---
Jen chvíli se můžu stydět za svoji postel. Za své lože v panelácích. V modré tmě nějaké chvíle, v kulise nějakých písní, jen chvíli, než usnu. Probudím se až zítra ráno. A až v noci se vše bude opakovat. Napíšu naprosto stejné verše? Nenapíšu. Budou jiné, i když stále nebudou krásné, natož určené k publikaci. Jediné, co se mění, je čas, poltrován konformitou. Až v nářku získává život nějaký smysl. Když cítíme bolest, neboť věříme, že život existuje, a pak v něm dobýváme úspěchy. Ano, jen s ponětím o věcech můžeme vidět věci, můžeme měnit věci. Ale nic z toho, co teď říkám, nedostačuje k mým velkým záměrům. Jsou-li to záměry, nebo jen touha, nebo jen seberealizace, nebo životní podmínky, nebo moje tělo, ta moje část, již nevidím, moje oko? Zrcadlo také samo sebe nespatřuje, i když jsou v něm obraženy tváře milovaných bytostí. Mám své tělo usmrcovat, anebo je uchovávat? Vždyť stárne neustále a smrti se nelze ubránit. Co má tedy být náplní mého usilování? Jak zvítězit nad tím, co se děje? Jak získat univerzální korunu nad všehomírem, jak být pochválen všemi? Jak si vybrat všechno? Proč si nikdo, kdo mi říká, abych se napravil podle obrazu jeho, neuvědomuje, že to není možné? Nebo by si přál, abych já slevil ze svých požadavků? Chce, abych nechtěl vše, mám si vybrat jeho? Přiznávám, že nemám svou vůli, že nemám svůj názor a své východisko. Chci, aby mi někdo nějaké dal a zároveň předem jakékoliv odmítám. Chci vše, chci nic. Až si někdo bude mé úvahy číst, pozastaví se nad mou povrchností a falešností. Vždyť jsem se živé ontologické podstaty nedotkl ani v nejmenším, jsem sám pouze jiným, povolanějším mužům dokladem čehosi. Jsem pasivní, vydávám pasivní výkřik. Na vás je, abyste ho slyšeli a něco s ním udělali, ale já sám svým výkřikem nic neprovádím. Pokud tedy nějaká pasivita existuje. Snad vše, co existuje, je aktivní, a naopak to neexistující je to pasivní. Pak ale pasivní není nic a není ani možné žádným prostředkem pasivnosti dosáhnout, jsem aktivní stále, za jakýchkoliv podmínek. Pokud tedy nezemřeme. To je velmi lákavé, už kvůli možnostem důkazu existence pasivity by stálo za to zemřít. Zkusit zemřít, abych tak řekl. Jaký je vlastně základní cíl všeho? Zemřít? Básnit? Zoufat si? Klást odpor? Zbohatnout? Nic? Něco? Ukájet se? Milovat? Věřit si? Zbožňovat? Pochybovat? Mluvit? Cítit? Ach, nápadů mám nekonečno. Touha zemřít a touha žít se ve mě mísí jakýmsi podivným způsobem, je to život, či smrt? Jak vůbec bdít? Kdo mi poradí, než já sám? Kde hledám, než u druhých, ve světě? Co mi teče z očí, než slzy? Kdy umíráme, když ne brzy? Co je podstatou všeho, když ne poezie? Co lidství, když ne soucit a žádost po něm? Co vůle k moci, než vůle k soucitu? Co mé spisy, než blbé kecy? Co mé srdce, než tupý oheň? Co já, než Kafka? Co vlastně dělám? Co vlastně dělat mám? Kdo vidí? Kdo se mi teď směje? Jsem tak slepý, jak říkám. Umím vůbec ale mluvit? Končím!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat