Musím jíst, trpím hlady, jsem sice malý a bezvýznamný, na mých pažích je pár kousků masa, stehna nestojí ani za řeč, očima promžikávají rudé nitky, však budu žíti ještě alespoň dvacet let a za tu dobu sním stera krav, kuřat, králíků, prasat; množství masa milionkrát překonávající objem masa mého. Není to nějaký hřích hmoty, toto? Moje vyzáblé kosti, já zrůda modiglianského vysokého zrůdného typu, abych konzumoval žití zajisté lepší, než je to moje? Podívejte na ně, na zvířata, každé mělo a má srdce, mozek, střeva, plíce - všechno, čeho si nejvíc považuji i na sobě - i oči, sítnici, i nos a uši, říkejme tomu třeba rypák, i chlupy - vše, bez čeho bych se neobešel a co až ztratím, ztratím celý život, celou hmotu, celou existenci. Ach, jak radostné je užívat daru - že mohu zde býti a jísti, udržovat se, držet zde, jak skvělé je užívat toho výtečného práva - byl jsem stvořen, abych je měl, to právo - ano, bylo hlavní účelem mého stvoření, abych konzumoval jiná stvoření. A dosud mi to moje páteř a ostré smysly umožňují - i příležitostí k reprodukci mám čím dál tím víc, jsem věru na vrcholu bytostné síly, dokonce i logika mi slouží, mám výtečný, zdravý a silný rozum, jen usnadňuje komunikaci s dalšími členy společenství - to, co dohromady sníme, celou planetu živé hmoty - bych chtěl někdy vidět - ach, vše nalézá svůj konec v mých útrobách - zase mě volají k obědu, a já už jdu. Já nezemřu však v něčích útrobách, nýbrž zahynu stářím na povrchu naší dobré země, až těch několik málo kostí ztratí souvislost - moje oči se někam zakutálí - a žíly se odpářou z masa.
Žádné komentáře:
Okomentovat