Proces

Byla tak odvážná, že její rodiče zavolali řediteli školy a ten si mě pozval na pohovor, na němž byla kromě mě a něj přítomna jen má třídní profesorka. Nechci tento čin nijak subjektivně hodnotit, tuto událost, nebo tím někoho urážet, pouze to tu víceméně intimně zveřejňuji. Dále uvádím, že zítra odjíždím do Ostravy, kde budu dlít po dobu pěti dní. Poslední zprávou je, že se dnes konala první schůzka experimentálního hudebního nahrávání - přičemž jsem se účastnil jen já a Ondřej, ale příští týden by nás mělo být pět.

Zde je výsledek:

Zádušní mše ještě bude sloužena. Zatím byl jen obřadně spálen dopis, jenž jsem chtěl ještě dnes ráno poslat nebo dokonce předat osobně, nebylo však stejně komu, neboť zůstala doma, ano, ale všemu konec, teď musím přestat psát takové odvážné spisy, láska neláska, nebude se to tolerovat, tyranie musí skončit, ... ale jak jsem řekl, zádušní mše ještě bude sloužena.

Písně

Chtěl bych zpívat, chtěl bych skládat, zkouším to. Je mi velmi smutno, až je mi z toho veselo, Sladovník mi řekl, že jsem byl výřečnější, když jsem nebyl zamilovanej. Mluvím prý potichu a málo.

Sen

Někoho čeká velmi milé překvapení. Jsem zvědav, jak na na ně zareaguje.

Jinak podnikám samé hezké výstřední krásné věci, jenže jsem byl pochválen a to mi znemožnilo je dále vykonávat, zítra půjdu do školy zakřiknut. A hlavně asi nepojedu do Ostravy - nebo pojedu tam? Je to nesmírné váhání. Inu, zavolám Mikšovi a zjistím od něj všechny podrobnosti o Čaji - matracové boudě, v níž mám bydlet - a pak se rozhodnu. Přeci jen, moci být pět dní svobodný, chodit na procházky s Davčou, účastnit se orgánu s Torvou, Barčou, Domčou, Lůcou, Vojtou, ... 

Důležitou událostí těchto dní je, že jsem se seznámil se zdejším básníkem. Je to dívka, ale obléká se jako muž a považuje se za něj. Tak spolu i mluvíme. Byli jsme za vsí v polích, četli jsme si básně, ukazoval mi obrázky. Žije v bídě. Dnes jsem mu chtěl vrátit film Butterfly effect, který mi půjčil, klepal jsem na okno, ale nikdo neotvíral, nikdo nebyl doma. Na zdi v dezolátním dvorku jsem si všiml pověšené kytary, nevím, co tam v takovém mrazu dělala. Prý může rozjímat do aleluja, zatopí si v krbu, natáhne se na postel a pozoruje jiskry z kamen, které rudě září do černočerné tmy. Třeba se tam někdy podívám, do toho příbytku. Otec tam jezdí jen na víkendy. Bohužel nemá pojem o literatuře, nezná ani Charlese Baudelaira. Je to možné?

Pěkné bylo, když jsem včera stopnul auto do školy poté, co mi ujel autobus, a když jsem dneska při cestě na autobusové nádraží kouřil cigaretu, a když jsem bloudil chodbami školy s očima zavázanýma šátkem a vrazil jsem do dveří, které se otevřely se zazvoněním a koncem hodiny, a Kateř mi ten šátek sundala a mé oči zaplavilo světlo a viděl jsem ji, a bylo milé vidět ji, než něco jiného.

"Proč to děláš?"

"Protože v téhle škole nejsou žádné změny, tak se tu může chodit i poslepu."

"To je pravda. Tak oni tu postaví třeba sloup..."

"Ne, ne sloup, spíš propast, že by se do ní dalo  spadnout..."

"Jo, propast."

Nu, tak nějak to bylo, ale ne přesně, pak jsem se ještě Kateř na autobusovém nádraží ptal, jestli jde zítra na italštinu, a řekla, že ano.

Tak přeci jen není taková nuda, jak jsem myslel. Je to zřejmě jen na člověku, jestli se bude nudit nebo ne, neboť každé místo ukrývá vše.

Eliotova poezie je úděsná

A ještě úděsnější je způsob, jakým ji čte - prostě jeho hlas, který, ač mé znalosti angličtiny nejsou příliš vysoké, mi říká, že tento muž - Thomas Stearns Eliot - to neměl mezi lidmi snadné.

Tak, co je nového? Nic. Lepitlapka kouří a maluje v Ostravě. Monthy hulí tamtéž a chodí na procházky do tamějších lesů. Já se těším na svou výpravu tam, kterou konám 28. října.

Jsem velmi úsporný. Vidím občas krásné věci a výjevy, ale moc mě nevzrušují, vlastně téměř vůbec.  Erotické síly jako takové ve mně pozoruhodným způsobem zdegenerovaly, tedy ne příliš pozoruhodným, ale zdegenerovaly, jako zdegenerovaly. Líbí se mi stále "slečna M.", stále míň. Pocity rozkoše mi zevšedněly, ale ještě ne natolik, abych mluvil k věci. Filozofuji a flákám se.

Čtu: Vražda v Katedrále (Eliot), O pravdě a Bytí (Heidegger), Nepojmenovatelný (Beckett), Verše (Rimbaudovy), Květy zla (musím je dočíst a vrátit do školní knihovny), Nečasové úvahy (Nietzsche), Nesnesitelná lehkost bytí (Kundera), The Doors (nevím kdo).

Provádím různé výstřednosti, a to jak ve škole, tak doma.

Spím dobře. Ztrácím vědomí i podvědomí brzy po ulehnutí, sny se mi nezdají a když ano, zapomínám je.

Ještě co se týče milostných otázek - všichni se teď dávají dohromady, všichni vstupují do mileneckých svazků, je to asi sympton podzimu, jak jsme se shodli s Lůcou, možná. Týká se to i dvou mých blízkých. Mne to nějak nezajímá - promýšlím sice, jak bych to umělecky zpracoval, ale že bych žárlil, to ne - a právě kvůli nedostatku citu to asi nezpracuji - i když uvidíme.

Docela tyju. Bolí mě občas záda, jsem ohnutý člověk a konstatuji drobnou konstatní výchylku - tak, jako se Amerika posunuje od Evropy, tak se moje páteř a všechno k ní připjaté pohybuje doleva, nezadržitelně, ale v této chvíli si to uvědomuji jen jako pocit, nikoliv ještě jako zlověstné proroctví nebo dokonce budoucí realitu. Ale vizionář asi jsem, zdálo se mi třeba dneska, že cítím plyn, ač můj otec ho necítil - tedy zřejmě žádný plyn v tom místě nebyl. Že bych si dovedl představit vůni plynu tak dobře, že jej cítím, aniž by existoval?