Slečna z Avignonu

"Něco musí být cílem života," řekl Pablo, "neboť je radost, cestovat za cílem života, je to radost, to je přeci nádherné, že můžeme, protože Ježíš je náš pán a vykoupil nás, mít radost." "Ach Pablo, vy jste ale tragéd! Vaše tragédie dosáhla tak hluboko, že se přikláníte ke křesťanství a lžemi o radosti žalujete na své hořké utrpení," odpověděl mu jeho druh Tristan, "já však opravdu radost mám, a to proto, že můj život žádný cíl nemá! Není tu cílů v mém životě, haha!"

Slunce zapadalo za obzor, rozčleněný kostrami domů, rychlostí filozofa stiženého průjmem a neklidný ruch města vytvářel podivně nejistou náladu, v níž skok do Seiny zdál by se být tím nejméně bolestným, nejvíce pak komfortním nápadem, což už tedy bylo opravdu blbé, opravdu, tohle by nikdo z vás zažít nechtěl, vy se smějete, vy tupečkové, ale umělcům Pablo Picassovi a Tristanu Tzarovi do smíchu nebylo, řešili právě u břehu Seiny existenční drama. Přijeli do Paříže téměř s ničím, při tom však jejich ideály jim nedovolovaly vydělávat si na živobytí způsobem, který se zdá normální. Ne, museli žebrat a prodávat obrazy a ze vzduchu vytiskané časopisy, různé revue, žili také z pomoci svých přátel, kterých ale bylo jako šafránu, ne-li méně.

"Ach, Tristane," naklonil se po chvíli mlčenlivé chůze Picasso ke svému příteli, "miluji jednu dívku, je krásná, ale pokazil jsem si to u ní, ani nevím jak, a tak se k ní teď nemohu žádným způsobem dostat. Je opravdu převelice krásná, její přítomnost mě přivádí do sladce ironického šílenství, toužím malovat její tělo, nejlépe velmi přesně, ale to, co se mi pak na plátně rodí, vypadá spíš jak nějaké nevěstky z Avignonu, nebo co." Tristan v sobě potlačil smích, ve který se mu chtělo propuknout, neboť viděl, že jeho přítel k němu mluví vážně. Zamyslil se a pak mu odpověděl: "Pablo, právě že není rozdílu mezi těmi zrůdnostmi, které maluješ, a tou zrůdou, která ti ukradla srdce z těla! To však asi víš." "Ach, vím to, ty blbečku," rozplakal se Picasso, a nějakou dobu šli opět mlčky, dívajíce se na předměstské domy, z nichž některé se tyčily dosti vysoko, a na řeku, která hlučně plynula, znásilňována pádly veslařů a vesly pádlařů a rukama pradlen a pradlenami ruk.

"Pablo, promiň," přemohl se Tzara, vyznělo to však sarkasticky. "Ty dadaistický hnuse!" řval Picasso a z zoufalství si rval vlasy a bušil pěstí do Seiny. Měl pocit, jakoby život byl šplháním po černých smolných schodech, jakoby člověk byl malinkým horolezcem, od něhož je vyžadována obrovská síla v rukou, tak velká, že on sám je pouze malou figurkou v jejím nekonečném stínu, kryjícím suché kořeny pouště, povrchnu zemského.