Jsou hezké. Jinak je dnes ale hrozná nuda.
neděle 27. září 2009
pondělí 21. září 2009
Beznaděj
VZESTUP MRAVENIŠTĚ
Les byl tajemný a tichý, pořád, věčně se v něm nic nedělalo, věčně, pořád zůstávaly jeho stromy netknuty. Pak ale kdosi, kdo jej právě procházel, se začal bez udání důvodu smát – jeho smích se rozléhal celým lesem, od kořenů až ke špičkám stromů. Les se náramně divil, ale to bylo jedině v pořádku, že se divil – dokonce, kdyby se byl býval divil ještě víc, mohl si ušetřit pozdější muka, kterými ho poutník – říkejme mu já – vystavil. Mohl by se včas připravit, svolat zvěř, semknout stromy, zatáhnout nad ním jejich koruny a rozdrásat ho jejich kořeny, leč poněvadž nepodniknul kroky vůbec žádné, mohl poutník – ovšem lízal její poštěváček pečlivě. Chytila ho za vlasy, které se kroutily kolem jeho uší – jeho hlava měla mužný, tupý výraz – sotva tu krásu můžete vyfotografovat nebo vizionářsky strhnout na papír v krátkém boji pera. Chtěl, aby s ním dosáhla orgasmu – chtěl, aby s ním poznala rozkoš a aby jej milovala, aby naříkala, až ji opustí. Připravil si už v lese provaz, visel z borové větve a houpal se v podzimním, chladném větru. Brzy dosáhla vrcholu – do očí jí vhrkly slzy a silně ho sevřela v náručí – bezděky i on dosáhl ukojení, provázeného střídmou ejakulací, které si ale nikdo nevšiml. Natáhla se do postele a ležela v ní se zavřenýma očima, jen sebou mírně poškubávala – ale i když asi její podvědomí vědělo, že odchází, a chtělo ho mít u sebe, přesto se šel oběsit. Vyběhl před dům, vyšplhal na strom a uvázal si smyčku kolem krku. Dosud se držel na stromě, objímal ho oběma nohama i rukama a byla mu trochu nepříjemná jeho kůra – její kůra (byla to borovice, jak jsem se už zmiňoval). Věděl, že nedokáže odskočit moc daleko od stromu a strhnout si vaz – spíše se sveze po stromu a uškrtí se na provaze až za velmi dlouhou dobu. Cítil, že už sjíždí a že není v jeho moci se tomu ubránit. Držel se nicméně stromu stále stejnou silou. Nepohnul se o moc – držel se – neviděl nic jiného, než kmen stromu – byla taky značná tma. Pak si uvědomil, že – provaz ho začal řezat do krku. Pustil se. Očekával, že se okamžitě uškrtí. Ale ne – jako by byl na stromu přilepen. Musel se odrazit nohama, až poté ho provaz začal škrtit. Zapřel se nohama - a rychle je zase strhnul, škubnutí teď bylo silnější a tak ztratil vědomí. Po nějaké době se opravdu udusil a zemřel. Ráno vyšla dívka celá malátná ven z domu a spatřila ho, jak visí na stromě, na nejvyšší větvi. Zívla a protřela si oči, pak se vrátila zpět do domu, sbalila si modrý lodní kufr a odjela. Po kmeni vylezli mravenci a založili si v oběšenci mraveniště – a tak přišla revoluce v mravenčí architektuře, stavěla se tvz. „závěsná mraveniště“, jež se houpala a v případě nebezpečí se utrhla (prasknul krk, ve kterém sídlila královna) a tím pohřbila mravence, především ale také naděje útočícího ptactva – neboť mraveniště už nebylo na svém místě. Evolučně pozdější ptáci už ale byli inteligentnější a tak zdolali i tuto překážku – vyvinul se u nich orgán, který sloužil k nalezení spadlého mraveniště, nebylo-li ve vagině – což se stávalo, když pod stromem ležela odpočívající žena.
PÁD MRAVENIŠTĚ
Stalo se, mraveniště zapadlo do ženina lůna, ta s leknutím do široka otevřela oči, vytáhla ruce zpoza hlavy a za to postižené lůno se chytila. Po cestě k ní přicházel muž – její aktuální milenec, který se odešel projít do lesa, aby se vrátil ke své milé s náručí plnou květin. Žena zrudla jako pivoňka, ruměnec vytvořil na její tváři dokonalý, symetrický kruh. „Copak?“ vykřikl vyděšeně muž a nechav vítr rozvát květiny, jež pustil z náručí, do širokého vůkolního polesí, rozběhl se překotně ke stromu, pod nímž dívka, bědující a mnoucí si pohlaví, jež právě pojalo spadlé mraveniště, seděla. Její slzy se leskly v jejích očích tak, že muž v nich spatřil sám sebe jako v zrcadle, jak tam vyděšeně stojí, tím pohledem trochu zmoudřel a zklidnil se. Pravil k ženě: „Smrt se nás netýká – to předně – a zdá se mi, že to mraveniště na ten strom někdo naschvál nastražil. Najdu ho a potrestám.“ „Hlupáku! Vůbec nebereš ohled na mou bolest! Právě trpím! Pojď mě pofoukat!“ „Rozkaz, cudnokrásná divoženo!“ zařval muž tak hlasitě, že se mu z hlasivek počala řinout krev a lila se mu i z úst, která kladl nad ženin klín a kterými se snažil vydechnout vřelé pofoukání. Cit tragédie se v ženě, když viděla své vlastní lůno, věznící mraveniště, ještě navíc i zakrvácené cizí krví, ještě zesílil. „Chci být okamžitě smyslů zbavena – žádám eutanázii – ihned – nikdo nemá právo takto trpět – zabte mě, ihned!“ A muž zdvihl nad hlavu obrovskou dvojbřitou sekeru a rozetnutím ženiny hlavy ve dvě poloviny ukončil její trápení – snad provždy, snad jen dočasně, snad vůbec, kdoví. To, co teď před ním leželo, se každopádně ale podobalo víc mrše než ženě – jak z lůna, tak ze zejícího krku teď vylézali mravenci v celých houfech, a bradavkou si prorazila cestu královna za velkého výstřiku krve, smíšené s mlékem. Slunce žhnulo a vše se rázem vypařovalo, dlouhý jazyk mizel ve tmě, muž se po něm ubíral nicotou. Padesát kilometrů pod ním, v tiché, horské prázdnotě, tepaly astrologické, kosmologické hodiny – pak dospěl až k čirému l’art pour artu a k onanii. To už je ale jiný příběh a ten vyžaduje jinou kompetenci. S lhostejným chladem necháme vaše srdce zhynout na našich náměstích. Je to odplata!
Les byl tajemný a tichý, pořád, věčně se v něm nic nedělalo, věčně, pořád zůstávaly jeho stromy netknuty. Pak ale kdosi, kdo jej právě procházel, se začal bez udání důvodu smát – jeho smích se rozléhal celým lesem, od kořenů až ke špičkám stromů. Les se náramně divil, ale to bylo jedině v pořádku, že se divil – dokonce, kdyby se byl býval divil ještě víc, mohl si ušetřit pozdější muka, kterými ho poutník – říkejme mu já – vystavil. Mohl by se včas připravit, svolat zvěř, semknout stromy, zatáhnout nad ním jejich koruny a rozdrásat ho jejich kořeny, leč poněvadž nepodniknul kroky vůbec žádné, mohl poutník – ovšem lízal její poštěváček pečlivě. Chytila ho za vlasy, které se kroutily kolem jeho uší – jeho hlava měla mužný, tupý výraz – sotva tu krásu můžete vyfotografovat nebo vizionářsky strhnout na papír v krátkém boji pera. Chtěl, aby s ním dosáhla orgasmu – chtěl, aby s ním poznala rozkoš a aby jej milovala, aby naříkala, až ji opustí. Připravil si už v lese provaz, visel z borové větve a houpal se v podzimním, chladném větru. Brzy dosáhla vrcholu – do očí jí vhrkly slzy a silně ho sevřela v náručí – bezděky i on dosáhl ukojení, provázeného střídmou ejakulací, které si ale nikdo nevšiml. Natáhla se do postele a ležela v ní se zavřenýma očima, jen sebou mírně poškubávala – ale i když asi její podvědomí vědělo, že odchází, a chtělo ho mít u sebe, přesto se šel oběsit. Vyběhl před dům, vyšplhal na strom a uvázal si smyčku kolem krku. Dosud se držel na stromě, objímal ho oběma nohama i rukama a byla mu trochu nepříjemná jeho kůra – její kůra (byla to borovice, jak jsem se už zmiňoval). Věděl, že nedokáže odskočit moc daleko od stromu a strhnout si vaz – spíše se sveze po stromu a uškrtí se na provaze až za velmi dlouhou dobu. Cítil, že už sjíždí a že není v jeho moci se tomu ubránit. Držel se nicméně stromu stále stejnou silou. Nepohnul se o moc – držel se – neviděl nic jiného, než kmen stromu – byla taky značná tma. Pak si uvědomil, že – provaz ho začal řezat do krku. Pustil se. Očekával, že se okamžitě uškrtí. Ale ne – jako by byl na stromu přilepen. Musel se odrazit nohama, až poté ho provaz začal škrtit. Zapřel se nohama - a rychle je zase strhnul, škubnutí teď bylo silnější a tak ztratil vědomí. Po nějaké době se opravdu udusil a zemřel. Ráno vyšla dívka celá malátná ven z domu a spatřila ho, jak visí na stromě, na nejvyšší větvi. Zívla a protřela si oči, pak se vrátila zpět do domu, sbalila si modrý lodní kufr a odjela. Po kmeni vylezli mravenci a založili si v oběšenci mraveniště – a tak přišla revoluce v mravenčí architektuře, stavěla se tvz. „závěsná mraveniště“, jež se houpala a v případě nebezpečí se utrhla (prasknul krk, ve kterém sídlila královna) a tím pohřbila mravence, především ale také naděje útočícího ptactva – neboť mraveniště už nebylo na svém místě. Evolučně pozdější ptáci už ale byli inteligentnější a tak zdolali i tuto překážku – vyvinul se u nich orgán, který sloužil k nalezení spadlého mraveniště, nebylo-li ve vagině – což se stávalo, když pod stromem ležela odpočívající žena.
PÁD MRAVENIŠTĚ
Stalo se, mraveniště zapadlo do ženina lůna, ta s leknutím do široka otevřela oči, vytáhla ruce zpoza hlavy a za to postižené lůno se chytila. Po cestě k ní přicházel muž – její aktuální milenec, který se odešel projít do lesa, aby se vrátil ke své milé s náručí plnou květin. Žena zrudla jako pivoňka, ruměnec vytvořil na její tváři dokonalý, symetrický kruh. „Copak?“ vykřikl vyděšeně muž a nechav vítr rozvát květiny, jež pustil z náručí, do širokého vůkolního polesí, rozběhl se překotně ke stromu, pod nímž dívka, bědující a mnoucí si pohlaví, jež právě pojalo spadlé mraveniště, seděla. Její slzy se leskly v jejích očích tak, že muž v nich spatřil sám sebe jako v zrcadle, jak tam vyděšeně stojí, tím pohledem trochu zmoudřel a zklidnil se. Pravil k ženě: „Smrt se nás netýká – to předně – a zdá se mi, že to mraveniště na ten strom někdo naschvál nastražil. Najdu ho a potrestám.“ „Hlupáku! Vůbec nebereš ohled na mou bolest! Právě trpím! Pojď mě pofoukat!“ „Rozkaz, cudnokrásná divoženo!“ zařval muž tak hlasitě, že se mu z hlasivek počala řinout krev a lila se mu i z úst, která kladl nad ženin klín a kterými se snažil vydechnout vřelé pofoukání. Cit tragédie se v ženě, když viděla své vlastní lůno, věznící mraveniště, ještě navíc i zakrvácené cizí krví, ještě zesílil. „Chci být okamžitě smyslů zbavena – žádám eutanázii – ihned – nikdo nemá právo takto trpět – zabte mě, ihned!“ A muž zdvihl nad hlavu obrovskou dvojbřitou sekeru a rozetnutím ženiny hlavy ve dvě poloviny ukončil její trápení – snad provždy, snad jen dočasně, snad vůbec, kdoví. To, co teď před ním leželo, se každopádně ale podobalo víc mrše než ženě – jak z lůna, tak ze zejícího krku teď vylézali mravenci v celých houfech, a bradavkou si prorazila cestu královna za velkého výstřiku krve, smíšené s mlékem. Slunce žhnulo a vše se rázem vypařovalo, dlouhý jazyk mizel ve tmě, muž se po něm ubíral nicotou. Padesát kilometrů pod ním, v tiché, horské prázdnotě, tepaly astrologické, kosmologické hodiny – pak dospěl až k čirému l’art pour artu a k onanii. To už je ale jiný příběh a ten vyžaduje jinou kompetenci. S lhostejným chladem necháme vaše srdce zhynout na našich náměstích. Je to odplata!
středa 16. září 2009
duchovní monolog
28. 4. 2009
jdeš a víš, že nejsi štastný
že se bojíš té bolesti, která tě varuje
při pohledu na fialové lány
při honbě za igelovitovými duchy
od vesnice k lesu
jdeš a byl bys radši, kdybys nešel
jenže kdy je možné
dělat něco jiného než co právě děláš
je snad možné říci něco jiného
než co říkáš
je snad možné sedět jinak
než právě sedíš
lze snad být méně hloupý
než jsi
lze získat více nebo méně lásky
než máš?
můj dech je jediným možným dechem ve vesmíru
dýchám a smiřuji se, že se to tak děje
je třeba dechu k odvaze a smíru
nevím však, čím se zbavit beznaděje
elegie zvučí jako za všech časů
nelze se zpět narodit, nelze umřít předčasně
nelze žít jeden okamžik dlouho nebo stále
jeden vjem vystřídá druhý a tak dále
bohužel či naštěstí, zákony jsou pevné
jako dech
nemohou být jiné zákony než zrovna jsou
snad v budoucnu
budou
až ty staré pominou
jdeš a víš, že nejsi štastný
že se bojíš té bolesti, která tě varuje
při pohledu na fialové lány
při honbě za igelovitovými duchy
od vesnice k lesu
jdeš a byl bys radši, kdybys nešel
jenže kdy je možné
dělat něco jiného než co právě děláš
je snad možné říci něco jiného
než co říkáš
je snad možné sedět jinak
než právě sedíš
lze snad být méně hloupý
než jsi
lze získat více nebo méně lásky
než máš?
můj dech je jediným možným dechem ve vesmíru
dýchám a smiřuji se, že se to tak děje
je třeba dechu k odvaze a smíru
nevím však, čím se zbavit beznaděje
elegie zvučí jako za všech časů
nelze se zpět narodit, nelze umřít předčasně
nelze žít jeden okamžik dlouho nebo stále
jeden vjem vystřídá druhý a tak dále
bohužel či naštěstí, zákony jsou pevné
jako dech
nemohou být jiné zákony než zrovna jsou
snad v budoucnu
budou
až ty staré pominou
pondělí 14. září 2009
pondělí 7. září 2009
Dobrý den
Císaři, mám výborné zprávy. Škola začala. Výýýborně, výýýýborně!
Někde jsou velmi krásní lidé. Básníci, co se účastní Ortenovy Kutné Hory, jsou všichni bez výjimky krásní - jak chlapci - krásné čisté tváře, tak samozřejmě dívky - jedna tam byla teda taková arogantně dekadentně růžovo-bloňdatá, jiná zase hezky zeleně-hnědá a červeně jemná a potom jedna indoložka Petra, jejíž totožnost už nikdy nevypátrám a kterou bych si přál z celého srdce znovu vidět. Leč jak se o ní dozvědět? Musel bych se zeptat Jana Těsnohlídka, ale to by asi nebylo jednoduché, protože to byla jeho favoritka, i když snad ne absolutní. Možná že to byla moje favoritka víc než jeho, ačkoli já jsem to neprojevil. Zvlášť ne tak okatě při tancování metr ode mě - na židli. Pilo se pivo, sál byl temný a hudba hrála a nešlo nic vnímat leč umělce. Tak tedy. Pak kakofonická hra na klavír druhého večera. Ráno vždy harmonické skladby jemných interpetů.
Petro indoložko černovlasá bledá igelitové oči, kde jsi? Ozvi se! Ozvi se! Ale proč by ses o mě, nebohého Ludmila, starala, máš jinačí starosti, pochopitelně. To jen Ludmil na tě vzpomíná, neboť se mu zdá, že zrovna nemá nic jinačího, na co by se upnul.
Ohromná nevěra ze všeho dýchá - nevěra vesmíru, nevěra lidí - nevěra ze zákona a nevěra jen tak. Pro radost. Pro velké potěšení. Pro dým.
Jen plyň, jen odtékej, ty světe cigaretový - ty cigareto zlomená - vy oči modré zalité!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
