Šel jsem takhle po ulici, asi ze školy, a tu jsem spatřil něco, co jsem mohl spatřit jedině já, v tuto chvíli, totiž dívku uprostřed silnice, jen tak, bez účelu stojící a nijak se nehýbající. Byl to úkaz, který se přímo prosí o pozornost, přesto ani jeden z chodců, již hustě proudili po obou stranách ulice, tedy po obou chodnících, se nezastavil, dokonce nikdo ani neotočil hlavu do tohoto směru, všichni měli oči upřeny do novin, které si za chůze četli, anebo se dívali na své mikiny, jež byly mnohdy zdobeny vzrušujícími nápisy a roztomilými obrázky, pročež nepřestávaly své majitele udivovat, narozdíl od té dívky, stojící tedy v dešti a uprostřed silnice, natolik uprostřed, že auta jezdící po ulici dolů ji objížděla z levé strany a auta směřující zase nahoru ji objížděla ze strany pravé, a když už nějaké auto jelo právě prostředkem, například spěchající nákladní vůz s květinami na korbě, tak neškodně projel tou dívkou jako duchem, jako by tam vůbec nebyla, pouze řidič se trochu zatřásl, jako by proskočil vodopádem. Já jsem ale rozhodně nemohl nechat tento památný strom bez povšimnutí a poté, co jsem se pečlivě rozhlédl na obě strany ulice a ujistil se, že nic nejede, jsem vběhl (hlasitě jsem při tom křičel, ale nikdo si mě stejně nevšímal) do silnice a zastavil jsem se až kousek před dívkou, začal jsem dupat a tancovat, jako bych se ji snažil zahnat ze silnice pryč, jenže když jsem si všiml, že si mě nevšimla a že je ke mně otočena zády, tak jsem ji oběhl a zkusil to zase z druhé strany, jenže jakmile jsem tak učinil, byla už ona zase otočena ke mně zády a nemusela proto ani ukrývat obličej do dlaní nebo odvracet tvář nebo klopit oči, aby mi dala najevo, že mě nevidí. Trochu mě to překvapilo. Ještě několikrát jsem ji oběhl kolem dokola, a pak jsem se od ní odtrhl a bleskurychle jsem vyběhl schody přilehlého domu; a zamířil jsem rovnou na balkón, který náhodou byl zrovna nad květinářstvím, naproti jsem si povšiml kina, které ale už nefungovalo, což jsem sice ze svého místa nemohl vědět, ale vím to proto, že jsem občanem tohoto města a tudíž jsem se o tom dočetl v městském časopisu. Uprostřed ulice stála dívka a dívala se na mne, tedy nahoru na balkón, ruce volně svěšeny podél těla, vlasy slepené deštěm, tvář trochu zamračenou, neboť do očí a po tvářích tekla kvanta vody, která také tvořila obrovské chladné louže, ve kterých se odrážela světla projíždějících vozů, občas bílá, občas zelená, občas oranžová a někdy také černá.
Tak jsem se na tom balkónu otočil a spatřil jsem stařenu, která kráčela s květináči směrem ke mně. Stál jsem stále na svém místě a tak ona mnou prostě prošla, a prošla i balkónem a pokračovala vzduchem, až prošla i kinem a zmizela mi z dohledu. Tak jsem se otočil znovu, a tentokrát mnou prošla matka s kočárkem spolu s manželem a za nimi ještě pěvecký sbor. Když ale prošli balkónem, tak nepokračovali ke kinu, nýbrž matka s kočárkem a manžel směrovali dolů, jakoby ke klenotnictví, zatímco pěvecký sbor se vydal nahoru, jakoby k hotelu a radnici. Otočil jsem se tedy znovu a abych nic už nespatřil, tak jsem se otočil ještě jednou a náhle jsem zjistil, že jsem v kině. Použil jsem tedy únikový východ, který jsem ve tmě s jistými obtížemi našel jen podle zelených bezpečnostních světel, ocitl jsem se na dvoře, ze kterého jsem se musel vylámat sekyrou, ale nakonec jsem stál zase před kinem, kde se ale nakupilo na sebe tolik aut, že jsem je jen horko těžko přelézal, a když jsem byl tedy na vrcholku hromady aut, spatřil jsem, že ta dívka stále stojí na tom svém místě, tam uprostřed silnice, a otáčí se jako vinylová deska, dokonce při tom mává rukama, při bližším zkoumání jsem vlastně zjistil, že tančí valčík, a tak jsem se přidal a tančil jsem také valčík, i když s manekýnem z obchodu s textilem, neboť když jsem se pokusil chytnout dívčí rámě, nahmatal jsem pouze vzduch a prázdno a nic pevného a chytitelného, žádné tělo, žádné cihly, pouze éter. Dívka se smála, více nežli manekýn, i když její obličej jsem viděl pouze jako odraz ve výkladní skříni klenotnictví, kam jsem ho musel prodloužit důmyslnou soustavou zrcadel, zrcadla na niž jsem musel shánět po celém městě, nejlépe se mi přitom osvědčila benátská zrcadla ze sálu v radnici, jenže se mi zase polovina z nich při transportu rozbila. Ale opravdu se mi to vyplatilo, neboť jsem spatřil dívčiny žhoucí oči, které se neustále točily a zapadaly a zase vyplouvaly, což vypadalo značně komicky, a také její nos a její ústa a uzarděné tváře, zvláštní přitom bylo, že v odraze nebyl její obličej smáčen vodou, zatímco když jsem přiběhl přímo k ní, byla mokrá celá.
Nakonec jsem odhalil to velké tajemství; všude se z domů vynořovaly a zase v nich mizely lidské postavy, viděl jsem znovu stařenu s květináči i ženu s kočárkem a muže, stejně tak dětský pěvecký sbor, všichni vycházeli ze stěn domů, nebo přes dveře, nebo pluli vzduchem, či jsem je spatřil až nahoře na obloze, dokonce až na měsíci, někdy také na slunci, sem tam se dali zaměnit s hvězdou, občas připomínali jedoucí auto nebo světla nebo klaksony, a tak jsem vlastně zjistil, že všichni obyvatelé mého města jsou duchové a pohybují se naprosto libovolně a že nikdo z lidí, o nichž jsem si až doposud myslel, že je důkladně a do všech podrobností znám, není vlastně pevný, že nikdo nemá fyzické tělo, ale jen jakési odrazy, projekce; a když jsem učinil toto velké poznání, přirozeně jsem již nepovažoval dívku v dešti stojící uprostřed ulice za takový div, naopak, bylo to o něco běžnější, než jsou jiné jevy. Spráskl jsem ruce nad tím, jak pošetilý jsem byl, když jsem, přesvědčen o opaku, kolem dívky běhal a zbožňoval jsem ji jako něco vpravdě unikátního; nicméně teď už jsem moudřejší; a tak jsem odešel, aniž bych činil nějaké zvláštní obřady, natož rozloučení, procházel jsem městem duchů, pak jsem prošel pustinou duchů a došel jsem až do vesnice duchů, kde jsem si lehl do postele a spal jsem.
Druhý den ráno jsem vyšel na oblohu a vykonal pouť do přilehlé vísky, abych si trochu ulevil od těžké práce. Svítil jsem značně dlouho, pode mnou se skvěly dlouhé pruhy řepky olejky, linky silnic, zelená pustá pole, dusné, suché lesy a červené střechy bílých domů nebo také šedé střechy šedých domů. Všechny tyto objekty si pochvalovaly, jak vytrvale a krásně na ně svítím a pily pohár mého světla až do dna. Jenže pak jsem propadl schizofrenii a můj kotouč se rozpadl na tisíce malých úlomků, takže jsem byl náhle střepem v okně, fotbalovým míčem na krátce zastřiženém trávníku, autem vykrajujícím zatáčku v nájezdu na dálnici, náklaďákem řítícím se tovární zónou, holčičkou hrající si na břehu rybníka, psem koupajícím se v něm nebo zříceným hradem, do nějž vstupovaly a z nějž vystupovaly zástupy turistů, turistek a turisčat. Pak jsem se belhal o holi, ani nevím, kudy jsem šel, zapadl jsem do nějaké putyky a objednal jsem si pár piv, jenže tam nebyl číšník, a tak jsem šel hledat obsluhu, jenže ta tam také nebyla, tak jsem si lehl do postele v prvním patře a přespal jsem do druhého dne. Druhý den ráno jsem se probouzel značně těžce, neboť jsem před sebou měl nepříjemné povinnosti, musel jsem totiž jít do města na hřbitov a skládat tam z dětmi puzzle, přičemž polovina z těch dětí byla slepá. Poněvadž neviděly, přinesl jsem jim puzzle dívčí tváře, což byly mé oblíbené puzzle, ovšem u dětí moc velký úspěch nesklidily a tak jsem je nakonec skládal sám, byla to značně kubistická práce, poněvadž jsem neměl puzzle, nýbrž jsem musel nalézti dívku a rozstřihat její tvář a tu pak následně skládat, vidíte tedy, že to nemám jednoduché, s těmi dětmi. Přímo na hřbitově jsem opět usnul. Druhý den ráno jsem musel jít do školy, jenže tam opět nikdo nebyl, což mě po tom všem už vůbec nepřekvapilo. Využil jsem nepřítomnosti lidí a zašel jsem do ředitelny, kde jsem si vypůjčil klíče od sklepa a šel jsem se tam konečně podívat, jenže jsem tam nenašel skrytou hrobku Václava Hraběte, jak jsem se domníval, nýbrž pouze šachtu, kterou šlo prolézt na jakékoliv místo na světě, ovšem k čemu mi něco takového je, když se můžu téměř s jistotou spolehnout na to, že i každé jiné místo na zemi bude stejné, jako toto, naprosto pusté, neobydlené, mrtvé? Raději jsem tedy přerovnal nějaké uhlí, abych vůbec k něčemu v tom sklepě byl, a pak jsem šel podívat k automatům, jestli fungují, nebo ne, ovšemže fungovaly, tak jsem si koupil Twix, vlastně dva Twixy, a šel jsem do učebny číslo šest, jenže tam se mi nelíbilo, tak jsem došel ještě do IVT, a tam jsem si sedl nejprve na lavici, pak na zem, nakonec na tabuli a v klidu jsem si snědl sladkou laskominu. Opojen cukrem v krvi a unaven přerovnáváním uhlí ve sklepě jsem opět usnul, tentokrát velmi tvrdě, dokonce se mi zdálo o tom, že svět není pustý a prázdný a bez lidí, ale že je naopak docela živý a vzrušující a plný možností, byl to sen vskutku bizarní. Druhý den ráno jsem si nejprve dlouho protahoval kosti, a chvíli jsem přemýšlel o údělu člověka, jenž sám obývá celou planetu. Pak jsem se ale podíval do zápisníku a shledal jsem, že mám být v nějakém hradě, tak jsem odletěl na Točník, chvíli jsem se procházel po cimbuří, byl jsem i v částech veřejnosti nepřístupných, ale celkově tam byla nuda, i když na nebi zrovna svítil zároveň měsíc a slunce, jenže to není až zas tak neobvyklé, a tak jsem nakonec odešel na louku, které se nedaleko hradu rozkládají a hrál jsem si na ovci, poskakoval jsem a mečel jsem, ovšem i to mě po chvíli přestalo bavit. A tak jsem si lehl a vynaloživ značné úsilí jsem opět usnul. Druhý den ráno jsme se vydal do Prahy, ale hned dopoledne jsem byl zase zpět, neboť kromě vlaků, uvízlých na tratích, převrácených tramvají, tichého Národního muzea a chátrajícího Karlova mostu jsem tam nic zajímavého neviděl. Šel jsem do nějaké vesnice, vstoupil jsem do nějakého domu, lehl jsem si na nějakou postel, pak jsem zase vstal, vešel jsem do nějaké kuchyně, otevřel nějakou lednici a vzal si nějaké jídlo, pak jsem šel zase do postele, ale do jiné, a pak nevím co bylo, a zase jsem usnul. Spal jsem tentokrát celý rok.
...
Po roce jsem se probudil, otevřel jsem oči, zdvihl jsem ruku, nohu jsem položil na zem a pomalu jsem se zvedal, uprostřed toho zvedání ke mně přišel muž, který by byl vypadal stejně jako já, kdybych já nějak vypadal, já ale nijak nevypadám, nýbrž celý prázdný svět je má podoba, všechno vnější jsem vlastně já, jsem to nesmrtelné. Tak tedy tento muž, který vypadal řekněme jako kdokoliv, mě chytl za nohu a kousl mě do ruky a vynutil si mou pozornost, ačkoli ji už veškerou měl. Vzal si slovo a povídal mi o tom, že je nutné zemřít, že tento pustý a stálý svět musí zaniknout, že není možné, aby něco takového existovalo. Neprojevoval se zrovna jako chytrý obchodník, za absolutní zánik celého mého světa mi nenabízel žádnou výhodu, dokonce ani poctivý život, prostě nic, asi jen nicotu. Řekl, že svět, který nepotřebuje udržovat, je neudržitelný; řekl, že je-li vše, je to nic, podobně jako je-li nic, je to vše; řekl, že toto vše musí zaniknout; řekl také, že pouze to, co stále zaniká, je hodno uchování; řekl, že pouze prchavé, pomíjivé a nedokonalé věci, že pouze těla, která stárnou a moc, která nic nezmůže, jsou tím, co může přetrvat; řekl, že mé nic a všechno nikdy nebude ničím jiným než ničím a vším, a že to nic není, a že to všechno je, a že to všechno není, a že to nic je; tohle všechno říkal a já jsem ho poslouchal, opravdu pozorně jsem ho poslouchal. Pak jsem se nadechl, vypjal hruď až k nebesům a pokorně jsem zanikl. Nebo možná také ne.
