Své pocity z týdenní školy živé latiny v Krakově jsem se rozhodl publikovat formou dopisu, v němž odpovídám na otázku po smyslu cesty svému příteli, Tomášovi Kebertovi (i pokud se na ni přímo netázal, já jsem však o ní mluvit chtěl - a každá promluva je odpovědí na nějakou otázku - a toto bych chtěl říci všem, kterým to může něco říci).
"Vážený pane,
"Vážený pane,
u nás jsou cesty poměrně na pořádku. Existují rovněž různé druhy cest, ale studium humanitních věd bez cesty (třeba cesty na studium v zahraničí v programu Erasmus) se mi zdá docela hloupé či ochuzené (sinolog ovšem může cestovat do Číny a arabista do některé z arabských zemí). Nejen studenti, ale i docenti se vydávají na rozličné pracovní cesty, na výzkumné pobyty, např. pan docent Kolman strávil nějakou dobu u profesora Brandoma v Pittsburghu. Může jít i o cestu na konferenci či mezinárodní seminář.
O něco velmi podobného šlo i v mém případě: jednalo se o mezinárodní kurz, pořádaný (mezinárodní) organizací L.V.P.A. (Latinitatis Vivae Provehendae Associatio). Nechci Vás obtěžovat detaily. Nicméně byli pozváni mnozí čeští příznivci latinského jazyka (prostřednictvím fejsbukové skupiny Přestaňte sekat latinu, naučte se latinsky!, která má kolem 300 členů. Já jsem obdržel i email, protože jsem se v minulosti o účast již pokoušel (minulou zimu, ale rozmyslel jsem si to kvůli povinnostem zkouškového období).
Mnozí konají i cesty, jejichž cílem není žádné akademické studijní setkání, ale jen poznávání cizích zemí, jejich kultury, a to - bez průvodců. Někdo se vydá až do vzdálené Indie, do Kirgizstánu, někdo jiný třeba na Bajkal. Takové cesty mají jistě nenahraditelnou hodnotu, protože člověka formuje setkání s cizím národem, jazykem, zvyky a myšlením. V určitém smyslu evropský člověk následuje svého předchůdce, Odyssea, o němž Homér v předzpěvu Odysseie zpívá: πολλῶν δ᾽ ἀνθρώπων ἴδεν
A přece k člověku cesta patří bytostně. Heidegger mluví o fakticitě pobytu a o jeho dějinnosti. Řehoř z Nyssy mluví (jak ukázala Lenka Karfíková) již dříve, inspirován jedním veršem sv. Pavla, o neustávající cestě, která charakterizuje lidský život a jeho pravou ctnost, o myšlence epektase, neustálého napínání k dobru: pro něj je duše vždy pohyblivá (jak říká Platón), musí se vždy někam pohybovat, buď k dobru, nebo ke zlu. Je nekonečně lepší směřovat k dobru, než selhávat a klesat ke zlu.
Cesta má tedy nejen prostorový, ale i časový rozměr, který je velmi důležitý.
Chtěl bych se Vám ještě zmínit o cestách, jež podnikla Katarína: velmi mě inspirovala, ale jak vidíte, ta věc má rovněž své obecné zdůvodnění a já Katarínu, třebaže ji velmi obdivuji jako svůj vzor, musím nakonec chápat jen jako ztělesnění člověka, který cestu koná, totiž cestu k Bohu, jako tomu je u Řehoře z Nyssy. Takový by měl být každý, ve skutečnosti ovšem není: a moje (opravdu moje?) humanistické stanovisko spočívá v tom, že té cesty každý schopen je, přestože ji explicitně nereflektuje. Ovšem Heidegger říká (volně), že u člověka je jeho možnost skutečností; možnost je pro pobyt již jeho posledním určením. Já tak rozumím i podstatě zjevení a apoštolského kázání evangelia: lidé všichni jsou spaseni, avšak neví o tom (tonou ve hříchu), musí si uvědomit svou možnost, tu možnost, že budou spaseni Boží milostí, ale tu možnost mají i tehdy, kdy si ji neuvědomují: neboť člověk je tvor rozumový (a je stvořen k obrazu Božímu) a svou možnost si vždy nese. A není to nic jiného než cesta, jak člověk uskutečňuje sám sebe: bytost Stvořitelem stvořenou, Jím životem obdařenou, jejímž úkolem je spravedlivě, dobře žíti a dojít až k cíli, k plné Stvořitelově lásce, ke Kristově milosti.
S Pánem Bohem.
Váš přítel
Z. (Ludmil) S."
