačce prověšeného se skvící!

III.

Přišla náhle, rdíc se, sklopen zrak na své nožičky, v trávě se koupající a protahující jako malá, hravá koťátka... byla oblečena v šatech červených s bílými puntíky... ach, má zkáza dosáhla svého vrcholu... teď ... vrcholí.... už nestoupá, je už vystoupána.... ale je tam, tam nahoře... co teď? Jak ji snést dolů, něžně? Mám ji chytit pod nohama, otočit, zdvihnout do výše, brát schody po osmi se smíchem jako pavouk, milující mouchu? Nebo ji uchopit pinzetou, přemístit nad zkumavku a tam, v prostoru nad zkumavkou, ji upustit? Mám se odvážit vyskočit z výškové budovy a letět vzduchem tak dlouho, dokud budu dýchat, .... je to strašné. A chtěl jsem se omluvit. Jak ale? Nejdříve bych se musel napravit, aby omluva měla smysl. Omlouvat se a nic neudělat, to je zbytečné. Zbytečné je ležet v tomto rozebraném slunci... ve vnitřnostech slunce... nesmím, není to možné... odporné.... kysnu.... zářím na polokouli měsíčního temna... kdo to spáchal? Kdo za to, ksakru, může? Kdo může, kdo... mohl? Já jsem ten poustevník, jenž na sebe vzal břemeno kouzlit pro lidi temná kouzla. Mravenci a kobylky mě zabijí.

Hrad Žebrák a co bylo dnes v Hořovicích zajímavého

Takto zachytil hrad Žebrák Karel Hynek Mácha. Šikovný kreslíř byl ten básník, viďte?

Nu.

Lala.

Když jsem byl ve vaně, chtěl jsem napsat nějaký veliký román, jenže jak jsem sedl k počítači, začal jsem prohlížet internetový obsah, znáte to, lidé.cz, facebook, liter.cz atd., pouštěl jsem si hudbu, kterou jsem zatím nikdy neslyšel - Lykke Li, Klaxons - mimochodem se mi příliš nelíbí, připomíná jistě YYY's, možná se mi začne líbit časem, pokud se mi začne líbit - ta --- znovu...

Když jsem šel z oběda a šel jsem kolem společenského domu, ozývaly se ze sklepení zvuky bubnu. Je zde totiž podzemní hudební zkušebna. Přiblížil jsem se ke zdi, díval jsem se do země, do zavřeného okna a do zdi a poslouchal jsem neznámého bubeníka, který zkoušel - s častými chybami - jakousi bubenickou kreaci, neměl nejspíš tušení, že jej někdo poslouchá, necítil se asi zrovna jako na koncertu před diváky, kteří chtějí tancovat podle přesného rytmu jeho vypracované, svaly oplývající ruky - a tak hrál velice nepravidelně, nehezky, nepopulárně, jaksi smutně a opuštěně, byl tam nejspíše sám, opuštěný bubeník v podzemním studiu, jen on a nikdo jiný, snad se jejich skupina rozhádala anebo jen on sám je celá hudební skupina. Nevím. Mohl jsem ovšem sejít dolů za ním, nabídnout mu spolupráci nebo jen vyjádřit svůj obdiv a poprosit ho, jestli tam můžu zůstat a se zalíbením ho poslouchat. Nicméně však jsem se nic takového nepodnikl a šel jsem kolem pustých stavení, tělocvičen a továren, hřišť a dvorů a remízků zpět domů. Bylo vcelku horko, slunce svítilo a jako za všech časů, bylo venku na sídlišti jen málo lidí. A přitom je tu tolik domů, tolik obrovských kvádrů, tolik oken a tolik kabelů. Tisíc domů, žádní lidé.

Noční volnoproudá úvaha, kterou si chtěla přečíst lepitlapka

---

Jen chvíli se můžu stydět za svoji postel. Za své lože v panelácích. V modré tmě nějaké chvíle, v kulise nějakých písní, jen chvíli, než usnu. Probudím se až zítra ráno. A až v noci se vše bude opakovat. Napíšu naprosto stejné verše? Nenapíšu. Budou jiné, i když stále nebudou krásné, natož určené k publikaci. Jediné, co se mění, je čas, poltrován konformitou. Až v nářku získává život nějaký smysl. Když cítíme bolest, neboť věříme, že život existuje, a pak v něm dobýváme úspěchy. Ano, jen s ponětím o věcech můžeme vidět věci, můžeme měnit věci. Ale nic z toho, co teď říkám, nedostačuje k mým velkým záměrům. Jsou-li to záměry, nebo jen touha, nebo jen seberealizace, nebo životní podmínky, nebo moje tělo, ta moje část, již nevidím, moje oko? Zrcadlo také samo sebe nespatřuje, i když jsou v něm obraženy tváře milovaných bytostí. Mám své tělo usmrcovat, anebo je uchovávat? Vždyť stárne neustále a smrti se nelze ubránit. Co má tedy být náplní mého usilování? Jak zvítězit nad tím, co se děje? Jak získat univerzální korunu nad všehomírem, jak být pochválen všemi? Jak si vybrat všechno? Proč si nikdo, kdo mi říká, abych se napravil podle obrazu jeho, neuvědomuje, že to není možné? Nebo by si přál, abych já slevil ze svých požadavků? Chce, abych nechtěl vše, mám si vybrat jeho? Přiznávám, že nemám svou vůli, že nemám svůj názor a své východisko. Chci, aby mi někdo nějaké dal a zároveň předem jakékoliv odmítám. Chci vše, chci nic. Až si někdo bude mé úvahy číst, pozastaví se nad mou povrchností a falešností. Vždyť jsem se živé ontologické podstaty nedotkl ani v nejmenším, jsem sám pouze jiným, povolanějším mužům dokladem čehosi. Jsem pasivní, vydávám pasivní výkřik. Na vás je, abyste ho slyšeli a něco s ním udělali, ale já sám svým výkřikem nic neprovádím. Pokud tedy nějaká pasivita existuje. Snad vše, co existuje, je aktivní, a naopak to neexistující je to pasivní. Pak ale pasivní není nic a není ani možné žádným prostředkem pasivnosti dosáhnout, jsem aktivní stále, za jakýchkoliv podmínek. Pokud tedy nezemřeme. To je velmi lákavé, už kvůli možnostem důkazu existence pasivity by stálo za to zemřít. Zkusit zemřít, abych tak řekl. Jaký je vlastně základní cíl všeho? Zemřít? Básnit? Zoufat si? Klást odpor? Zbohatnout? Nic? Něco? Ukájet se? Milovat? Věřit si? Zbožňovat? Pochybovat? Mluvit? Cítit? Ach, nápadů mám nekonečno. Touha zemřít a touha žít se ve mě mísí jakýmsi podivným způsobem, je to život, či smrt? Jak vůbec bdít? Kdo mi poradí, než já sám? Kde hledám, než u druhých, ve světě? Co mi teče z očí, než slzy? Kdy umíráme, když ne brzy? Co je podstatou všeho, když ne poezie? Co lidství, když ne soucit a žádost po něm? Co vůle k moci, než vůle k soucitu? Co mé spisy, než blbé kecy? Co mé srdce, než tupý oheň? Co já, než Kafka? Co vlastně dělám? Co vlastně dělat mám? Kdo vidí? Kdo se mi teď směje? Jsem tak slepý, jak říkám. Umím vůbec ale mluvit? Končím!

Svatozář

I.

obejmout svůj vlastní vak
obejmout, někde jede vlak
či složit aspoň báseň, jež není chladná
a v jejím rohu se krčí dívka nenápadná

sebrat odvahu alespoň k základnímu slovu
jako střela, která by neuletěla
jako slza zajedno s okem
jako věčnost, už nepřemýšlejte
už jsem našel, už nehledejte
už jsem zpochybnil, nechte lidi být
nech je existovat když zní krásnou hudbou
božstvo, jež se koupeš v našich slzách

II.

tvou bílou svatozář kryje osm hladkých stěn
ty jsi smutná, pustá a já jsem odpraven
každý může psát báseň,
anyone can play guitar
psát báseň je jako kuchat se
každý svede lkát se zapáleným mozkem
je to snadné, vskutku, zbláznit se
je to pro štastné, chtít zhroutit se do něčích dlaždic
je pro tebe to pravé, ty bystré oko plačtivé
jsem to já na kopci, odhalen ničivě

III.

dnes je jen obyčejný den
prázdninový
jen čtyři a dvacet hodin
s čímž si nejsem jistý

o prázdninách
nechci kategorizovat ani periodizovat
stačila by obrovská teodicea
která nemá obdoby
stoupám-li v temnotě jako ona prdí
stoupám k poezii nemocnic
když naděje klesá
deprimovaná krajina plná proláklin

IV.

tvé verše jsou stále tak metafyzické
řekla ona

řekla ona když jsem s ní chodil
do hodin zpěvu, nebylo jí do zpěvu
posadili jsme se oba na jedna kolena
vinylového boha
a on předstíral, že poslouchá
nářky svých zazobaných dětí

pustila jej
a on se rozbil - starý gramofon.

Kolenové básně

---

něha mě zajímá

mě padlého

v tvém zajetí
ve tvém objetí

určuji místo, kde je slunce
je v tobě
i když s narušenými paprsky

jsi asi duševně chorá
když tancuješ bez radosti
a já tě znásilňuji

---

oči jsou krychle v šedočerném prostoru
oči jsou můj pokoj

a můj pokoj dnes je připraven pro tebe

pojď a sedni si na postel

odhal ucho
břicho

vnitřnosti se v tobě krčí jako v koutě
naříkají je mi jich líto
a vůbec, chybí mi klobouk
sebral mi ho bůh

---

objímám tě zevnitř
praskají klouby prstů uvnitř tebe

abstraktní chladnou a kovovou kliku
okusuji a líbám
miliony jemných vibrací se sbíhají dole
je pozdě milovat, už jsi řekla
tak teče voda nitrem
jsem pozorný, ale násilnický
a tak si přeji
abych tvou tvář viděl

---

nejsem vzdělán o tvých rtech
bojím se tě jako smyslu života

ty spíš, ty už dávno spíš
já křičím
oknem dolů
to ale není ta nota která by rezonovala v tvém srdci
nikdy nebudeme spolu

zelený můj mozek září v pátém sektoru
noc mě umačká
se zlobou v srdci usínám
slábnou čím dál hlasitější výkřiky

---

čas mě drží v pokoji tvaru kvádru
čas mě drží v prostoru
s drahými kategoriemi
s asociacemi

mně je tak úzko z bytí v bahně
mně je tak osamoceně v samotě
tak neútěšno bez boha a bez matky
tak pusto bez smyslných bojů

neboť ona vše utla
celého mě utla
jako něco bezvýznamného

---

já mám na ni vztek
vždyť jsem se chytil
jejích vlasů křečovitě

jen proto, že jsem si přál
se jí držet
jen proto, že jsem ji ještě nechtěl odhodit
jako ona odhodila mě

dříve, než jsme se poznali
dříve, než jsme se drželi
ale už v té době, co jsem psal hloupé texty
k uzoufání nesmyslné

---

já jsem to bouřící město
které ti vrazí do očí

nebe z purpuru rozkvétá blesky
oslnivě bílou operou

bytovka ve třech vyzývavých rozměrech
veliká panelová krabička od sirek
s propadlými lícemi
od nichž se blesky odrážejí

slavnou scénu existencialismu vidíme
zakalovat matérii substanční
vytvářejíc věc o sobě
miluji taková odloučení

Na dobrou noc

"Dobrou noc. A nechte si o ní zdát!"

"Děkuji. To si pište, že nechám. A... dobrou noc i vám."

Odebral jsem se do své ložnice. Zalil jsem bambus, vyčistil jsem si zuby, otevřel jsem okno a ulehl jsem. Do mysli se mi hned vkradla ona. Díval jsem se na ni zpytavě. Pak jsem zjistil, že je tu na mé přání. A vlastně na přání mého přítele, který mi tedy přál, abych si o ní nechal zdát. To je tedy pěkné. Ona je tedy pěkná. Co budu dělat?

Zašmátral jsem rukou pod mou postel a vytáhl jsem odtamtud zápisník a perofix "cetropen". Nejdřív jsem myslel, že bych mohl napsat román. Nicméně jsem tuto myšlenku naschvál potlačil a raději jsem počkal, dokud nepřišla myšlenka na napsání krátké básně. A vskutku, brzy tu byla. Napsal jsem tedy toto:

když máš někoho rád/a chtěl bys se s ním stýkat/a on s tebou ne/a on tebe ne/je to smutné/jako kdyby to byla pravda//jsem strašný stroj/na ironii/bez krys a bez nestvůr/levituji/v rozkošném/státu

A nikdo mě neslyšel... Nicméně na pocit osamocení nemám nárok... vždyť jsem hrozně obyčejný... nevidím si na spičku nosu, zejména.

Jsoucno je nemocné

Jsoucno je nemocné. Neurobeat je svobodný. Amélie je... co je? Nu, je. Našla si. Prý. Asi se jí zeptám, je to k zbláznění. Lepitlapka vypráví, Poutník má krátké vlasy a hraje na kytaru v cigaretové Nirvana-mlze. A ve škole se tvářím tolik drze. On také, byl v Praze, namísto aby byl ve škole. Nevadí vám opakování slov? Snad ne. Hlavní je, že se mnoho dozvíte, na stylu nezáleží. Dnes jsem napsal další část povídky. Možná už jsem skončil, možná budu psát ještě dál. Je to o PM. Nesmím její jméno vyslovovat celé. Nicméně už tu o ní píšu mnohokrát. Takže je to jedno. V tomto týdnu jsem ji viděl jen asi dvakrát. Jednou na levé straně sloupu. Na pravé straně sloupu byl její druh. Mluvili spolu, ona se nakláněla a dělala různé výrazy a gestikulovala, ale poněvadž byl výjev hluchý, nic jsem neslyšel, vlastně proto, že jsem byl příliš daleko. To je smutné. Jako Amélie. Co dělá Amélie? Co dělá ta Amélie? Prý ji děsím. Proč mi to neřekla sama? Proč vlastně ji děsím? Asi tou svojí neomezeností. Ano, jsem neomezený šílenec. Jediné, co člověka omezuje, je jsoucno. Ale to je nemocné. Ontologie hlásí rozpad.

Nový záznam

Pod nánosy nových záznamů se ztrácejí ty staré. I toto je nový záznam.

Je jí konec

To a distant beloved "lover".

I.

Nu, ženy některé jsou strašně přetvářivé, licoměrné, že odměřují své líce, vypadají stále strašně krásně, ale při tom vás nesnášejí, jenže to na nich není ani trochu znát! Kromě toho tedy, že si odsednou na obědě anebo že se na vás nedívají, procházejí kolem vás bez povšimnutí a nezdraví vás, ovšem když ani vy nezdravíte je a pouze je pronásledujete a očima pronásledujete, nemáte se nejspíš čemu divit. Je to strašné, jak jsou krásné, tak krásné, že to ani vypovědět a navodit nemohu, však ale vy to ale každý znáte sám a lépe než já, neboť vaše zkušenosti s ženami jsou hojnější a hlubší. Já se tady můžu literárně snažit a pachtit jak chci, ale nic kloudného, co by ji vystihovalo, stejně nenapíšu, a tak se můžu spolehnout pouze na to, že ti, kteří mě znají, tu mezi řádyk přece jenom něco najdou a něco si z toho odnesou, třeba bezuzdný vztek, kteří je přinutí rozbíjet střešní okna a vrhat se do nicoty uměleckým saltem. Když vám dívka, jež vás ignoruje, dá tím nejstrašlivějším způsobem, tím nejvražednějším dopisem vědět, to, co byste měl, i při své tuposti, vědět - mimochodem znamená to také, že po nekonečném a sprostém nátlaku na ni jste ji k tomu donutili, což jí zavdává příčínu k ještě větší zuřivosti - nu, můžete se jíti oběsiti. Protože ona vám děkuje za váš návrh, že ji necháte být na pokoji. Takže ji musíte nechat být. Ona zažívá muka, když vás vidí ve škole, když se na ni díváte, jako by se nechumelilo. Chumelí se krev. Ona nepřistoupí na to, abyste na internetu vyhledával její fotky a stahoval si její hudbu a vyptával se na ni každého, kdo ji zná a kdo s vámi mluví, zapisoval si své zážitky z jejího pronásledování, literárně vyjadřoval své city a postoje, zapisoval sny; nechce, abyste o ní cokoliv věděl, nemá vás ráda, chce být svobodná, nechce něco dělat s vědomím, že na ni při tom civíte, má v sobě dost lidského studu a tak podobně, a celou tu dobu, kdy se vám zdá, že se usmívá jako anděl, se v jejím nitru odehrává ukrutný zápas, aby vás nerozsápala nebo nepřibila na kůl nebo vám neplivla do tváře, neboť nechápe, jak může někdo tak tupý, civící na ni existovat.

Slibuji ti, že tě nechám, že pozvolna odpluješ z mé mysli, to by se ostatně stalo tak jako tak. Zkoumat smysl života je zábavnější než honit dívky a milovat je. Než o ně usilovat. Zavřu se do vědeckých bádání a do procházek přírodou, najdu si přátele sobě rovné, nebudu usilovat o cosi krásnějšího, nýbrž spokojím se s nicotou a osamělostí, což je chléb mnichův. Doufám že jsi nenalezla v mých slovech přespříliš romantiky. Toto je text klidný jako voda, jako modlitba, a rázně uzavírá jednu etapu jako meč utíná hlavu na popravčím špalku.

II.

Ale možná bych se pro ni měl změnit, projít si metamorfózou? Možná bych se neměl vzdávat, možná je mou nebeskou povinností ji získat, ačkoliv je už nad slunce jasné, že mě nenávidí? Možná mě však pouze nyní nenávidí! Možná, že kdybych byl úplně jiný, měla by mě úplně jinak ráda! Člověk nemusí vystupovat ze své existence a přesto se může velmi změnit, můžu být otevřený, mluvný, přívětivý, ochotný, obětavý, poetický, silný, krásný, andělský, mohu být jakýkoliv, teoreticky.

Jenže zdá se mi to zbytečné. Musím najít smysl života. Žádná dívka, ani ONA přece nemůže být smyslem života! Ať sloužím jedině hledání smyslu života. Pro něj se nejde přes dobytí dívčího srdce. Dívčí srdce nechť se vzpírá a vaří a vzteká a sesílá na nás déšť a síru a oheň, ať nám přeje nicotu, stejnost, to, co máme, ať nám přeje nás samé, abychom se snědli! Mé srdce bude tlouci podle příkazů mé nietzschovské vůle. Jsem nadčlověk; jsem něco více než ostatní. Jsem služebník boží.

Sbohem, ty jedna dívko, PM.

Proč

se

sami

přibíjíme

na kříže?

Milostný dopis

Je nesčetně věcí, o nichž jsem se jí nezmínil, o nichž jsem se ještě nikdy nezmínil, je také mnoho věcí, o kterých vůbec nevím, které jsem neviděl, které jsou někde jinde, daleko, nedostupné.

Třeba rozebrat všechny ty situace našich setkání, každý můj nekonečný přehmat, každou podrobnost jsoucna, které jsem si všiml, každou myšlenku, která mě napadala, každý kus přírody nebo města, všechny kousky těla; chtěl bych říct víc, než vím, a vědět víc, než říkám, chtěl bych překonat sama sebe a své pocity a svá slova, chtěl bych ze sebe vylézt, chtěl bych si roztáhnout obě čelisti a prasknout a rozsypat se v orgánech, chtěl by se vznést nahoru do nebe a rozplynout se, chtěl bych být rozprášen v oceánu, chtěl bych zaniknout jako slunce, které zapadlo, chtěl bych zavřít oči a otevřít je do jejích.

Nokturno

Svítící oči ve tmě.

Chodba.

Náklaďáky.

Stojící v dešti

Šel jsem takhle po ulici, asi ze školy, a tu jsem spatřil něco, co jsem mohl spatřit jedině já, v tuto chvíli, totiž dívku uprostřed silnice, jen tak, bez účelu stojící a nijak se nehýbající. Byl to úkaz, který se přímo prosí o pozornost, přesto ani jeden z chodců, již hustě proudili po obou stranách ulice, tedy po obou chodnících, se nezastavil, dokonce nikdo ani neotočil hlavu do tohoto směru, všichni měli oči upřeny do novin, které si za chůze četli, anebo se dívali na své mikiny, jež byly mnohdy zdobeny vzrušujícími nápisy a roztomilými obrázky, pročež nepřestávaly své majitele udivovat, narozdíl od té dívky, stojící tedy v dešti a uprostřed silnice, natolik uprostřed, že auta jezdící po ulici dolů ji objížděla z levé strany a auta směřující zase nahoru ji objížděla ze strany pravé, a když už nějaké auto jelo právě prostředkem, například spěchající nákladní vůz s květinami na korbě, tak neškodně projel tou dívkou jako duchem, jako by tam vůbec nebyla, pouze řidič se trochu zatřásl, jako by proskočil vodopádem. Já jsem ale rozhodně nemohl nechat tento památný strom bez povšimnutí a poté, co jsem se pečlivě rozhlédl na obě strany ulice a ujistil se, že nic nejede, jsem vběhl (hlasitě jsem při tom křičel, ale nikdo si mě stejně nevšímal) do silnice a zastavil jsem se až kousek před dívkou, začal jsem dupat a tancovat, jako bych se ji snažil zahnat ze silnice pryč, jenže když jsem si všiml, že si mě nevšimla a že je ke mně otočena zády, tak jsem ji oběhl a zkusil to zase z druhé strany, jenže jakmile jsem tak učinil, byla už ona zase otočena ke mně zády a nemusela proto ani ukrývat obličej do dlaní nebo odvracet tvář nebo klopit oči, aby mi dala najevo, že mě nevidí. Trochu mě to překvapilo. Ještě několikrát jsem ji oběhl kolem dokola, a pak jsem se od ní odtrhl a bleskurychle jsem vyběhl schody přilehlého domu; a zamířil jsem rovnou na balkón, který náhodou byl zrovna nad květinářstvím, naproti jsem si povšiml kina, které ale už nefungovalo, což jsem sice ze svého místa nemohl vědět, ale vím to proto, že jsem občanem tohoto města a tudíž jsem se o tom dočetl v městském časopisu. Uprostřed ulice stála dívka a dívala se na mne, tedy nahoru na balkón, ruce volně svěšeny podél těla, vlasy slepené deštěm, tvář trochu zamračenou, neboť do očí a po tvářích tekla kvanta vody, která také tvořila obrovské chladné louže, ve kterých se odrážela světla projíždějících vozů, občas bílá, občas zelená, občas oranžová a někdy také černá.
Tak jsem se na tom balkónu otočil a spatřil jsem stařenu, která kráčela s květináči směrem ke mně. Stál jsem stále na svém místě a tak ona mnou prostě prošla, a prošla i balkónem a pokračovala vzduchem, až prošla i kinem a zmizela mi z dohledu. Tak jsem se otočil znovu, a tentokrát mnou prošla matka s kočárkem spolu s manželem a za nimi ještě pěvecký sbor. Když ale prošli balkónem, tak nepokračovali ke kinu, nýbrž matka s kočárkem a manžel směrovali dolů, jakoby ke klenotnictví, zatímco pěvecký sbor se vydal nahoru, jakoby k hotelu a radnici. Otočil jsem se tedy znovu a abych nic už nespatřil, tak jsem se otočil ještě jednou a náhle jsem zjistil, že jsem v kině. Použil jsem tedy únikový východ, který jsem ve tmě s jistými obtížemi našel jen podle zelených bezpečnostních světel, ocitl jsem se na dvoře, ze kterého jsem se musel vylámat sekyrou, ale nakonec jsem stál zase před kinem, kde se ale nakupilo na sebe tolik aut, že jsem je jen horko těžko přelézal, a když jsem byl tedy na vrcholku hromady aut, spatřil jsem, že ta dívka stále stojí na tom svém místě, tam uprostřed silnice, a otáčí se jako vinylová deska, dokonce při tom mává rukama, při bližším zkoumání jsem vlastně zjistil, že tančí valčík, a tak jsem se přidal a tančil jsem také valčík, i když s manekýnem z obchodu s textilem, neboť když jsem se pokusil chytnout dívčí rámě, nahmatal jsem pouze vzduch a prázdno a nic pevného a chytitelného, žádné tělo, žádné cihly, pouze éter. Dívka se smála, více nežli manekýn, i když její obličej jsem viděl pouze jako odraz ve výkladní skříni klenotnictví, kam jsem ho musel prodloužit důmyslnou soustavou zrcadel, zrcadla na niž jsem musel shánět po celém městě, nejlépe se mi přitom osvědčila benátská zrcadla ze sálu v radnici, jenže se mi zase polovina z nich při transportu rozbila. Ale opravdu se mi to vyplatilo, neboť jsem spatřil dívčiny žhoucí oči, které se neustále točily a zapadaly a zase vyplouvaly, což vypadalo značně komicky, a také její nos a její ústa a uzarděné tváře, zvláštní přitom bylo, že v odraze nebyl její obličej smáčen vodou, zatímco když jsem přiběhl přímo k ní, byla mokrá celá.
Nakonec jsem odhalil to velké tajemství; všude se z domů vynořovaly a zase v nich mizely lidské postavy, viděl jsem znovu stařenu s květináči i ženu s kočárkem a muže, stejně tak dětský pěvecký sbor, všichni vycházeli ze stěn domů, nebo přes dveře, nebo pluli vzduchem, či jsem je spatřil až nahoře na obloze, dokonce až na měsíci, někdy také na slunci, sem tam se dali zaměnit s hvězdou, občas připomínali jedoucí auto nebo světla nebo klaksony, a tak jsem vlastně zjistil, že všichni obyvatelé mého města jsou duchové a pohybují se naprosto libovolně a že nikdo z lidí, o nichž jsem si až doposud myslel, že je důkladně a do všech podrobností znám, není vlastně pevný, že nikdo nemá fyzické tělo, ale jen jakési odrazy, projekce; a když jsem učinil toto velké poznání, přirozeně jsem již nepovažoval dívku v dešti stojící uprostřed ulice za takový div, naopak, bylo to o něco běžnější, než jsou jiné jevy. Spráskl jsem ruce nad tím, jak pošetilý jsem byl, když jsem, přesvědčen o opaku, kolem dívky běhal a zbožňoval jsem ji jako něco vpravdě unikátního; nicméně teď už jsem moudřejší; a tak jsem odešel, aniž bych činil nějaké zvláštní obřady, natož rozloučení, procházel jsem městem duchů, pak jsem prošel pustinou duchů a došel jsem až do vesnice duchů, kde jsem si lehl do postele a spal jsem.

Druhý den ráno jsem vyšel na oblohu a vykonal pouť do přilehlé vísky, abych si trochu ulevil od těžké práce. Svítil jsem značně dlouho, pode mnou se skvěly dlouhé pruhy řepky olejky, linky silnic, zelená pustá pole, dusné, suché lesy a červené střechy bílých domů nebo také šedé střechy šedých domů. Všechny tyto objekty si pochvalovaly, jak vytrvale a krásně na ně svítím a pily pohár mého světla až do dna. Jenže pak jsem propadl schizofrenii a můj kotouč se rozpadl na tisíce malých úlomků, takže jsem byl náhle střepem v okně, fotbalovým míčem na krátce zastřiženém trávníku, autem vykrajujícím zatáčku v nájezdu na dálnici, náklaďákem řítícím se tovární zónou, holčičkou hrající si na břehu rybníka, psem koupajícím se v něm nebo zříceným hradem, do nějž vstupovaly a z nějž vystupovaly zástupy turistů, turistek a turisčat. Pak jsem se belhal o holi, ani nevím, kudy jsem šel, zapadl jsem do nějaké putyky a objednal jsem si pár piv, jenže tam nebyl číšník, a tak jsem šel hledat obsluhu, jenže ta tam také nebyla, tak jsem si lehl do postele v prvním patře a přespal jsem do druhého dne. Druhý den ráno jsem se probouzel značně těžce, neboť jsem před sebou měl nepříjemné povinnosti, musel jsem totiž jít do města na hřbitov a skládat tam z dětmi puzzle, přičemž polovina z těch dětí byla slepá. Poněvadž neviděly, přinesl jsem jim puzzle dívčí tváře, což byly mé oblíbené puzzle, ovšem u dětí moc velký úspěch nesklidily a tak jsem je nakonec skládal sám, byla to značně kubistická práce, poněvadž jsem neměl puzzle, nýbrž jsem musel nalézti dívku a rozstřihat její tvář a tu pak následně skládat, vidíte tedy, že to nemám jednoduché, s těmi dětmi. Přímo na hřbitově jsem opět usnul. Druhý den ráno jsem musel jít do školy, jenže tam opět nikdo nebyl, což mě po tom všem už vůbec nepřekvapilo. Využil jsem nepřítomnosti lidí a zašel jsem do ředitelny, kde jsem si vypůjčil klíče od sklepa a šel jsem se tam konečně podívat, jenže jsem tam nenašel skrytou hrobku Václava Hraběte, jak jsem se domníval, nýbrž pouze šachtu, kterou šlo prolézt na jakékoliv místo na světě, ovšem k čemu mi něco takového je, když se můžu téměř s jistotou spolehnout na to, že i každé jiné místo na zemi bude stejné, jako toto, naprosto pusté, neobydlené, mrtvé? Raději jsem tedy přerovnal nějaké uhlí, abych vůbec k něčemu v tom sklepě byl, a pak jsem šel podívat k automatům, jestli fungují, nebo ne, ovšemže fungovaly, tak jsem si koupil Twix, vlastně dva Twixy, a šel jsem do učebny číslo šest, jenže tam se mi nelíbilo, tak jsem došel ještě do IVT, a tam jsem si sedl nejprve na lavici, pak na zem, nakonec na tabuli a v klidu jsem si snědl sladkou laskominu. Opojen cukrem v krvi a unaven přerovnáváním uhlí ve sklepě jsem opět usnul, tentokrát velmi tvrdě, dokonce se mi zdálo o tom, že svět není pustý a prázdný a bez lidí, ale že je naopak docela živý a vzrušující a plný možností, byl to sen vskutku bizarní. Druhý den ráno jsem si nejprve dlouho protahoval kosti, a chvíli jsem přemýšlel o údělu člověka, jenž sám obývá celou planetu. Pak jsem se ale podíval do zápisníku a shledal jsem, že mám být v nějakém hradě, tak jsem odletěl na Točník, chvíli jsem se procházel po cimbuří, byl jsem i v částech veřejnosti nepřístupných, ale celkově tam byla nuda, i když na nebi zrovna svítil zároveň měsíc a slunce, jenže to není až zas tak neobvyklé, a tak jsem nakonec odešel na louku, které se nedaleko hradu rozkládají a hrál jsem si na ovci, poskakoval jsem a mečel jsem, ovšem i to mě po chvíli přestalo bavit. A tak jsem si lehl a vynaloživ značné úsilí jsem opět usnul. Druhý den ráno jsme se vydal do Prahy, ale hned dopoledne jsem byl zase zpět, neboť kromě vlaků, uvízlých na tratích, převrácených tramvají, tichého Národního muzea a chátrajícího Karlova mostu jsem tam nic zajímavého neviděl. Šel jsem do nějaké vesnice, vstoupil jsem do nějakého domu, lehl jsem si na nějakou postel, pak jsem zase vstal, vešel jsem do nějaké kuchyně, otevřel nějakou lednici a vzal si nějaké jídlo, pak jsem šel zase do postele, ale do jiné, a pak nevím co bylo, a zase jsem usnul. Spal jsem tentokrát celý rok.

...

Po roce jsem se probudil, otevřel jsem oči, zdvihl jsem ruku, nohu jsem položil na zem a pomalu jsem se zvedal, uprostřed toho zvedání ke mně přišel muž, který by byl vypadal stejně jako já, kdybych já nějak vypadal, já ale nijak nevypadám, nýbrž celý prázdný svět je má podoba, všechno vnější jsem vlastně já, jsem to nesmrtelné. Tak tedy tento muž, který vypadal řekněme jako kdokoliv, mě chytl za nohu a kousl mě do ruky a vynutil si mou pozornost, ačkoli ji už veškerou měl. Vzal si slovo a povídal mi o tom, že je nutné zemřít, že tento pustý a stálý svět musí zaniknout, že není možné, aby něco takového existovalo. Neprojevoval se zrovna jako chytrý obchodník, za absolutní zánik celého mého světa mi nenabízel žádnou výhodu, dokonce ani poctivý život, prostě nic, asi jen nicotu. Řekl, že svět, který nepotřebuje udržovat, je neudržitelný; řekl, že je-li vše, je to nic, podobně jako je-li nic, je to vše; řekl, že toto vše musí zaniknout; řekl také, že pouze to, co stále zaniká, je hodno uchování; řekl, že pouze prchavé, pomíjivé a nedokonalé věci, že pouze těla, která stárnou a moc, která nic nezmůže, jsou tím, co může přetrvat; řekl, že mé nic a všechno nikdy nebude ničím jiným než ničím a vším, a že to nic není, a že to všechno je, a že to všechno není, a že to nic je; tohle všechno říkal a já jsem ho poslouchal, opravdu pozorně jsem ho poslouchal. Pak jsem se nadechl, vypjal hruď až k nebesům a pokorně jsem zanikl. Nebo možná také ne.