Absolutní děvka

Šel jsem z nádraží s dívkou, mojí kamarádkou, která mě přijela navštívit, vlastně ne navštívit, přijela jen do města zhlédnout divadelní hru, jde o premiéru místního amatérského souboru, která se koná dnes večer od 19 hodin. Ona ale přijela z Prahy vlakem už v 18:15. Smluvili jsme si, že na ni počkám na nádraží, jenže když jsem tam stál a čekal, začalo ne zrovna slabě pršet a já jsem si s sebou nevzal žádný deštník, ačkoliv jsem už za cesty a doma z balkónu viděl veliké šedé mraky, v místech prosvětlující už mystickým jasem, převalující se, kouřící a hrozivě po obloze táhnoucí. Když tedy vystoupila z ječivě zastavivšího vlaku a spatřil jsem její úsměv – otevírala právě dveře vlaku, zdálo se mi, že tam stojí dlouhou dobu, ale pak jsem ani nezpozoroval, že slezla schůdky a přeběhla několik rezavých kolejí, tak rychle byla náhle u mě a zdravila mě – začal jsem se bát o to, aby vinou mé nedbalosti a tuposti během cesty nezmokla.

A bál jsem se o to ještě několik následujících hodin, síla strachu mi zabránila vnímat, co vlastně se děje a kam spolu jdeme, v paměti mi uvízlo jen pár dojmů z prolézání zpustošených domů kolem Lázeňského rybníka, to, jak mi kamarádka ukazovala kachny na vlnící se jeho hladině, jako bych je viděl poprvé nebo neviděl vůbec, pak jak jsem lezl na nějaký zčernalý komín a ona stála dole a dívala se, jak lezu, a když jsem slezl dolů, její obličej byl najednou nějak zářivě bílý, oči byly jen vodorovnou černou rýhou v tváři nad nosem, který byl velice, velice plochý, i když drobný a kulatý, vlastně až dost ostrý a zahnutý, zejména z profilu se mi takový jevil, ovšem čas prohlížet si ji z profilu jsem neměl, to jsem si to celé spíš vymyslel. Vlasy neměla namočené tak, jako by lilo, nýbrž jen jako by se vysprchovala a vlasy si umyla, podíval jsem se na ni pečlivěji a odhalil jsem ručník, převisle visící přes její levou ruku. Měla taky drobné tělo, útlý pas a hubené končetiny a celkově byla hodně malá. Můj strach byl stále větší a větší, ztrácel jsem pomalu vědomí, všechny dojmy se slévaly dohromady, jakobych upadl do spánku plného divých snů, jen občas jsem se s hrůzou probudil, zbrocen ledovým potem a třeba zjistil, že ji držím za ruku a běžíme spolu někam daleko a dlouho a bezcílně – a pal jsem spatřil její oči na pozadí lesa, a pak její účes – samostatně. Zmocňovala se mě nevolnost, pokoušela se o mě mdloba.

Nevím, jak je to možné, ale místo abych ji dovedl do divadla já, musela mě tam dovést ona, neboť já jsem nebyl vůbec schopen se tam dostat, neviděl jsem cestu, ulice, nic, nevnímal jsem čas, vše ztratilo řád a já jakoukoli schopnost uplatnit se ve světě a přisvojovat si ho a pak v něm pomáhat dívkám hledat cestu, dívkám, dezorientovaným svou nepřetržitou láskou a zoufalstvím. Zde tomu ale zřejmě bylo spíše naopak. Náhle jsem seděl v divadle v první řadě, vnímal jsem červený svit, občas jsem spatřil příšený zjev nějakého herce, tváře se znenadála zjevovaly přímo před mým obličejem, viděl jsem každý rys, vlnité vlasy, vykulené oči, růžový jazyk, také kulisy nějak podivně vystupovaly z míst, která jim byla určena, zmocňovala se mě hrůza, nevěděl jsem, zda jsou vypjaté situace na pódiu, nebo ve mně, a tleskal jsem a smál se zběsile, smyslů zbaven, vůbec nevím kdy a čemu, snad jsem občas i vstával, ale jako by mě vždy strašná síla strhla dolů, kolena se mi podlamovala. Pak jsem náhle nabyl vědomí s nečekanou silou a viděl jsem zcela jasně a ve vteřině jsem si všechno zase uspořádal. Ležel jsem u sebe doma v posteli a všechno se mi jen zdálo, tedy zdálo se mi, že teď jsem v divadle, byl jsem ale už dávno z divadla pryč. Měl jsem mokré šaty, ale už nepříliš, vlastně už se o nich dalo říct, že jsou suché. Neobvykle mě upoutalo okno, na něž jsem měl z postele výhled, stačilo zdvihnout trochu hlavu. Okno bylo černé, černější než noc. Pouze žalužie byly bílé a osvícené žlutým žluklým světlem lustru, a tu jsem se otočil – a ve dveřích jsem spatřil ji, svou kamarádku, stála tam vcelku nenápadně a hlavně tiše, neopírala se o věřeje, ani nic takového, stála docela přirozeně, v rukou, povystrčených mírně dopředu, držela nějakou knížku a věci, nohy, které nesly její trup, se pod její tíhou lehce prohybovaly a zdánlivě se zapouštěly do šedivého koberce. Otočil jsem se zpět, jako bych nikoho neviděl, ale ucítil jsem na rameni dotek její ruky, a pak celého těla, jež na mě padlo a bylo až směšně konkrétní a živé, tu jsem cítil koleno, tu hruď s prsy, tu ruku, především však v první řadě kosti; až potom maso, které sladce a něžně na mě rovnoměrně spočívalo, nesměl jsem se však otočit, chytla mě za vlasy a líbala mě, jako by hlava a ruka byly samostatné, pak jsem ale znovu ucítil tíhu růžového, krví tepajícího masa, byl jsem tak pomaten, že jsem necítil ani materiál šatstva, ten jsem si ohmatával až později, kdy už ho na sobě opravdu neměla, bylo to krásné, ač zcela obvyklé modré bavlněné tričko s krátkým rukávem a s výstřihem, také ničím nezajímavé krátké kalhoty z hrubé látky, již nemohu identifikovat. Víc jsem si prohlížel její oči, nevšiml jsem si dřív, že jsou tak modré a světlé. „Já si přeji hnedé oči, hnědé jako kaštan,“ řekla mi, když jsme začali mluvit o očích. „Nesmysl! Tyto ti sluší. Neměň nic!“ jsem ji horlivě ujišťoval. Její tvář byla podřízena úsměvu, jejž vyjadřovala kulatá křivka rtů, do úsměvu až nepochopitelně se ztáčejících, zuby nebyly vůbec vidět, pouze nos, oči a ústa, vše tak bělavé a zářivé, že jsem si musel zakrýt oči, než jsem se na ni podíval znovu, tentokrát přivřenýma očima. Když mluvila, byla přece jen vidět malá černá dírka mezi proužky jejích úst, ale zuby a jazyk zkrátka ne a ne se ukázat, tehdy jsem ji násilím roztáhl obě čelisti, horní a dolní, co nejdál od sebe a spatřil jsem konečně jazyk, malý a oslizlý a mrskající se, uprostřed jejích úst, a na obou čelistech dlouhé řady zubů, které byly malé, ale ostré, přejížděl jsem po nich lůžkem ukažováčku jak po hřebenu a působilo mi to neuvěřitelnou rozkoš. Pak jsem ji celou otočil a vjel jí údem mezi nohy, chvíli ji jím jakoby táhl k sobě, pak vtlačil do její jeskyně a došel až na konec, kde jsem se žaludem, obrovským jinak a rudým až běda, dotkl její vnitřní stěny, což ji bolelo, to místo v její černotě pulsovalo, zavzdychala a prohnula se, musel jsem ji znovu pevně sevřít oběma rukama, protože mé objetí ochablo, pak jsem přece jen ještě trochu se napjal a přirazil – pak znovu, mnohokrát, rychle, za jejího sténání, zatínání prstů do prostěradla, výkřiků, drsných pohledů, pak ejakuloval – přímo do ní, rozlilo se to v ní jako čirá blaženost.

„Daleko od starých – se milujeme, daleko od bezmocných a pokleslých, je nechápajíce, mluvíme k sobě divokým jazykem“ - nápis v jejím oku. Její oko jako takové se však nepohnulo – nezměnila barvu duhovka – a to oko hledí stále stejným směrem. Jak mohlo takové malé, milé panenské stvoření tak sloužit mému chtíči? Už zas nic nechápu, je mi divně, zdá se mi o matematice – jsem někde v učebně a odezvdávám písemku, prázdný list – učitelka na mě hledí přes obroučky brýlí. „Ty, ty mi odevzdáváš bílý papír? A kde jsou básně?“ „Jaké básně, máme přece matematiku, nebo ne?“ „Ne, máme vášnivou poezii, ty básníku. Nejen básní živ je člověk. Nejlepší básně vznikly na základně vypočítaných příkladů.“ „To rád věřím“ odpovídal jsem, ohrazuje se rukama, „však já odezdávám čistý list, a jdu teď jinam, kam musím – zpět za svou milou, která se stala mou milou z mé kamarádky. Čeká, není ještě zcela ukojena a já teprve ne. Au revoir, sbohem, madam.“ A vyskočil jsem ze třídy oknem a mocnými tempy jsem se snažil doplavat zpět do reality, k té dívce na loži...

Proběhl jsem městem a vběhl do vchodu bytovky, bral schody po poschodí, rychle si odemkl, zul se, rozrazil dveře od pokoje – a ona tam stále ležela, k úlevě mého svědomí, pod peřinou, hlavu si podpírala rukou a něco si četla, vzhlédla od četby na mě, její úsměv se téměř jen nepatrně rozšířil a prodloužil a zase se obrátila ke knize, povídajíc krásným hlasem: „Nestůj tam, jak já jsem stála, když jsem přišla za tebou, raději si sedni tamhle na židli k počítači a přines mi čaj.“ Ještě chvíli jsem se na ni díval, byla tak hezká, že se mi z toho chtělo plakat, navíc jsem cítil ten zvláštní pocit, jaký cítí člověk, který poprvé zažil to, že otevře dveře svého pokoje a spatří v své posteli dívku, se kterou se před nedávnem miloval. Je to opravdu zvláštní, hluboce melancholický pocit, který nelze téměř ustát. Ale přemohl jsem se a bez dalšího slova jsem odešel do kuchyně udělat čaj, vybral jsem ze skříňky, ač na výběr moc nebylo, ten nejlepší, obyčejný černý, a se dvěma šálky v ruce jsem se vrátil k mojí milence. „Vlatně by byla asi lepší káva,“ vzpomněla si milá. „Vždyť je to jedno,“ řekl jsem. „Ano, je to jedno,“ dořekla moje milá a už srkala ze svého šálku, divoce se při tom usmívajíc. „Teď spácháme sebevraždu, co říkáš?“ ozvala se náhle, jako by nic. Hleděl jsem na ni s otevřenými ústy. V mém srdci však ta myšlenka sladce rezonovala, a já jsem věděl, že právě tento pocit v mé hrudi je láska. Odpověděl jsem jí: „Ano, lásko, přijela jsi za mnou, a poněvadž vše započaté nalézá svůj konec, jinak je neštastno – tak i my společně najdeme svůj zánik.“ „Není to ani nic moc bolestivého,“ přikyvovala ona, jako bychom společně zpívali nějakou písničku při kytaře, „to se jen člověk takhle postaví, podívá se na druhého, polkne, políbí – a už není! Je to ďábelsky jednoduché!“ Dal jsem jí pusu na pravou, zdůrazňuji pravou tvář – a poslední slova, která se rozezněla, byla tato: „Sbohem, sbohem, starý světe, vítej, světe nový. Jsme si jisti tvým příchodem – a stejně tak i tvým odchodem.“