Ponuré jarní verše

Dneska jsem přestávku před výtvarnou přestávkou - tj. asi hodinu času - využil k pokusu o psaní básní. Co z toho pokusu vzešlo, vám nyní v nezkrácené podobě představuji. Námětem je - jak jinak - jaro.

1.

Vzrušení skáče po vlasech
nadějných dívek.
Topení se chvěje pod mou rukou.
Přechladné paže strachu
se dotýkají okenní tabule.
Oceány krve
se vzdouvají pod náporem podzimních větrů.
Smutná a vznešená budova zámku
vystavuje stěny veřejnému slunci.
Srdce slabikuje neznámá dívčí jména.
Bezlisté stromy se ve vrcholech klepou,
jak jsou nervózní.

2.

Tos přehnal, osude. Vyplivnout mě do jara
a nedát mi křídla. Tolik destinací
kam bych mohl cestovat za výdělkem a prací
a tys mě uvázal na černé skále
ke kolíku něčeho, co neznám a znát nechci.
Já chtěl držet hlavu v rukou, ke rtům si ji přiklonit
a dívčí mozek pít. Tebou zanedbán
v posteli se válím a užírám se sám.

3.

Je ticho, že bys ho mohl
slyšet. A doopravdy, rozeznávám
trávu růst, provoz plynout a stránky otáčet.
Na nové straně bylo jaro,
s Afroditou zpodobenou v gelu.
Přepadla mě jarní únava. Jsem s dechem u konce.
Mé útroby hnijí a páchnu spolykaným gelem z časopisu.
Několik rozpustilých slziček tančí na dlouhém konci mé propisky.
Nejsou skutečné. To jaro je snad za trest.

Galerie

Tak jsem se rozhodl ukázat vám pár svých maleb. Začneme u mého nynějšího rukopisu - to je pěkná malba. A k ostatním obrázkům... ty první jsou starší a jsou malovány temperami nebo vodovkami. Ty poslední jsou nové a jsou malovány pastelovými křídami, nebo co. Pěknou prohlídku vám přeji.

Totální bezmoc

Nemám holku. Jinak dobrý, včera jsem se byl na půl hodiny projít do kopce k Tlustickými hřbitovu. Jestli jsem šel sám? No jo, vždyť říkám, že nemám holku, tak s kým bych asi šel? S mámou? Jo, s mámou. To by tak ještě scházelo. Včera ráno a dneska ráno jsem četl Ameriku od Kafky. Taky včera večer, ovšem dneska večer už mám na plánu něco jinýho. Buď napíšu úkoly na francoužštinu a na matiku, nebo u toho zemřu a všem bude divný, co se stalo. "Co s ním je?" říká si učitelka, když mi píše pětku do notýsku. Jo, kdyby tak četla tuhle báseň, to by jí bylo hned všechno jasný - protože tu říkám úplně všechno, co můžu, nic nezamlčím. Pilnej čtenář se dostane až na dřeň mý duše. No, jediný štěstí, že takoví čtenáři se nenajdou, protože fakt nevim, jakej by mělo smysl si o mně číst. Každej dneska hledá poezii, zapíná rádio, televizi, jí hodně bonbónů a čokolád a jde mu vlastně jen o to, cejtit se dobře. A obyčejnejm lidem k tomu stačí vlastně třeba ta televize, nebo kamarádi, nebo mít spočítaný všechny příklady a pak si vyjet na kole nebo na nákupy s holkama. Nojo, ale copak to stačí mě? Já musím dostat tu nejkvalitnější nudu, abych teprv mohl začít mluvit o tom, že mě něco naplňuje. Sice bych si i já klidně moh zapnout televizi a bejt štastnej, a snad i ten úkol bych pak udělal, snad by to vůbec nebolelo - a najednou bych si připadal jako bojovník, politoval bych svý dřívější slabosti, řek bych si - tak právě tohle byl ten špatnej způsob života. Jenomže ono to není tak jednoduchý. Já tu sedím, jako každej víkend v řadě, tohle je proště kruh, ze kterýho nejde vystoupit, a tak se o to nesnažim. Je mi tu úplně dobře, hřeje mě plamen pekla uvnitř mý duše a trochu se potim, bolí mě hlava a strašně mi lezou na nervy ty zvuky, co slyším vedle, ale to je v pořádku, protože já se nikdy nerozčílim, já to všechnu napíšu sem a bude to dobrý. Sice až přijde brácha, tak na něj budu hnusnej a zlej a on to pak bude dělat po mě a bude taky zlej a bude běhat a ječet a rozbíjet mi věci v pokoji, ale i to je součástí toho kruhu, kterej musim vytrpět. Já myslim, že každej má v sobě trochu zla, i můj andělskej, tříletej bratr, a že to nemá jenom ode mě, a že bych vlastně šel proti dalším lidem, kdybych šel proti zlu svýho bráchy, a to já nechci, to já radši budu s těma lidma zadobře, i když oni jsou vlastně taky zlý. No, jak to řek Tolstoj, neodporovat zlu násilím, a dělat dobro po vzoru po Krista, to je násilí sám na sobě, sice to očišťuje duši a dává pocit lásky a blaha, ale to je asi to samý, jako když si sportovec zaplave ve studenym bazénu a dává si sprchu a otužuje se a tak a pak má pocit vyplavenýho endorfínu a má spoustu toho hormonu co dává pocit štěstí, takže je úplně naplněnej a přitom vyprázdněnej a čistej a prostě dobrej, no, jenže já nejsem sportovec, ani trochu, takže já nebudu jako Kristus, já jsem totiž línej umělec a tak je mým úkolem a mou rozkoší ležet a hnít a tvořit, hold pro některý lidi je nebe a pro jiný peklo, tak už to je, já se s tím musím smířit, a až přijdou ti lidi, který to se mnou budou myslet dobře a budou se mě snažit z toho dostat, z tý mý deprese, z tý neshopnosti, tak já je s pevnou vůlí odmítnu a zachráním si tím krk. Protože nesvědčí mýmu žaludku a játrum, Nietzsche to věděl.

Peklo na hlavě

Přišel jsem domu. Celej udřenej
ze školy. Měl jsem chvíli času,
tak jsem si sed na postel, zapnul jsem si
empétrojku a, no, potom jsem si nasadil
sluchátka na hlavu.
Nasadil jsem si na hlavu peklo.
Takovej pás, ze kterýho nevyletíš, ani
když auto narazí v plný rychlosti do jinýho.
Takovou vestu, z který se nevysvobodíš.
Takový peklo, no. A pak jsem bušil do zdí.

Hrůza

Venku prší, ale já nevnímám přírodní stavy. Dost mi stačí ten můj. Jsem úplně zmatený, čas plyne podivným způsobem, cítím se strašně nepohodlně, každý zvuk mi vadí - třeba poštěkávající pes-pudl v mém pokoji nebo hlasy ozývajícící se zezdola. Mám dělat úkol na francoužštinu a počítat příklady na matematiku. Dokážu něco z toho? Nebo nic?

Prší

Po deštěm smáčené silnici
leze skupinka červů
bez většího zájmu kolem projíždějících aut

Otec-červ má deštník
Matka-červ má háčkovanou sukni, celou mokrou
Děti-roztomilé larvičky se handrkují o kus jablka
které rodina získala na naší zahradě,
kde roste velký počet jabloní a hrušek

až já tudy pojedu, tak ty červy zajedu
a bude z nich bílá kaše
asi jako hrouda haše

Karma police

No, je sice pravda, že se můžeme částečně ovládat, ale neplatí to úplně bezvýhradně. I tak ale neseme odpovědnost za své chyby. Myslím, že se tomu říká karma - naše skutky; souhrn našich chyb a našich zásluh, to, co jsme pokazili, a to, co jsme dělali správně.

Nu, ale aby tento blog nebyl naplněn pouze reakcemi na blogy jiné, zkusím i popsat něco  ze svého dnešního dne. No, vstal jsem ráno. Četl jsem si Kafku. Pak jsem dělal nevím co. Obědval jsem, cvičil jsem na kytaru. Napsal jsem úkol na angličtinu a nepovedlo se mi to. Šel jsem se na necelou hodinu projít k dálničnímu mostu u Tlustice, bolela mě hlava a pršelo. Vrátil jsem se a přečetl si první část sbírky V úterý bude válka Jáchyma Topola. Pak jsem šel k babičče, aby nám namlela maso, protože zítra budou lasagne. A k večeři jsem měl kousky dvou klobás s dijonskou hořčicí a rozmrazenými rohlíky, nechutnalo mi to. Nu, a teď jsem tady a píšu tenhle zápisek a rád bych napsal nějakou strašně dobrou báseň, jako vždycky. Ale nikdy se mi to nepovede.

A ještě něco, včera jsem psal jedné holce, na icq tedy, které už jsem dlouho nepsal. Ale není na tom pranic významného.

Mluvil jsem o karmě, tak vám ještě pustím Karma Police. Nevím sice, jakou úlohu má hinduisticko/buddhistická karma v této písni, ale nějakou úlohu jistě mít bude a hlavní je, že je ta písnička smutná a hodí se do této jarní, podešťové noci. Aspoň trochu, doufám.

Pravda

A tak si čtu, čtu si nové listy. Často nás napadá, zmínit se o tom, jak je svět divný, nebo o tom, že je stále všechno stejné. A vždycky se rádi zmíníme o tom, že máme co tajit, že je spousta tajemných věcí, o kterých se nechceme zmiňovat. - Ale opravdu máme co tajit? Anebo se všechno vyvaluje z naší řeči, všechno zdánlivé tajemství? Jestli máme tajemství, vyslovme ho teď!

Jak může někdo nesnášet literaturu?

Na hodině češtiny nám nikdo žádnou četbu nevnucuje. To, s čím při hodině pracujeme, se nedá přece označit za četbu. A to, o čem se mluví, to povinné není - nečte to skoro nikdo. Opravdu povinný je asi jen ten seznam knih k maturitě.

Já se nechci sice pyšnit nebo tak, ale dneska jsem si z knihovny vypůjčil dvě knihy - Stébla trávy Walta Whitmana a K majáku Virginii Woolfové. O té druhé knize vím jen to, že byla psána "proudem vědomí", protože to bylo jednou v nějaké soutěži, a že jako moderní próza to má něco společného s Joycem a Eliotem, a že autorka spáchala sebevraždu utopením. Nu snad se nepletu. A mělo to ještě jeden důvod, proč jsem si tuhle knihu vybral, ale ten bych si nechal pro sebe. Co se týče Whitmana, tak k tomu jsem byl odkazován z veršů Allena Ginsberga, který se právě Stébly v trávě inspiroval například ve své Sútře witchitského víru. A ta je moc pěkná.

Máme právě volnou hodinu

A já tu sedím, mařím čas a přemýšlím, co bych napsal. Čím mařím čas? Tím, že bych měl dělat úkol na francoužštinu, nikoli sedět, mařit čas a přemýšlet nad tím, co napsat. Proč nedělám úkol na francoužštinu? Protože jsem se rozhodl, že ho dělat nebudu. Ale teď se bojím, že mě za to čeká trest.

Za oknem se klátí bříza ve větru a bídné slunce rozsvěcuje zdi protějších paneláků. Obloha je modrá, zespoda mírně šedá. Na obzoru vidím, myslím, Třenickou horu.

Včera jsem psal noční báseň. Od nás je v noci vždycky slyšet vlak, když projíždí nedalekým nádražím. A tak jsem se o něm musel zmínit...

třeseš se v posteli, v prostředku března
napínáš uši, abys jimi zakryl paměť
posloucháš - slyšíš vlak
myslíš na Prahu, kam jede
okno v tvém pokoji svítí a zhasíná
cítíš se, jako když jsi v kině
chce se ti spát, usnout při filmu
a vlaky šumí, břicho mručí
prostředek března - není už čas?

Samota

skrčil záda
aby
mohl psát báseň o

své židli
na kterou ho
připoutala touha
napsat báseň o

jeho stole
desce jeho stolu
počítači, papírech
jeho rukou
rukou, které píšou báseň o

písmenkách, klávesách
na které dopadají
kloubech, které v rozích mají
žilách, jimiž protékají
spousty teplé krve

jako radiátorem
vlevo po mém boku
nebo přírodou
vlevo po mém boku, za oknem
kde chumelí třepoty sněhu

kolem televizní antény
jež ční na vrcholku protějších budov
jejichž okna jsou temná
a jejichž balkóny bez oblečení
se připravují na zimu, která má
v březnu po zimě přijít

molytanový tenisák ve sklenici od okurek
házecí disk, naplněný cédéčky
obal od voskovek, pouzdro s tužkami
anglicko český, česko anglický slovník
reproduktory, mezi nimi květina
jejíž vlasy, jako mé, všude trčící
zelené a unavené jsou

o čem jsem to psal?
že chci napsat báseň o
mých dvou nohou, přehozených přes sebe
o páteři, běžící v ose mezi dvěma nohama
o tělesné, duševní bolesti
o nahrávce básní Allena Ginsberga,
který byl tak dobrý, že se doprovázel na harmoniku,
o hlavách, ve kterých víří slastné myšlenky
aby odpoutaly pozornost od klidně ležící propasti
ustavičné pravdy,
k níž tímto vyzývám
aby do ní spadli
ti kdo, pouze víříce, nepochopili dosud
osud člověka, který chtěl napsat báseň
sám o sobě.

Peklo (Dantovo?)

Tento příspěvek sem píši s plným vědomím toho, že jej nikdo nebude číst. Jedná se tedy čistě o produkt mé vůle, jehož cílem je pochopitelně mé vlastní blaho.

Začnu vybíjením vzteku na osobách, na kterých se mi zrovna zachce. Nejprve zkritizuji všechny ty, co se snaží psát krásné deníkové záznamy. Používají krásných poetických výrazů, popisují náladu, atmosféru, psychologii, svůj duševní stav. - To je odporné!

Poté se otřu o ty, kteří mi zakázali přístup na své blogy, popřípadě nedovolili přístup na své blogy. Přitom tam píšou jen ty své nesmysly. - To je taktéž odporné!

Když už jsem takto uvrhl do pekla sebe a jiné, zmíním se ještě o svém obecném názoru na teorii psaní, aby měli radost i ti, kdo si to číst nebudou, tudíž ti jediní, kdo si to číst budou:

Psaní je zcela zbytečné, trapné, předem odsouzené k záhubě - nikdy se nedotkne reality, a i kdyby ano, k ničemu to není, aneb - a co má být?

A co má být? A co má být? A co má být? A co má být?

Hudebním lidem není zatěžko hrát serenády a nokturna všude, kde se dá.

Jinak, jsem blažen, že mi naprosto nikdo nic nerozumí, že jsem dokonale odcizen všem lidským bytostem, že už mě uvrhli v zatracení i ti, kteří se mi dosud nanejvýš smáli.

Ave satan! Ave marie! (Doufám, že se ave nepíše s dvojtým W. Už jsem hovořil o svém úmyslu jít studovat latinu?)

Tak, a to je všechno. Vy všichni zakrslí, bídní ničemníci, propadněte se do země! Buďte spáleni pekelným ohněm!

Blazeován vidinou vznešeného studia

Dnes jsem navštívil stránky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Probíral jsem obory, které mě zajímají, a předměty, které se v nich vyučují. Nejvíce mě zaujal obor filozofie, češtiny a historie. Ve filozofii bych se učil latinu, staré latinské texty a antickou filozofii. V češtině bych se dověděl mnoho o moderní české literatuře. V historii bych poznal například "Sex a dobu temna". A pak bych mohl snadno být učitelem na střední škole.

Ach, je tolik předmětů. Tolik možností - ale kolik možností pro mě? Jaká je možnost pro mě? Jaké poslání, jaký cíl? Babo, raď.

Musím zjistit více informací a musím se posunout v čase vpřed. Pak každopádně budu vědět více a budu si jistější. Doufám alespoň v to.

Každopádně si teď musím zaopatřit nějaké prameny pro studium latiny, protože jeden rok, po který jsme se ji učili na gymnázium, mi nestačil ani pro osvojení základních principů, o nějaké slovní zásobě ani nemluvě.

Ach, mluvím o principech, hovoře a jazycích?

Ano, jsem ještě velmi hloupý, vše co hovořím a píšu, je pouhou slátaninou odposlouchaných a odečtených myšlenek.

Své vlastní úvahy nedovedu ani zakončit. Vlastně žádné úvahy nemám - jen básnické žvásty. Ty se poznají podle toho, že jediné, na čem v nich záleží, je výška hlasu, intonace:

Buďto mumlání, nebo křik a hysterický jekot, popřípadě kvílení - toť poezie, kdežto filozofie, traktáty, dějepisné výklady a účená pojednání, to jsou tiší duchové záhrobních tanců, dech zteřelých obroučkových brýlí, pochybné víry a zlomyslná slabost.

Tak pravil Zarathustra.

Čas plyne, bezůtěšně. Mně se vůbec nedaří času odporovat, proto jsem jím vláčen, smýkán a trýzněn. Přitom všechno je jen o odhodlání, o bdělosti, o síle postavit se věcem čelem a nikoliv je přečkávat a trpět jimi, nýbrž na nohy se postaviv, překonat je, rozbít je a zahladit je navěky. Když něco nemáš a toužíš po tom - možná, že bys měl udělat něco pro to, abys to získal!

Mé zmatené pocity:

ať žije velký fialový trn
jenž trčí nikam

ať žije miska vah
na které se líně provaluji
ať žije závaží
na druhé misce vah

ať žijí bojovné hlasy
mladých básníků
ať žijí černé vnitřnosti
bílých much

GRR

Já nikdy nebudu omezovat přístup na svůj blog.

Jestli je něco omezené, nechť se to nachází v mém šuplíku, v mém vědomí anebo na oběžné dráze. Jinak je všechno veřejně přístupné, všechno ze mě je veřejné; nuž, tak se neupejpejte a berte si a kochejte se.

Ovšem nepopalte se.

Sobota čtrnáctého

Zkusím napsat něco o dnešku tak, aby to bylo každému srozumitelné.

Vzbudil jsem se a měl jsem pocit, že ještě spím. Pak jsem vstal a ještě jsem spal.

Teď tu sedím u počítače a nemůžu najisto říct, zda nespím i nadále.

Otáčecí kalendář je pro mě kniha Tak Pravil Zarathustra: každý den přečtu jednu stranu, nejvýš deset.

Včera jsem komponoval román z textů psaných v lednu a únoru. Má devatenáct stran, to se sice leckomu bude zdát jako málo, ale na mě je to dost.

Dneska večer dávají na ČT2 film podle Milana Kundery, Nikdo se nebude smát. (Připomíná mi to, že jsem si chtěl konečně přečíst nějaké Kunderovo dílo a překlenout tak velkou mezeru v mých literárních vědomostech.) Rozhodně se na něj podívám - bude to poprvé po dlouhé době, kdy budu zapínat televizi.

Metropolis

Slova vedou oklikami ke svým myšlenkám,
leč když není myšlenek,
stávají se pouze větru váním.

Na cestě poutníka samotou lesa
je myšlenek tolik, co stromů,
a slov tolik, co větví.

Ale i poutník jdoucí samotou města
rozezná v domech obrysy reality
a podiví se, podiví se oknům, zdím
a klikám.

Usedne na práh a praví ke klice:
" "
Poté přitiskne ucho na dveře a naslouchá,
odkud přijde odpověď.
"Ach, jdi a srovnej mě s lesem, mě město,
mluvící tolika ústy,
tolika žebříky.
Kolik mých oken uvidíš ve hvozdě? Jen stromečky
a větvičky, ale ty jsou ve mě také."
A poutník trochu popleten
zadívá se na oblohu, jako by se ptal
zda je normální, to město
aby ho tu takto trýznilo. Ale už byl lapen.

"Komu závidíš svobodu, poutníku," praví klika,
"ne-li nuzným bratrům na poušti? Mých tisíc očí
vidělo tisíc takových, ale nikdy se neunaví.
Poseď a odpočin si, i chléb ti přinesu."

Poutník si protřel oči a pohlédl do misky s mlékem,
a skutečně se na jejím dně zračil chléb.
Namazaný, obrácený stranou dolů, budil jeho chutě,
ačkoliv se tento poutník zapřisáhl, že nepřijme jídla nečistého.
S velkou chutí se zakousl do té ocelové trubky
a třásl hubou, až rez odletovala,
v břiše se mu však udělalo mdlo
a vylétl prapodivně vysoko letmým mávnutím ruky.

Nad městem. Provlékl křídlo
prostorem mezi podpaždím a hýžděmi,
rozhlížeje se po síti šedých střech, z které se mu dělalo
tak úzko, když je viděl mihotat se pod sebou.
Posunul ruku doleva a nahmatal dech radnice,
ztrácející se v přízraku zlatnických hodin, který
nelenil a počal svoji řeč:

"Ty, létající, který se střežíš dopadu, budeš mi
vydařenou létavicí, až se o tobě zítra dočtu v novinách
a naleznu tě v městských kanálech.
Ano, říkám ti, že spadneš, a že spadneš brzy."

Natotata se poutník trochu vznesl a opět klesl
a zakolísal
a prohnul se v kolenou
a promnul si páteř, tisknouce ji mezi prsty,
ale předpověď nebo zlé slovo se nedalo odvrátit
a neuniknuv svému osudu, padal poutník
až na lesklé sklo dlaždic, pro něj připravené.

Mnoho krve potřísnilo čiré, čisté náměstí,
ba ani kostel nebyl ušetřen, krvavé skvrny
ztemnily a zabarvily celé město.
Výloha, po níž stékala ta nikoliv čerstvá,
ale spíše kvasící krev, se střídala s výjevem
hodinek, rozstříštěných o dlažební kostky
a oblohy, posmutnělé svoji dlouhou modravostí.

Ach, jak tiché mohou být myšlenky
a jak hlučná slova,
neboť slova málo znamenají, ale mnoho řeknou
(a myšlenky, které mnoho znamenají,
řeknou buď málo nebo vůbec nic).

Báseň pro začátek

I.

Pokoj existencialisty,
zdobený snítkou petržele,

ve skutečnosti židle
a postel
a prosté radlo.

II.

Rádio Vltava
hraje pilně,
a housle štkají
neomylně.

V pokoji existencialisty
není pokoje.
Netrpím zástoje.

III.

Vehementně prosazuji
uškrcení krásy.
Asketické axiomy
protkaly mi vlasy.
Kamárádím s hipíky.
Probodeny pupíky.
Destrukce očišťuje:
shořelý les zůroďnuje.

Co na tom, že jsem otevřel
lahvičku se slovy.
Moudrých očí dvé
je bez sovy.
Málokdo mi věří:
mám barevné peří.

Obé kazí: ctnost i
to druhé.
Obé kazí: dvě svlečené
kůže z vola.
Obé kazí. Obé volá.

VÝRAZIVO ZAPRODANÉ

Prosme spolu: pane, pane

svlékni naše těla z duší,

ohni záda, odstůj uši.