Dnes jsem navštívil stránky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Probíral jsem obory, které mě zajímají, a předměty, které se v nich vyučují. Nejvíce mě zaujal obor filozofie, češtiny a historie. Ve filozofii bych se učil latinu, staré latinské texty a antickou filozofii. V češtině bych se dověděl mnoho o moderní české literatuře. V historii bych poznal například "Sex a dobu temna". A pak bych mohl snadno být učitelem na střední škole.
Ach, je tolik předmětů. Tolik možností - ale kolik možností pro mě? Jaká je možnost pro mě? Jaké poslání, jaký cíl? Babo, raď.
Musím zjistit více informací a musím se posunout v čase vpřed. Pak každopádně budu vědět více a budu si jistější. Doufám alespoň v to.
Každopádně si teď musím zaopatřit nějaké prameny pro studium latiny, protože jeden rok, po který jsme se ji učili na gymnázium, mi nestačil ani pro osvojení základních principů, o nějaké slovní zásobě ani nemluvě.
Ach, mluvím o principech, hovoře a jazycích?
Ano, jsem ještě velmi hloupý, vše co hovořím a píšu, je pouhou slátaninou odposlouchaných a odečtených myšlenek.
Své vlastní úvahy nedovedu ani zakončit. Vlastně žádné úvahy nemám - jen básnické žvásty. Ty se poznají podle toho, že jediné, na čem v nich záleží, je výška hlasu, intonace:
Buďto mumlání, nebo křik a hysterický jekot, popřípadě kvílení - toť poezie, kdežto filozofie, traktáty, dějepisné výklady a účená pojednání, to jsou tiší duchové záhrobních tanců, dech zteřelých obroučkových brýlí, pochybné víry a zlomyslná slabost.
Tak pravil Zarathustra.
