Povšimněme si těch malých detailů. Když přichází večer a jeho chlad, převlékne se lepitlapka do dlouhých kalhot a delšího, teplo lépe izolujícího trička. Sedí pak se zkříženýma nohama v altánu a kouří - a tváří se při tom tak vesele a ironicky zároveň, zkrátka roztomile - někde mezi Buddhou a měšťankou - a mezi činem a myšlenkou je někde v neurčitu - že snad ten obraz nikdy nezapomenu, leda po smrti.
Kris Vaňková sem trochu nezapadá, dle mě. Její bílá a měkká hlava s trochu havranními vlasy je nainstalována do chrámu až pozdějším umělcem, tvořícím v jiném slohu - byla mezi námi jako připomínka čehosi jiného. Měl jsem pocit, že její duch zůstal někde doma, že do Hradiště přijelo jen tělo a nějak divně se kolem sebe rozhlíželo. Ostatní přijeli i s dušemi a upevnili je nad městem jako hvězdy a ty pak svítily na celý festival. Jejich těla se zvláštně hemžila a měnila, v tomto prostředí je vše trochu posvátné a musí se na to tak i pohlížet, celý ten děj se musí sledovat s mlčením - a s mlčením, pouze pokýváním hlavy, pohledem očí, nepatrným signálem svých těl - s mlčením se utvrzujeme, že jsme vše pochopili - stejně. Na festivalu nebylo osobností - osobnosti přišly k festivalu jako k nádobě - a hodily do ní svá těla, mlčely a pozorovaly, co jejich těla dělají v té husté, šedé tekutině sycené kouřem a vůní stromů a výparů města - občas na sebe mlčky a rozpačitě pohlédly a nakonec odešly. Někdy snad bylo i víc živo, totiž i tam nahoře - ale to já jsem tam už nebyl, to jsem tam už nestál - Kris Vaňková objímala lepitlapku a hodně se spolu nasmály, nachodily, naseděly apod. Vitor měl oči víc než živé, Davča naopak jen nepatrné škvíry, jimiž bez zájmu hleděl do válce naplněného dýmem.
Řekněte, miluje lepitlapka někoho - vyjma Mikše, který jí ale není plně oddán a nebere ji za svou choť? Miluje ona někoho - já bych jí to přál a zajímalo by mě to. Chtěl bych se setkat s jejím vyvoleným milým. Mohla by lepitlapka však zmařit svou svobodu tím, že by se do někoho zamilovala - do někoho konkrétního a ne do celého světa? Její svoboda totiž tkví v tom, že má ráda všechny, všechno, třeba i svůj život, a nemusí si nic vybírat. Já si naopak vybírám ji, neboť nemám rád všechno - ji však ano.
Žádné komentáře:
Okomentovat