Šťastné a veselé

Už dávno nepíšu o něčem - ale snažím se jen vytvořit něco, něco, co by mohlo stát na podkladu ničeho, které jest já. Stát, tvářit se, pyšně, zajímavě se tvářit, lákat a svádět. Tak jako hrad nebo jiná dominanta svede k sobě všechny poutníky a poutnice, ale i obchodníky a obchodnice, vojáky a tanečnice - je velký a je široko daleko vidět. Toužím po tom, býti takto velkým. I já tedy. Ne jen aby takové bylo to, co tvořím. A tvořím všechno, co dělám, dělat je tvořit. Obvykle se samozřejmě nepřemýšlí o tom, co děláme, alespoň ne do takové míry, do jaké o tom přemýšlím já, a vůbec, můžu si tu říkat co chci, ale zůstávám víchem. Můj mozek je značně ochuravělý a zesláblý, abstrakce, jichž se dopouštím, není schopen kontrolovat a regulovat, usměrňovat a zařazovat. Přitom by to bylo tak krásné, mít smysl pro celek. Jenže nemám. Jsem tedy nucet vypovídat svým osudem - v jeho celku, v celku, jenž vytvoří mé žití. Osud je má historie. Zjistí se zaprvé, že jsem psychicky nemocný (paranoia), zadruhé, že jsem sexuálním deviantem (zvýšený chtíč, jiné nežli zdravé formy ukájení, nestandardní chování), zatřetí, že jsem velmi plachý a zbabělý, což ovšem není pasivní nedostatek, nýbrž aktivní selhání, a takové si nezaslouží nic jiného, nežli trest, a protože není nikdo vnější, kdo by tento trest mohl udělit, musím si ho udělit sám, a to formou pestrobarevnou, ale zvláště psychickou. Neboť se tvářím tak nevinně, že nikoho nenapadne, že by měl být mým mrskačem, a já že bych měl být odsouzencem, zločincem, tím, kdo si zaslouží trest. Je ale pravda, že ten, který teprve spáchal zločin - zločinec, a ten, který už jen čeká na trest - odsouzenec - se mohou lišit, mohou vypadat jinak, tvářit se jinak. Já jsem patrně již ten odsouzenec - rezignovaně se tvářící, je vlastně jedno, jak se bude tvářit, neboť ho čekají už jen bolesti trestu nebo smrt, tedy nic. Oproti němu zločinec má v sobě ještě naději a vůli vzdoru, jakési pekelné síly, které ještě oživují jeho sinou tvář. To já ne, já už jsem naprosto zemřel. I když to je jen spekulace. Ve skutečnosti se občas usměji a normálně se účastním denního koloběhu, například zítra budu dle kalendáře slavit Vánoce. Zajisté ne náležitě, ale alespoň se jim nebudu snažit uniknout uprchnutím z domova, které už jsem dlouho rozmýšlel, a v některých koncepcích jsem ho pojil i se sebevraždou - sebevraždou neohlášenou, někde daleko v Praze, nalezla by mě policie, která by také byla pověřena pátráním po mně. Nejdřív by to věděli rodiče, pak by se to rozneslo ve škole, Kébíček by to řekl mým přátelům, a tím by se to doneslo ke všem, kteří mě znali, ne, vlastně ke všem, které jsem znal já. Ještě sem nějak zakomponuji Petru. Petra je výrazným činitelem - selhání, jehož jsem se dopustil, sahá daleko hlouběji, než jsem si ochoten připustit i v textech uměleckých, a možná právě v nich. Ba vlastně, v umění jsem upřímný ze všeho nejméně, a také - možná právě tím - i nejméně plodný a tvořivý - jaksi se o sebe bojím, bojím se trochu ze sebe ubrat, nějak nemám na rozdávání - na rozdíl od Zarathustrova slunce, které je bohaté. Já jsem chudý, nesmírně chudý, a nesmírně vtáhnutý do sebe - snažím se uchovat si to, co ještě mám. Cítím, že nemohu dát nikomu nic. Tím méně sobě. Subjekt. Zapojím do toho subjekt. Domnívám se, že nemohu uvést subjekt v soulad s objektem. Objektem je zde pochopitelně můj osud a lidé do něj zahrnutí, to, co mám vykonat, to, co se děje, utrpení bližních, utrpení mé, důsledky mých činů, lokální svět, rodina, škola, ale stejně tak i celý svět, vlastně všechno je objekt. A subjekt jsem já, ten, který se s tím vším nedokáže vyrovnat. Jako by po něm jedni chtěli - jsouce součástí objektu - aby svůj objekt omezil, aby odstranil některé jeho části. Jenomže on má nedůvěru k něčemu z jeho objektu, co mu říká, aby odstranil něco jiného z jeho objektu. On je přece sám pánem a subjektem svého objektu - počkat. Vidím, že se dostávám k pěknému subjektivismu. Ale přitom je to pravda, co říkám. Tak budu pokračovat. Jsem pánem svého objektu, mám v něm vše, co jsem získal, co mi připadlo, co jsem poznal. Proč nemohu uvést subjekt v soulad s objektem? A co to znamená? Jak mohu být pánem něčeho, co se sebou nemohu uvést v soulad? Musím se vzdát názoru, že jsem pánem objektu. Spíše je objekt něco, co mi klade jisté nároky, a subjekt, já, jsem něco, co se snaží jim vyhovět. Ale z čeho plyne selhání? Co je to za sílu (příčinu)? V tomhle pojetí se nedá definovat, v této abstrakci se k ní nedobereme, neukážeme na ni - nemůžeme ji ani odstranit, ačkoliv uznáváme, že existuje. Jak tedy poznat okolnost, zabraňující subjektu splynout s objektem? Tuto formulaci jsem přehnal. Subjekt nemůže splynout s objektem, subjekt je subjekt, objekt je objekt. Co jsem říkal prve? Uvést v soulad. Ano. Jde o to, aby subjekt nezahrnoval žádné obsahy, které by mu bránily obstát před objektem. Ne. Poznat objekt. Ano, z vědomí o objektu musí už vyplynout objektová asimilace subjektu. Objektová asimilace subjektu! Pěkně vyjádřeno. Můj objekt v sobě zahrnuje i všechny subjekty mimo můj. A stejně tak jejich objekty zahrnují všechny subjekty mimo jejich. Může však být subjekt můj? Co jsem já? Teď se ještě vrátím k "objektové asimilaci subjektu." Lépe by bylo použít ustálený výraz "objektivizace". Objektivizace subjektu. Ale teď mi něco říká, že to není možné, že se tu vlastně snažím o odstranění subjektu jako takového, ale že by třeba objekt vůbec nemohl být objektem, kdyby nebylo subjektu. A věru! Objekt je objektem subjektu. Poznávaný předmět patří poznávajícímu - bez poznávajícího by - nebylo poznávání - a tedy ani poznávaný předmět, ačkoliv předmět o sobě by možná mohl být. Někdo se snaží život si užít a žíti jej kvalitně, rozkošně nebo zodpovědně - tyto cesty překvapivě řadím do téže kategorie - to kategorie "žít co nejvíce" - jakkoli podstatný rozkol se může jevit mezi cestou etickou a hédonistickou. Ale pak jsou tu lidé, kteří se snaží život popřít, vymanit se z něj, buď spojit se s božstvem, nebo dosáhnout nicoty - ať už proto, že to lze, a touto možností velmi působí, či proto, že nehodlali dávat žádný smysl svému životu (nebo jej dali, ale zklamali se a byli nuceni tento opět odebrat a nedat žádný jiný) ... konec. Šťastné a veselé.

Spadlá bunda

Dnes jí na obědě spadla bunda z věšáku, někdo, kdo neopatrně kolem prošel, ji shodil. My jsme seděli hned u ní, u té bundy. Ona seděla na druhém konci, snad to ani, že jí ta bunda spadla, neviděla, teď ale ta bunda ležela na zemi a já jsem musel, musel jsem ji zdvihnout. Našel jsem nejdřív očima poutko, pak jsem vyskočil, vzal bundu, pověsil poutkem na kolík věšáku a zase jsem si sedl, snad to ani neviděla, že jsem ji tu bundu zdvihl.

Zimní akademie. Ona tančí břišní tance, já hraju strašlivou scénku s Tomášem Hřívou, nuže těším se, jak to zítra dopadne, co uvidím, jak zmizím, co se stane, co se nestane, nic se nestane.

Aby se dobře usínalo

mně -

tak sem píši nový příspěvěk, neboť ten poslední je amorální. Nic ale líčit nebudu. Mám se celkem rozjařeně, brnkám si na kytaru, což mi nejde, procházím se svým obřím městem, které se neustále a bez omezení zvětšuje - a čekám na dopis od K. V. KV se značily Mozartovy skladby. Zřejmě tušíte tu sladkobolnou nicotu, která mě omezuje v připoutanosti k vám, která mě k vám připíná a z vás mi pramení a celého mne zalévá. Zřejmě zemřu jako boží zatracenec...

Nemám chuť se bouřit.

Samozřejmě že umění je konstituce sebe, sebeprojekt, jenže je téměř nemožné poznat, jaké to umění je.

Sebepozorování

Dnes jsem stál před zrcadlem, pozoroval svého malého čůráčka, obklopeného houštím černých mastných chlupů, přičinil jsem se, aby se mi postavil - mám mdlý, měkký žalud - přesvědčil jsem se o svém malém mužství, konečně, dokážu ale stříkat - což jsem si ne poprvé vyzkoušel (viděl jsem v zrcadle, jak se z pyje uvolňuje těch pár bílých semenatých kapek, mířících do umyvadla - ano, byl jsem v koupelně), ale můj pyj je ohavný, ohavně malý, ve ztopořeném stavu je měkký a křivý, nehezky zahnutý, asi jako mám hrb na zádech a hlavu vystrčenou napřed, tak stejně se to má i s tvarem mého vrabečka. Shledal jsem tedy, že nebudu mít pohlavní styk s žádnou dívkou a že mou životní činností musí být duchovní činnost, že budu žít nejspíše bez manželky, nejspíše jako vědec a nejspíše ne dlouho. Musím se stát filozofem nebo umělcem a bylo to tak dáno už od dětství - už tehdy jsem říkal, že žádnou ženu nechci a nebudu chtít, že se bez ní obejdu - tenkrát jsem ještě nevěděl o činnosti zvané sex, později jsem po dívkách, neznaje ještě důvod, zatoužil, a když jsem poznal, že důvodem je sex, k čemuž došlo teprve nedávno, tak jsem ještě nevěděl, že ho nikdy s nikým - leda sám se sebou, což jsem měl už mnohokrát - mít nebudu, to jsem si pověděl z očí do očí - mých temných očí za křivými obroučkami brýlí - teprve nedávno. Vším, co dělám, a tím, jak to dělám, způsobem chůze, řečí, tvorbou, chováním, se snažím dát lidem, hlavně tedy dívkám, najevo, jak se to se mnou má, jaký jsem, jaký je můj pyj - a mé hluboké neštěstí pramenilo z toho, že jsem o tom nevěděl. Nevěděl jsem, že nejsem schopen zdravé pohlavnosti a že mi to nevadí. Až ve světle dnešního poznání můžu být štasten, tedy ne štasten, ale smířen, neboť není na tom nic tak hrozného, naopak je dobře, že jsem si to uvědomil a že jsem to vyslovil. Všechno se dá napravit. Přestanu nahánět dívky a začnu se konečně učit, vzdělávat, nedá se totiž popřít, že má inteligence během posledních útrapných, temných tří let klesla, snížila se, proto bych se měl snažit přemýšlet, počítat příklady - a měl bych se tak začít snažit normálně pěkně psát, aby to po mně taky někdo přečetl - všechno souvisí se vším, jakmile začnu přemýšlet, získám i schopnost a vůli se srozumitelně ve všech formách vyjadřovat. Začnu hned zítra: musím mít jen na zřeteli to, že dívky neokouzluji a nikdy s nimi nebudu spát, a že nemá cenu, abych o ně usiloval - to zaprvé, a za druhé, že mou jedinou šancí, jak se v životě uplatnit, je nabýt inteligence, cokoliv to bude stát. Vždyť inteligence se rovná morálnost.