Pro ni

ó oslovená
jdi po chodbě, mám rád tvé nohy
tvoje oko smějící se
je stejného druhu, jako mé oko šílející
je stejně kulaté

zdvihni ruce
pokládajíc je na mramorovou sochu
v níž bije kamenné srdce
venku svítí slunce, obloha má barvu
světlemodrou

ó oslovená, běž, plácl jsem tě do zad
takovou herdu?
něco mezi heknutím a vyprsknutím
smíchy
něco takového to bylo

ó oslovená
neoslovena
oslavena
mírně
srdce mé
bije v hrudi kamenné

MINIATURA

Kdy zaslechne?
Nula uší, tisíc úst.

Pochyby

Co je to nového/u děvčete mého/že vrata neotvírá?

Vrstvy lží se na mne navrstvily. Teď se musím příliš často ptát, příliš často, protože nevím nic jak je. Vidím jen ty lži, a někdy je považuji za pravdy. Ale ty mé otázky jimi neproniknou, ty otázky do nich narážejí, zastavují se o ně. Lži mě ubíjejí, svazují mě, dělají ze mě někoho, kým nejsem. Anebo máte i vy pocit, že jsem předurčen k blízké smrti a k pomalému smutku?

Zoufání

Být věrný, nevím už, co být
Chtěl bych, abych věděl
Netuším to
Být víc zajímavý
A hlavně být takový, jaký jsem
Nechci moc, zpovídám se
Čím být? Čím být, krucixif?
Nějakým slovem oslovit
milovanou
bytost ohromnou a mocnou,
nějaké slovo do ticha zašeptat
a dočkat se úderu ze tmy?

Smrtící vejce

Tak, zvítězil jsem v klání filmové kritiky a zítra jedu do Francie, do Burgundska, do Luhans, už se na to velmi těším. Napsali o tom článek, můžete si ho přečíst: http://berounsky.denik.cz/zpravy_region/ber20090416gvh.html

A co jinak? Byli jsme v Itálii, chtěl jsem sem o tom sem dát rozsáhlý článek, ale asi se na nic takového nezmůžu a místo toho sem dám jen jednu fotku. Tak třeba tuto fotku. Co na ní je? Sutiny antické stavby, které se říká Villa Adrianna, Hadrianova vila, a které obsahuje celou řadu bazénků, soch, sloupořadí, rozbořených zdí a taky trávu a jasné žluté pampelišky a podobné věci. Obloha je tam modrá, ať se děje co se děje, a je to tam vhodné pro tiché rozjímání, obzvláště zavítáte-li sami; i když je tam docela nával turistů. Slunce vám to ale bohatě vynahradí, všimněte si, jak louky na fotce hoří světlem a teplem.

Tak, co ještě dál psát? Snad připojit k tomutu příspěvku pár současných "básní", které potěší každého náročného čtenáře. Ó ano, to bude krásné. Tak tedy berte a vychutnávejte; uvidíme se zase někdy za týden, kdy sem snad něco napíšu o svých zážitcích z Francie; jak se mi tam dařilo, co jsem viděl, co se se mnou dělo a tak podobně. Prozatím nashledanou, milí čtenáři. Nechť se vám vede dobře.

Svěcení jara

Tak tedy nemám nic, jen tuto báseň.
Tak slabou, tak nicotnou, tak unavenou.
Tu teď musím psát, neboť nedělám nic jiného.
Dělám toto. V těchto slovech existuji.
Je to stejná existence, jako když jdeš po chodbě.
Jako tvé cihlové tričko. Jako vlasy, oči, hlava.
Je to existence, jako bílé schody, po kterých sebíhám
zahlédnuv tě. Je to existence mého těla, existence tvého těla,
existence těl neštastných a štastných a bezduchých a trpících.
Je to slavná jednolitá hmota, o kterou se opírá má duše
a která právě teď podvoluje, odkrývá svá kolena zpod dlouhé zimní sukně.
Ó je jaro a tělo přírody se vzmáhá! Velké existence!

Poslední kakofonie

už je to stejně jedno, ruka sama píše
už je za řekou, ta nedobytná říše
za řekou Léthé, ta říše již opouštím
jda v jinou říši, za kamenem svým
v ruce s obulusem, s archem poezie
jejž dám Cháronovi, jenž to nepřežije
ó, loučím se s realitou, pokryt vrstvou patosu
vrstvou kolosu, architektonického chaosu,
už rétořím, už teřím
už se počal Zarathustrův zánik, v mojí osobě,
sbohem nádobě, plněné dívkou, její nedobytností,
pluji k smrti, k bráně pekla, jež mě pohostí,

už je to stejně jedno, už se nic nepovede,
už je jen jeden směr, kudy cesta vede,

Smrtící vejce

Uprostřed pouště na koni smrtící vejce.
Kam jede to vejce? Kam bije koně do slabin? Kde to je?
Ano, vejce práská bičem nad hlavou, nad kloboukem.
Ano, kůň je černý, hýká mlčky. Kulí očoměchy.
Tlusté, kluzké vejce, fosforeskujícími, kyselinovými červíky
polepeno, ozdobeno velikonočně. Štíhlé, šedé a vychrtlé.
Smrtící vejce. Vejce tyran. Vejce, vytlačující svůj žloutek
v postoji, za nějž by se klisna styděla. Ó, rozlehlá poušť prázdnoty,
ta to všechno sklidí, zakryje to svými kaktusy. A až přijde surrealista
uchopí to vejce a stiskne ho silně ve své vyschlé dlani, dlani kropenaté
žíhanou strukturou rudých a fialových skvrn na sítnici, když dlouho čtete.
S oblohy spadne to smrtící vajíčko a rozklepne se, bílek vystříkne a kůň
se vzepne na zadních a z huby mu poteče pěna.