Beznaděj

VZESTUP MRAVENIŠTĚ

Les byl tajemný a tichý, pořád, věčně se v něm nic nedělalo, věčně, pořád zůstávaly jeho stromy netknuty. Pak ale kdosi, kdo jej právě procházel, se začal bez udání důvodu smát – jeho smích se rozléhal celým lesem, od kořenů až ke špičkám stromů. Les se náramně divil, ale to bylo jedině v pořádku, že se divil – dokonce, kdyby se byl býval divil ještě víc, mohl si ušetřit pozdější muka, kterými ho poutník – říkejme mu já – vystavil. Mohl by se včas připravit, svolat zvěř, semknout stromy, zatáhnout nad ním jejich koruny a rozdrásat ho jejich kořeny, leč poněvadž nepodniknul kroky vůbec žádné, mohl poutník – ovšem lízal její poštěváček pečlivě. Chytila ho za vlasy, které se kroutily kolem jeho uší – jeho hlava měla mužný, tupý výraz – sotva tu krásu můžete vyfotografovat nebo vizionářsky strhnout na papír v krátkém boji pera. Chtěl, aby s ním dosáhla orgasmu – chtěl, aby s ním poznala rozkoš a aby jej milovala, aby naříkala, až ji opustí. Připravil si už v lese provaz, visel z borové větve a houpal se v podzimním, chladném větru. Brzy dosáhla vrcholu – do očí jí vhrkly slzy a silně ho sevřela v náručí – bezděky i on dosáhl ukojení, provázeného střídmou ejakulací, které si ale nikdo nevšiml. Natáhla se do postele a ležela v ní se zavřenýma očima, jen sebou mírně poškubávala – ale i když asi její podvědomí vědělo, že odchází, a chtělo ho mít u sebe, přesto se šel oběsit. Vyběhl před dům, vyšplhal na strom a uvázal si smyčku kolem krku. Dosud se držel na stromě, objímal ho oběma nohama i rukama a byla mu trochu nepříjemná jeho kůra – její kůra (byla to borovice, jak jsem se už zmiňoval). Věděl, že nedokáže odskočit moc daleko od stromu a strhnout si vaz – spíše se sveze po stromu a uškrtí se na provaze až za velmi dlouhou dobu. Cítil, že už sjíždí a že není v jeho moci se tomu ubránit. Držel se nicméně stromu stále stejnou silou. Nepohnul se o moc – držel se – neviděl nic jiného, než kmen stromu – byla taky značná tma. Pak si uvědomil, že – provaz ho začal řezat do krku. Pustil se. Očekával, že se okamžitě uškrtí. Ale ne – jako by byl na stromu přilepen. Musel se odrazit nohama, až poté ho provaz začal škrtit. Zapřel se nohama - a rychle je zase strhnul, škubnutí teď bylo silnější a tak ztratil vědomí. Po nějaké době se opravdu udusil a zemřel. Ráno vyšla dívka celá malátná ven z domu a spatřila ho, jak visí na stromě, na nejvyšší větvi. Zívla a protřela si oči, pak se vrátila zpět do domu, sbalila si modrý lodní kufr a odjela. Po kmeni vylezli mravenci a založili si v oběšenci mraveniště – a tak přišla revoluce v mravenčí architektuře, stavěla se tvz. „závěsná mraveniště“, jež se houpala a v případě nebezpečí se utrhla (prasknul krk, ve kterém sídlila královna) a tím pohřbila mravence, především ale také naděje útočícího ptactva – neboť mraveniště už nebylo na svém místě. Evolučně pozdější ptáci už ale byli inteligentnější a tak zdolali i tuto překážku – vyvinul se u nich orgán, který sloužil k nalezení spadlého mraveniště, nebylo-li ve vagině – což se stávalo, když pod stromem ležela odpočívající žena.


PÁD MRAVENIŠTĚ

Stalo se, mraveniště zapadlo do ženina lůna, ta s leknutím do široka otevřela oči, vytáhla ruce zpoza hlavy a za to postižené lůno se chytila. Po cestě k ní přicházel muž – její aktuální milenec, který se odešel projít do lesa, aby se vrátil ke své milé s náručí plnou květin. Žena zrudla jako pivoňka, ruměnec vytvořil na její tváři dokonalý, symetrický kruh. „Copak?“ vykřikl vyděšeně muž a nechav vítr rozvát květiny, jež pustil z náručí, do širokého vůkolního polesí, rozběhl se překotně ke stromu, pod nímž dívka, bědující a mnoucí si pohlaví, jež právě pojalo spadlé mraveniště, seděla. Její slzy se leskly v jejích očích tak, že muž v nich spatřil sám sebe jako v zrcadle, jak tam vyděšeně stojí, tím pohledem trochu zmoudřel a zklidnil se. Pravil k ženě: „Smrt se nás netýká – to předně – a zdá se mi, že to mraveniště na ten strom někdo naschvál nastražil. Najdu ho a potrestám.“ „Hlupáku! Vůbec nebereš ohled na mou bolest! Právě trpím! Pojď mě pofoukat!“ „Rozkaz, cudnokrásná divoženo!“ zařval muž tak hlasitě, že se mu z hlasivek počala řinout krev a lila se mu i z úst, která kladl nad ženin klín a kterými se snažil vydechnout vřelé pofoukání. Cit tragédie se v ženě, když viděla své vlastní lůno, věznící mraveniště, ještě navíc i zakrvácené cizí krví, ještě zesílil. „Chci být okamžitě smyslů zbavena – žádám eutanázii – ihned – nikdo nemá právo takto trpět – zabte mě, ihned!“ A muž zdvihl nad hlavu obrovskou dvojbřitou sekeru a rozetnutím ženiny hlavy ve dvě poloviny ukončil její trápení – snad provždy, snad jen dočasně, snad vůbec, kdoví. To, co teď před ním leželo, se každopádně ale podobalo víc mrše než ženě – jak z lůna, tak ze zejícího krku teď vylézali mravenci v celých houfech, a bradavkou si prorazila cestu královna za velkého výstřiku krve, smíšené s mlékem. Slunce žhnulo a vše se rázem vypařovalo, dlouhý jazyk mizel ve tmě, muž se po něm ubíral nicotou. Padesát kilometrů pod ním, v tiché, horské prázdnotě, tepaly astrologické, kosmologické hodiny – pak dospěl až k čirému l’art pour artu a k onanii. To už je ale jiný příběh a ten vyžaduje jinou kompetenci. S lhostejným chladem necháme vaše srdce zhynout na našich náměstích. Je to odplata!

Destrukce individua jako výraz protestu proti současnému směřování lidstva

V rodině paní Potocké se narodil zmetek. Jakmile vykoukl z lůna, ještě slizký a horký; nahlédl přes okraj křečí a bolestí zrudlé dělohy, spatřil matku a hned se po ní sápal, tahal její prs a snažil se ji svýma malýma slabýma rukama škrtit, zděšení lékaři k němu přiskočili, ustřihli mu pupeční šnůru - a v tu chvíli jako by mu v očích cosi blýsklo, něco zlověstného, jako by odstřižení od matky znamenalo svobodu, kterou v budoucnu bude muset dobýt - neboť už v té chvíli jeho malý, leč výkonný mozek konstruoval jeho strašlivý příběh a hrůznou situaci a kruh, který bude muset překonat, pouta, která bude muset rozbít a matku, kterou bude muset zabít.

Toto indiviuum, tento zmetek natolik nenáviděl veškerou existenci, celé zrození...! U něj nebylo počátečního stavu opojení a spánku a poté zklamání, rozpadu iluzí, náhlé bolesti a pozdějšího rozhodnutí...nikoliv. Už od první vteřiny své existence - svého zrodu - nenáviděl vše. Jakmile mu bylo sedm let a měl již dostatečnou sílu, zabil svou matku v noci ve spaní sekyrou; otce otrávil, když spal na břehu potoka a pak ho svrhl ze svahu dolů do vody.

V dvaceti letech, kdy se pohyboval společností značně zohyzdněn, neboť si vlastníma rukama strhal kůži z těla, takže byla vidět celá jeho krvavá muskulatura, leckde i tepající orgány či vyčnívající kosti, všichni před ním hrůzou uskakovali, a on se plížil pod temnými podloubími a v parcích a zjevoval se mileneckým dvojicím - a rozervaná srdce básníků a básnířek to většinou neunesla a tito lidé velmi rychle hynuli - zbledli, přestali přijímat potravu a brzy je rodina musela pohřbít.

V necelých pětadvaceti, když po dlouhém přemítání zjistil, že nemá smysl usilovat o cíl, který dosud považoval za velký - totiž totální vyhlazení všeho živého, který by zakončil svou vlastní sebevraždou - dospěl k myšlence vlastní sebevraždy - výhradně své. Všemu žijícímu bude teď trestem právě jeho život - trest nejvyšší. A tak stejně surově, jako zabil svou matku, vykoukl nyní ze svého zadku, zahlédl sebe - a rozsápal se, prořízl si ostřím sekyry mozek ve dvě poloviny. Po sto letech zanikla celá lidská společnost.

Absolutní děvka 3

Bylo mi hůř než obvykle, nikdy jsem ještě neměl takový odpor k tomu to dělat, jako právě teď. Moje láska ležela na posteli přede mnou, hlavou se opírala o polštář a dívala se na mě zvláštním pohledem, ve kterém se zračilo očekávání, ale také jakási výčitka - snad že je mi lhostejná a že mám kromě ní i jiné, snad pro nějaký úplně jiný a hlubší důvod, možná dokonce v tom pohledu žádná výčitka nebyla, byl to snad obyčejný dívčí pohled, prozrazující to, že na svůj výraz vůbec nemyslí, neboť je zaujata naším aktem, ač já jím zaujat nejsem ani trochu - byl bych teď tisíckrát raději na jiných místech, sám, někde v chladu a hluboce bych spal. Bylo to její poprvé - proto byla asi tak napjata a tak nepřívětivá a divná, což mě ale odrazovalo ještě se o něco snažit. "No tak, buď něžný, já su křehká, bolí mě to, a tváříš se, jako že tě to nebaví," ozval se slabě její hlas. "Nebaví, nebaví," řekl jsem si jako by sám pro sebe, nestaraje se, zda to uslyší, nebo ne. Oči se jí zaleskly a ústa se pootevřela, ulekla se, dostala strach - bolelo ji to čím dál tím víc, postel strašlivě vrzala, tvář měla zrosenou potem a nejspíš i slzami - krev všude stříkala, celý její klín byl zakrvácený, také značná část mého těla už, podbříšek, můj pohlavní orgán, fialové prostěradlo - a položil jsem ucho na její hruď ne kvůli ňadrům a jejich hrotům, ale kvůli srdci - které tepalo tak slabě - a její plíce se nadýmaly nepravidelně a se sípáním - asi jsem se dopustil imaginativní vraždy, její modré oči se na mě dívaly strašlivě a zvolna hasly a hnědly - klobouk sjel samovolně z hlavy po ramenou dolů, černé vlasy zcela znehybněly, její bledá, vápnová kůže - ne suchá, ale vodová, ne teplá, ale chladná, s růžovými jizvami všude po těle -- "Tak jsi mrtvá," řekl jsem potichu, "absolutní děvko. Přinutila jsi mě ne pouhými penězi, abych se stal tvým milencem - byla jsi jednou z nejkrásnějších, byla jsi jednou z absolutních děvek, ne moc vyznámnou... hnala mě k sobě, vzalas mé peníze a já musel za nimi do tvého klína. Jeden z nás musel zahynout, já, nebo ty, bylas mi důstojnou soupeřkou, absolutní děvko, ale přesto nakonec - mrtva jsi ty - a já jsem bezmezně živ. Ha ha ha ha ha ha!" A dveřmi jsem vyšel zase ven a šel jsem domů.

Absolutní děvka 2

(aneb Další dobrodružství pana Merssaulta)

„Duše neexistuje, je to choroba,“ psalo se v Nietzschem, a já jsem, využívaje k tomu poslední své síly, zavřel knihu, bezvládně se převalil a nejprve ucítiv pod sebou úzkostné prázdno jsem postupně spadal z postele na podlahu, teď jsem tam ležel, hlavu zraněnou, neboť se bouchla a nohy pořád kolidující s postelí, která byla dost vysoká a plná šuplíků. Škubl jsem tělem a nohy za ním také velkým obloukem poskočily, dostal jsem svá bezbotá chodidla téměř až ke stolu. Nikdy v životě jsem neměl takový záchvat nihilismu, jako v tento prázdninový den, ležel jsem hlavou na tvrdé zemi a díval jsem se tam, kam mi směřovaly nijak nekorigované oči, nepodložil jsem si jí rukou, necítil jsem žádnou bolest, ač jsem byl zkroucený, jak jen to šlo. Nesnažil jsem se nic si uvědomit, nic jsem nehledal, ale ani jsem nic neviděl – ani stůl, ani postel, ne, ani podlahu jsem neviděl, moje oči asi rezignovaly na funkci zraku, poslouchal jsem chvíli myšlenky, než jsem si opět vzpomněl na tu knihu, můj vlastní hlas četl ta rázná filozofova slova: „Stane-li se, že teologové...vztáhnou ruku po moci...nepochybujme, co se pokaždé děje: vůle k zániku, nihilistická vůle se chce dostat k moci...“ Ach ne! Tato vůle se chce dostat k moci? Jak by to vypadalo? Král, který vládne leže, ze země, nad zemí? Kde jsou moji poddaní? Přiveďte mi je, nebo se zblázním! Ach ne! slova plynula v mých očích, jež stále nehybně ležely a leskly se – bez brýlí, brýle byly již kdysi dávno někde odloženy – a kdo by je v tu chvíli spatřil, dívka, která by se k nim sklonila například, ten by v nich ta slova přečetl, a četl by je nahlas pro sebe, aby zjistil, co znamenají, a když by je dočetl, přidal by vlastní slova, ale tím by nemohl pomoci. Otočil jsem se bezděky, skoro volně, k oknu a na tvář se mi vrhlo slunce v žhavých světlých pruzích, plynuly tam mraky po světle modré obloze, dělalo se stále větší horko, bylo to až k nevydržení, někdo, kdo by ležel vedle mě, by se potil, ale nikdo neležel, náhle jsem se zvedl a posadil a položil si ruce na kolena, hlavu taky, měl jsem staré, pohodlné tepláky, jejichž hrubý, jako by zaplátovaný materiál jsem teď cítil pod krkem, díval jsem se doleva, pak chvíli doprava, srdce se mi nějak roztlouklo, netuším proč, hned jsem vstal úplně a obešel jsem několikrát svůj malý pokoj, otevřel jsem okénko, tam někde byla silnice s mostem, stavení s dobře viditelnou bránou – viděl jsem je jasně, až moc jasně, nevydržel jsem je pozorovat déle než dvě vteřiny.

Za deset minut jsem už za sebou zamykal vrátka, šel jsem se projít, to množství kroků, jež ještě budu muset odkráčet, mě sice, jak jsem ho je už teď viděl a představil si, zcela vysilovalo, byl jsem nějak vyvržen do strašného hluku, automobily se kolem mě míhaly, šel jsem kolem hřbitova nějakou stromovou alejí, šel jsem, cyklisti vždy nějak zrozpačiteli, když projížděli kolem mě, řídítka se jim třásla v rukách, div že nevyskočila a neběžela po svých, snad bylo na mě cosi divného a nápadného, přejížděl jsem si levou rukou po tváři, ale nic jsem nemohl odhalit – pořád jsem šel – šel, nezastavoval jsem se, nikde nikdo nebyl, jen ti cyklisti – nu a stromy se mi zdály krásné, listy, vypadající jako rybičky ve vzdušném akváriu, stříbrné mraky plné děr, a proč jsem vlastně nejel na kole, říkám si, a druhý den jsem jel na kole, týmiž místy, a zase jsem míjel cyklisty a zase upadali do rozpačitých stavů, ale já jsem šlápnul do pedálů a ujel jim, a jel jsem rychleji a prudčeji a dál, jen na křižovatkách jsem pozorně stavěl, za rohem se vždy něco přihodilo, však jen za rohem, mimo můj dohled, já jsem už byl v tom městě a v průchodu, temném, vlhkém a sluncem nenavštíveném jsem nechal kolo mezi kostrami koček a zpuchřelými míči, a moje dívka mě vedla za ruku kolemdokola náměstí a pak ulicemi a kolem potoka, byl jsem chvíli zmaten, zaměstnávaly mě myšlenky na Nietzscheho a ještě nějaké další, pak jsem však intentivně pocítil rty, spočívající na mém ušním boltci, byli jsme na nádherné louce docela blízko dálnice a vztyčených dřevených křížů kolem ní, díval jsem se do jejího prozářeného obličeje, jenž se teprve před mýmy očima postupně tvořil, jak jsem ho zaníceně, i když bez většího spěchu krve pozoroval, vlastně jsem zjistil, že je docela obyčejná, známá, ne moc zajímavá tvář mé dívky, zároveň však tak typická, vystouplá, všechny rysy se tlačily dopředu za nosem, jenž byl hladce červeně trojúhelníkový a napínal za sebou oči a uši, připevněné k jemně masité lebce, pokryté špinavými, snad nazlátlými vlasy, takovými melírově lesklými a hlubokými, a asi v důsledku toho, jak bedlivě jsem její vzhled podroboval zkoumání, odhalila v milém úsměvu také své pozoruhodné bílé zuby, pak je ale zase stiskla a protáhla se. „Dneska jsi nějaký nemluvný, můj drahý umělče,“ promluvila ke mně, „už dvě hodiny tě vedu ulicemi a povídám ti a ty nic, jen si něco mručíš, čemu nerozumím.“ „Promiň, je mi s tebou krásně,“ odvětil jsem rychle a pak zase dlouho mlčel, chytla mě oběma rukama kolem krku a stáhla dolů do trávy za sebou, stáhl jsem jí záhyb bílé červeně puntíkované sukně po koleni nahoru, vnořil do ní prsty, jeden, dva, tři, všechny kromě palce, pak úplně celou ruku, to ji ale bolelo, vykřikla, ruce se kdesi ve vzduchu zmítaly a plíce lapaly po dechu, objal jsem ji kolem zadku a hlavu jsem kudysi prostrčil jako zlatou sluneční obručí, po které tečou výměsky a menstruační krev, posel jsem polibky její zlatou kůži štíhlých rukou a nohou, ani svalnatých, ani kostlivých, pak jsme leželi v trávě a dívali jsme se na slunéčka sedmitečná balancující na stéblech, jež se kývala sem a tam ve večerním vánku, slunce zapadalo, naše srdce se tloukla o sebe, stáli jsme na nohou a majíce spojené dlaně, opírali jsme se plnou vahou jeden o druhého, pak něco podobného, ale zády, chytali jsme se za ruce – táhli se nekonečnou, vlnící se loukou – když slunce zapadlo, na černé obloze se rozprostřely jasné, bílé hvězdy, nějaká melancholická síla ve mně nastolila podobnou temnotu, jaká právě panovala tam nahoře, moje dívka se vracela do svého ve tmě silně žlutými světly zářícího domu někde daleko mimo cesty. Šel jsem ji doprovodit, obracela se ke mně a říkala mi: „Přijď opět, až budeš chtít, já mám na tebe čas vždy, jen ty, jestli na mě budeš mít-,“ „No, to asi těžko, mám důležitější starosti, než tě milovat.“ „Ach, kruté,“ odpovídala v temnotě, neviděl jsem na ni, až když jsme vešli do osvětleného pole pod sršícím kandelábrem, zjevila se mi její tvář, matně lesklá a máslová, politá roztokem slz a tudíž třpytící se v tom světle. „Neboj,“ řekl jsem a pevně jsem ji přivinul na svou mužností oplývající hruď – a ona do ní zabořila svůj ostrý, hezký nos a následující části obličeje a tlumeně vzlykala, ucítil jsem vlažný proud slz, který mi promočil tričko.

Slečna z Avignonu

"Něco musí být cílem života," řekl Pablo, "neboť je radost, cestovat za cílem života, je to radost, to je přeci nádherné, že můžeme, protože Ježíš je náš pán a vykoupil nás, mít radost." "Ach Pablo, vy jste ale tragéd! Vaše tragédie dosáhla tak hluboko, že se přikláníte ke křesťanství a lžemi o radosti žalujete na své hořké utrpení," odpověděl mu jeho druh Tristan, "já však opravdu radost mám, a to proto, že můj život žádný cíl nemá! Není tu cílů v mém životě, haha!"

Slunce zapadalo za obzor, rozčleněný kostrami domů, rychlostí filozofa stiženého průjmem a neklidný ruch města vytvářel podivně nejistou náladu, v níž skok do Seiny zdál by se být tím nejméně bolestným, nejvíce pak komfortním nápadem, což už tedy bylo opravdu blbé, opravdu, tohle by nikdo z vás zažít nechtěl, vy se smějete, vy tupečkové, ale umělcům Pablo Picassovi a Tristanu Tzarovi do smíchu nebylo, řešili právě u břehu Seiny existenční drama. Přijeli do Paříže téměř s ničím, při tom však jejich ideály jim nedovolovaly vydělávat si na živobytí způsobem, který se zdá normální. Ne, museli žebrat a prodávat obrazy a ze vzduchu vytiskané časopisy, různé revue, žili také z pomoci svých přátel, kterých ale bylo jako šafránu, ne-li méně.

"Ach, Tristane," naklonil se po chvíli mlčenlivé chůze Picasso ke svému příteli, "miluji jednu dívku, je krásná, ale pokazil jsem si to u ní, ani nevím jak, a tak se k ní teď nemohu žádným způsobem dostat. Je opravdu převelice krásná, její přítomnost mě přivádí do sladce ironického šílenství, toužím malovat její tělo, nejlépe velmi přesně, ale to, co se mi pak na plátně rodí, vypadá spíš jak nějaké nevěstky z Avignonu, nebo co." Tristan v sobě potlačil smích, ve který se mu chtělo propuknout, neboť viděl, že jeho přítel k němu mluví vážně. Zamyslil se a pak mu odpověděl: "Pablo, právě že není rozdílu mezi těmi zrůdnostmi, které maluješ, a tou zrůdou, která ti ukradla srdce z těla! To však asi víš." "Ach, vím to, ty blbečku," rozplakal se Picasso, a nějakou dobu šli opět mlčky, dívajíce se na předměstské domy, z nichž některé se tyčily dosti vysoko, a na řeku, která hlučně plynula, znásilňována pádly veslařů a vesly pádlařů a rukama pradlen a pradlenami ruk.

"Pablo, promiň," přemohl se Tzara, vyznělo to však sarkasticky. "Ty dadaistický hnuse!" řval Picasso a z zoufalství si rval vlasy a bušil pěstí do Seiny. Měl pocit, jakoby život byl šplháním po černých smolných schodech, jakoby člověk byl malinkým horolezcem, od něhož je vyžadována obrovská síla v rukou, tak velká, že on sám je pouze malou figurkou v jejím nekonečném stínu, kryjícím suché kořeny pouště, povrchnu zemského.

Absolutní děvka

Šel jsem z nádraží s dívkou, mojí kamarádkou, která mě přijela navštívit, vlastně ne navštívit, přijela jen do města zhlédnout divadelní hru, jde o premiéru místního amatérského souboru, která se koná dnes večer od 19 hodin. Ona ale přijela z Prahy vlakem už v 18:15. Smluvili jsme si, že na ni počkám na nádraží, jenže když jsem tam stál a čekal, začalo ne zrovna slabě pršet a já jsem si s sebou nevzal žádný deštník, ačkoliv jsem už za cesty a doma z balkónu viděl veliké šedé mraky, v místech prosvětlující už mystickým jasem, převalující se, kouřící a hrozivě po obloze táhnoucí. Když tedy vystoupila z ječivě zastavivšího vlaku a spatřil jsem její úsměv – otevírala právě dveře vlaku, zdálo se mi, že tam stojí dlouhou dobu, ale pak jsem ani nezpozoroval, že slezla schůdky a přeběhla několik rezavých kolejí, tak rychle byla náhle u mě a zdravila mě – začal jsem se bát o to, aby vinou mé nedbalosti a tuposti během cesty nezmokla.

A bál jsem se o to ještě několik následujících hodin, síla strachu mi zabránila vnímat, co vlastně se děje a kam spolu jdeme, v paměti mi uvízlo jen pár dojmů z prolézání zpustošených domů kolem Lázeňského rybníka, to, jak mi kamarádka ukazovala kachny na vlnící se jeho hladině, jako bych je viděl poprvé nebo neviděl vůbec, pak jak jsem lezl na nějaký zčernalý komín a ona stála dole a dívala se, jak lezu, a když jsem slezl dolů, její obličej byl najednou nějak zářivě bílý, oči byly jen vodorovnou černou rýhou v tváři nad nosem, který byl velice, velice plochý, i když drobný a kulatý, vlastně až dost ostrý a zahnutý, zejména z profilu se mi takový jevil, ovšem čas prohlížet si ji z profilu jsem neměl, to jsem si to celé spíš vymyslel. Vlasy neměla namočené tak, jako by lilo, nýbrž jen jako by se vysprchovala a vlasy si umyla, podíval jsem se na ni pečlivěji a odhalil jsem ručník, převisle visící přes její levou ruku. Měla taky drobné tělo, útlý pas a hubené končetiny a celkově byla hodně malá. Můj strach byl stále větší a větší, ztrácel jsem pomalu vědomí, všechny dojmy se slévaly dohromady, jakobych upadl do spánku plného divých snů, jen občas jsem se s hrůzou probudil, zbrocen ledovým potem a třeba zjistil, že ji držím za ruku a běžíme spolu někam daleko a dlouho a bezcílně – a pal jsem spatřil její oči na pozadí lesa, a pak její účes – samostatně. Zmocňovala se mě nevolnost, pokoušela se o mě mdloba.

Nevím, jak je to možné, ale místo abych ji dovedl do divadla já, musela mě tam dovést ona, neboť já jsem nebyl vůbec schopen se tam dostat, neviděl jsem cestu, ulice, nic, nevnímal jsem čas, vše ztratilo řád a já jakoukoli schopnost uplatnit se ve světě a přisvojovat si ho a pak v něm pomáhat dívkám hledat cestu, dívkám, dezorientovaným svou nepřetržitou láskou a zoufalstvím. Zde tomu ale zřejmě bylo spíše naopak. Náhle jsem seděl v divadle v první řadě, vnímal jsem červený svit, občas jsem spatřil příšený zjev nějakého herce, tváře se znenadála zjevovaly přímo před mým obličejem, viděl jsem každý rys, vlnité vlasy, vykulené oči, růžový jazyk, také kulisy nějak podivně vystupovaly z míst, která jim byla určena, zmocňovala se mě hrůza, nevěděl jsem, zda jsou vypjaté situace na pódiu, nebo ve mně, a tleskal jsem a smál se zběsile, smyslů zbaven, vůbec nevím kdy a čemu, snad jsem občas i vstával, ale jako by mě vždy strašná síla strhla dolů, kolena se mi podlamovala. Pak jsem náhle nabyl vědomí s nečekanou silou a viděl jsem zcela jasně a ve vteřině jsem si všechno zase uspořádal. Ležel jsem u sebe doma v posteli a všechno se mi jen zdálo, tedy zdálo se mi, že teď jsem v divadle, byl jsem ale už dávno z divadla pryč. Měl jsem mokré šaty, ale už nepříliš, vlastně už se o nich dalo říct, že jsou suché. Neobvykle mě upoutalo okno, na něž jsem měl z postele výhled, stačilo zdvihnout trochu hlavu. Okno bylo černé, černější než noc. Pouze žalužie byly bílé a osvícené žlutým žluklým světlem lustru, a tu jsem se otočil – a ve dveřích jsem spatřil ji, svou kamarádku, stála tam vcelku nenápadně a hlavně tiše, neopírala se o věřeje, ani nic takového, stála docela přirozeně, v rukou, povystrčených mírně dopředu, držela nějakou knížku a věci, nohy, které nesly její trup, se pod její tíhou lehce prohybovaly a zdánlivě se zapouštěly do šedivého koberce. Otočil jsem se zpět, jako bych nikoho neviděl, ale ucítil jsem na rameni dotek její ruky, a pak celého těla, jež na mě padlo a bylo až směšně konkrétní a živé, tu jsem cítil koleno, tu hruď s prsy, tu ruku, především však v první řadě kosti; až potom maso, které sladce a něžně na mě rovnoměrně spočívalo, nesměl jsem se však otočit, chytla mě za vlasy a líbala mě, jako by hlava a ruka byly samostatné, pak jsem ale znovu ucítil tíhu růžového, krví tepajícího masa, byl jsem tak pomaten, že jsem necítil ani materiál šatstva, ten jsem si ohmatával až později, kdy už ho na sobě opravdu neměla, bylo to krásné, ač zcela obvyklé modré bavlněné tričko s krátkým rukávem a s výstřihem, také ničím nezajímavé krátké kalhoty z hrubé látky, již nemohu identifikovat. Víc jsem si prohlížel její oči, nevšiml jsem si dřív, že jsou tak modré a světlé. „Já si přeji hnedé oči, hnědé jako kaštan,“ řekla mi, když jsme začali mluvit o očích. „Nesmysl! Tyto ti sluší. Neměň nic!“ jsem ji horlivě ujišťoval. Její tvář byla podřízena úsměvu, jejž vyjadřovala kulatá křivka rtů, do úsměvu až nepochopitelně se ztáčejících, zuby nebyly vůbec vidět, pouze nos, oči a ústa, vše tak bělavé a zářivé, že jsem si musel zakrýt oči, než jsem se na ni podíval znovu, tentokrát přivřenýma očima. Když mluvila, byla přece jen vidět malá černá dírka mezi proužky jejích úst, ale zuby a jazyk zkrátka ne a ne se ukázat, tehdy jsem ji násilím roztáhl obě čelisti, horní a dolní, co nejdál od sebe a spatřil jsem konečně jazyk, malý a oslizlý a mrskající se, uprostřed jejích úst, a na obou čelistech dlouhé řady zubů, které byly malé, ale ostré, přejížděl jsem po nich lůžkem ukažováčku jak po hřebenu a působilo mi to neuvěřitelnou rozkoš. Pak jsem ji celou otočil a vjel jí údem mezi nohy, chvíli ji jím jakoby táhl k sobě, pak vtlačil do její jeskyně a došel až na konec, kde jsem se žaludem, obrovským jinak a rudým až běda, dotkl její vnitřní stěny, což ji bolelo, to místo v její černotě pulsovalo, zavzdychala a prohnula se, musel jsem ji znovu pevně sevřít oběma rukama, protože mé objetí ochablo, pak jsem přece jen ještě trochu se napjal a přirazil – pak znovu, mnohokrát, rychle, za jejího sténání, zatínání prstů do prostěradla, výkřiků, drsných pohledů, pak ejakuloval – přímo do ní, rozlilo se to v ní jako čirá blaženost.

„Daleko od starých – se milujeme, daleko od bezmocných a pokleslých, je nechápajíce, mluvíme k sobě divokým jazykem“ - nápis v jejím oku. Její oko jako takové se však nepohnulo – nezměnila barvu duhovka – a to oko hledí stále stejným směrem. Jak mohlo takové malé, milé panenské stvoření tak sloužit mému chtíči? Už zas nic nechápu, je mi divně, zdá se mi o matematice – jsem někde v učebně a odezvdávám písemku, prázdný list – učitelka na mě hledí přes obroučky brýlí. „Ty, ty mi odevzdáváš bílý papír? A kde jsou básně?“ „Jaké básně, máme přece matematiku, nebo ne?“ „Ne, máme vášnivou poezii, ty básníku. Nejen básní živ je člověk. Nejlepší básně vznikly na základně vypočítaných příkladů.“ „To rád věřím“ odpovídal jsem, ohrazuje se rukama, „však já odezdávám čistý list, a jdu teď jinam, kam musím – zpět za svou milou, která se stala mou milou z mé kamarádky. Čeká, není ještě zcela ukojena a já teprve ne. Au revoir, sbohem, madam.“ A vyskočil jsem ze třídy oknem a mocnými tempy jsem se snažil doplavat zpět do reality, k té dívce na loži...

Proběhl jsem městem a vběhl do vchodu bytovky, bral schody po poschodí, rychle si odemkl, zul se, rozrazil dveře od pokoje – a ona tam stále ležela, k úlevě mého svědomí, pod peřinou, hlavu si podpírala rukou a něco si četla, vzhlédla od četby na mě, její úsměv se téměř jen nepatrně rozšířil a prodloužil a zase se obrátila ke knize, povídajíc krásným hlasem: „Nestůj tam, jak já jsem stála, když jsem přišla za tebou, raději si sedni tamhle na židli k počítači a přines mi čaj.“ Ještě chvíli jsem se na ni díval, byla tak hezká, že se mi z toho chtělo plakat, navíc jsem cítil ten zvláštní pocit, jaký cítí člověk, který poprvé zažil to, že otevře dveře svého pokoje a spatří v své posteli dívku, se kterou se před nedávnem miloval. Je to opravdu zvláštní, hluboce melancholický pocit, který nelze téměř ustát. Ale přemohl jsem se a bez dalšího slova jsem odešel do kuchyně udělat čaj, vybral jsem ze skříňky, ač na výběr moc nebylo, ten nejlepší, obyčejný černý, a se dvěma šálky v ruce jsem se vrátil k mojí milence. „Vlatně by byla asi lepší káva,“ vzpomněla si milá. „Vždyť je to jedno,“ řekl jsem. „Ano, je to jedno,“ dořekla moje milá a už srkala ze svého šálku, divoce se při tom usmívajíc. „Teď spácháme sebevraždu, co říkáš?“ ozvala se náhle, jako by nic. Hleděl jsem na ni s otevřenými ústy. V mém srdci však ta myšlenka sladce rezonovala, a já jsem věděl, že právě tento pocit v mé hrudi je láska. Odpověděl jsem jí: „Ano, lásko, přijela jsi za mnou, a poněvadž vše započaté nalézá svůj konec, jinak je neštastno – tak i my společně najdeme svůj zánik.“ „Není to ani nic moc bolestivého,“ přikyvovala ona, jako bychom společně zpívali nějakou písničku při kytaře, „to se jen člověk takhle postaví, podívá se na druhého, polkne, políbí – a už není! Je to ďábelsky jednoduché!“ Dal jsem jí pusu na pravou, zdůrazňuji pravou tvář – a poslední slova, která se rozezněla, byla tato: „Sbohem, sbohem, starý světe, vítej, světe nový. Jsme si jisti tvým příchodem – a stejně tak i tvým odchodem.“

Stojící v dešti

Šel jsem takhle po ulici, asi ze školy, a tu jsem spatřil něco, co jsem mohl spatřit jedině já, v tuto chvíli, totiž dívku uprostřed silnice, jen tak, bez účelu stojící a nijak se nehýbající. Byl to úkaz, který se přímo prosí o pozornost, přesto ani jeden z chodců, již hustě proudili po obou stranách ulice, tedy po obou chodnících, se nezastavil, dokonce nikdo ani neotočil hlavu do tohoto směru, všichni měli oči upřeny do novin, které si za chůze četli, anebo se dívali na své mikiny, jež byly mnohdy zdobeny vzrušujícími nápisy a roztomilými obrázky, pročež nepřestávaly své majitele udivovat, narozdíl od té dívky, stojící tedy v dešti a uprostřed silnice, natolik uprostřed, že auta jezdící po ulici dolů ji objížděla z levé strany a auta směřující zase nahoru ji objížděla ze strany pravé, a když už nějaké auto jelo právě prostředkem, například spěchající nákladní vůz s květinami na korbě, tak neškodně projel tou dívkou jako duchem, jako by tam vůbec nebyla, pouze řidič se trochu zatřásl, jako by proskočil vodopádem. Já jsem ale rozhodně nemohl nechat tento památný strom bez povšimnutí a poté, co jsem se pečlivě rozhlédl na obě strany ulice a ujistil se, že nic nejede, jsem vběhl (hlasitě jsem při tom křičel, ale nikdo si mě stejně nevšímal) do silnice a zastavil jsem se až kousek před dívkou, začal jsem dupat a tancovat, jako bych se ji snažil zahnat ze silnice pryč, jenže když jsem si všiml, že si mě nevšimla a že je ke mně otočena zády, tak jsem ji oběhl a zkusil to zase z druhé strany, jenže jakmile jsem tak učinil, byla už ona zase otočena ke mně zády a nemusela proto ani ukrývat obličej do dlaní nebo odvracet tvář nebo klopit oči, aby mi dala najevo, že mě nevidí. Trochu mě to překvapilo. Ještě několikrát jsem ji oběhl kolem dokola, a pak jsem se od ní odtrhl a bleskurychle jsem vyběhl schody přilehlého domu; a zamířil jsem rovnou na balkón, který náhodou byl zrovna nad květinářstvím, naproti jsem si povšiml kina, které ale už nefungovalo, což jsem sice ze svého místa nemohl vědět, ale vím to proto, že jsem občanem tohoto města a tudíž jsem se o tom dočetl v městském časopisu. Uprostřed ulice stála dívka a dívala se na mne, tedy nahoru na balkón, ruce volně svěšeny podél těla, vlasy slepené deštěm, tvář trochu zamračenou, neboť do očí a po tvářích tekla kvanta vody, která také tvořila obrovské chladné louže, ve kterých se odrážela světla projíždějících vozů, občas bílá, občas zelená, občas oranžová a někdy také černá.
Tak jsem se na tom balkónu otočil a spatřil jsem stařenu, která kráčela s květináči směrem ke mně. Stál jsem stále na svém místě a tak ona mnou prostě prošla, a prošla i balkónem a pokračovala vzduchem, až prošla i kinem a zmizela mi z dohledu. Tak jsem se otočil znovu, a tentokrát mnou prošla matka s kočárkem spolu s manželem a za nimi ještě pěvecký sbor. Když ale prošli balkónem, tak nepokračovali ke kinu, nýbrž matka s kočárkem a manžel směrovali dolů, jakoby ke klenotnictví, zatímco pěvecký sbor se vydal nahoru, jakoby k hotelu a radnici. Otočil jsem se tedy znovu a abych nic už nespatřil, tak jsem se otočil ještě jednou a náhle jsem zjistil, že jsem v kině. Použil jsem tedy únikový východ, který jsem ve tmě s jistými obtížemi našel jen podle zelených bezpečnostních světel, ocitl jsem se na dvoře, ze kterého jsem se musel vylámat sekyrou, ale nakonec jsem stál zase před kinem, kde se ale nakupilo na sebe tolik aut, že jsem je jen horko těžko přelézal, a když jsem byl tedy na vrcholku hromady aut, spatřil jsem, že ta dívka stále stojí na tom svém místě, tam uprostřed silnice, a otáčí se jako vinylová deska, dokonce při tom mává rukama, při bližším zkoumání jsem vlastně zjistil, že tančí valčík, a tak jsem se přidal a tančil jsem také valčík, i když s manekýnem z obchodu s textilem, neboť když jsem se pokusil chytnout dívčí rámě, nahmatal jsem pouze vzduch a prázdno a nic pevného a chytitelného, žádné tělo, žádné cihly, pouze éter. Dívka se smála, více nežli manekýn, i když její obličej jsem viděl pouze jako odraz ve výkladní skříni klenotnictví, kam jsem ho musel prodloužit důmyslnou soustavou zrcadel, zrcadla na niž jsem musel shánět po celém městě, nejlépe se mi přitom osvědčila benátská zrcadla ze sálu v radnici, jenže se mi zase polovina z nich při transportu rozbila. Ale opravdu se mi to vyplatilo, neboť jsem spatřil dívčiny žhoucí oči, které se neustále točily a zapadaly a zase vyplouvaly, což vypadalo značně komicky, a také její nos a její ústa a uzarděné tváře, zvláštní přitom bylo, že v odraze nebyl její obličej smáčen vodou, zatímco když jsem přiběhl přímo k ní, byla mokrá celá.
Nakonec jsem odhalil to velké tajemství; všude se z domů vynořovaly a zase v nich mizely lidské postavy, viděl jsem znovu stařenu s květináči i ženu s kočárkem a muže, stejně tak dětský pěvecký sbor, všichni vycházeli ze stěn domů, nebo přes dveře, nebo pluli vzduchem, či jsem je spatřil až nahoře na obloze, dokonce až na měsíci, někdy také na slunci, sem tam se dali zaměnit s hvězdou, občas připomínali jedoucí auto nebo světla nebo klaksony, a tak jsem vlastně zjistil, že všichni obyvatelé mého města jsou duchové a pohybují se naprosto libovolně a že nikdo z lidí, o nichž jsem si až doposud myslel, že je důkladně a do všech podrobností znám, není vlastně pevný, že nikdo nemá fyzické tělo, ale jen jakési odrazy, projekce; a když jsem učinil toto velké poznání, přirozeně jsem již nepovažoval dívku v dešti stojící uprostřed ulice za takový div, naopak, bylo to o něco běžnější, než jsou jiné jevy. Spráskl jsem ruce nad tím, jak pošetilý jsem byl, když jsem, přesvědčen o opaku, kolem dívky běhal a zbožňoval jsem ji jako něco vpravdě unikátního; nicméně teď už jsem moudřejší; a tak jsem odešel, aniž bych činil nějaké zvláštní obřady, natož rozloučení, procházel jsem městem duchů, pak jsem prošel pustinou duchů a došel jsem až do vesnice duchů, kde jsem si lehl do postele a spal jsem.

Druhý den ráno jsem vyšel na oblohu a vykonal pouť do přilehlé vísky, abych si trochu ulevil od těžké práce. Svítil jsem značně dlouho, pode mnou se skvěly dlouhé pruhy řepky olejky, linky silnic, zelená pustá pole, dusné, suché lesy a červené střechy bílých domů nebo také šedé střechy šedých domů. Všechny tyto objekty si pochvalovaly, jak vytrvale a krásně na ně svítím a pily pohár mého světla až do dna. Jenže pak jsem propadl schizofrenii a můj kotouč se rozpadl na tisíce malých úlomků, takže jsem byl náhle střepem v okně, fotbalovým míčem na krátce zastřiženém trávníku, autem vykrajujícím zatáčku v nájezdu na dálnici, náklaďákem řítícím se tovární zónou, holčičkou hrající si na břehu rybníka, psem koupajícím se v něm nebo zříceným hradem, do nějž vstupovaly a z nějž vystupovaly zástupy turistů, turistek a turisčat. Pak jsem se belhal o holi, ani nevím, kudy jsem šel, zapadl jsem do nějaké putyky a objednal jsem si pár piv, jenže tam nebyl číšník, a tak jsem šel hledat obsluhu, jenže ta tam také nebyla, tak jsem si lehl do postele v prvním patře a přespal jsem do druhého dne. Druhý den ráno jsem se probouzel značně těžce, neboť jsem před sebou měl nepříjemné povinnosti, musel jsem totiž jít do města na hřbitov a skládat tam z dětmi puzzle, přičemž polovina z těch dětí byla slepá. Poněvadž neviděly, přinesl jsem jim puzzle dívčí tváře, což byly mé oblíbené puzzle, ovšem u dětí moc velký úspěch nesklidily a tak jsem je nakonec skládal sám, byla to značně kubistická práce, poněvadž jsem neměl puzzle, nýbrž jsem musel nalézti dívku a rozstřihat její tvář a tu pak následně skládat, vidíte tedy, že to nemám jednoduché, s těmi dětmi. Přímo na hřbitově jsem opět usnul. Druhý den ráno jsem musel jít do školy, jenže tam opět nikdo nebyl, což mě po tom všem už vůbec nepřekvapilo. Využil jsem nepřítomnosti lidí a zašel jsem do ředitelny, kde jsem si vypůjčil klíče od sklepa a šel jsem se tam konečně podívat, jenže jsem tam nenašel skrytou hrobku Václava Hraběte, jak jsem se domníval, nýbrž pouze šachtu, kterou šlo prolézt na jakékoliv místo na světě, ovšem k čemu mi něco takového je, když se můžu téměř s jistotou spolehnout na to, že i každé jiné místo na zemi bude stejné, jako toto, naprosto pusté, neobydlené, mrtvé? Raději jsem tedy přerovnal nějaké uhlí, abych vůbec k něčemu v tom sklepě byl, a pak jsem šel podívat k automatům, jestli fungují, nebo ne, ovšemže fungovaly, tak jsem si koupil Twix, vlastně dva Twixy, a šel jsem do učebny číslo šest, jenže tam se mi nelíbilo, tak jsem došel ještě do IVT, a tam jsem si sedl nejprve na lavici, pak na zem, nakonec na tabuli a v klidu jsem si snědl sladkou laskominu. Opojen cukrem v krvi a unaven přerovnáváním uhlí ve sklepě jsem opět usnul, tentokrát velmi tvrdě, dokonce se mi zdálo o tom, že svět není pustý a prázdný a bez lidí, ale že je naopak docela živý a vzrušující a plný možností, byl to sen vskutku bizarní. Druhý den ráno jsem si nejprve dlouho protahoval kosti, a chvíli jsem přemýšlel o údělu člověka, jenž sám obývá celou planetu. Pak jsem se ale podíval do zápisníku a shledal jsem, že mám být v nějakém hradě, tak jsem odletěl na Točník, chvíli jsem se procházel po cimbuří, byl jsem i v částech veřejnosti nepřístupných, ale celkově tam byla nuda, i když na nebi zrovna svítil zároveň měsíc a slunce, jenže to není až zas tak neobvyklé, a tak jsem nakonec odešel na louku, které se nedaleko hradu rozkládají a hrál jsem si na ovci, poskakoval jsem a mečel jsem, ovšem i to mě po chvíli přestalo bavit. A tak jsem si lehl a vynaloživ značné úsilí jsem opět usnul. Druhý den ráno jsme se vydal do Prahy, ale hned dopoledne jsem byl zase zpět, neboť kromě vlaků, uvízlých na tratích, převrácených tramvají, tichého Národního muzea a chátrajícího Karlova mostu jsem tam nic zajímavého neviděl. Šel jsem do nějaké vesnice, vstoupil jsem do nějakého domu, lehl jsem si na nějakou postel, pak jsem zase vstal, vešel jsem do nějaké kuchyně, otevřel nějakou lednici a vzal si nějaké jídlo, pak jsem šel zase do postele, ale do jiné, a pak nevím co bylo, a zase jsem usnul. Spal jsem tentokrát celý rok.

...

Po roce jsem se probudil, otevřel jsem oči, zdvihl jsem ruku, nohu jsem položil na zem a pomalu jsem se zvedal, uprostřed toho zvedání ke mně přišel muž, který by byl vypadal stejně jako já, kdybych já nějak vypadal, já ale nijak nevypadám, nýbrž celý prázdný svět je má podoba, všechno vnější jsem vlastně já, jsem to nesmrtelné. Tak tedy tento muž, který vypadal řekněme jako kdokoliv, mě chytl za nohu a kousl mě do ruky a vynutil si mou pozornost, ačkoli ji už veškerou měl. Vzal si slovo a povídal mi o tom, že je nutné zemřít, že tento pustý a stálý svět musí zaniknout, že není možné, aby něco takového existovalo. Neprojevoval se zrovna jako chytrý obchodník, za absolutní zánik celého mého světa mi nenabízel žádnou výhodu, dokonce ani poctivý život, prostě nic, asi jen nicotu. Řekl, že svět, který nepotřebuje udržovat, je neudržitelný; řekl, že je-li vše, je to nic, podobně jako je-li nic, je to vše; řekl, že toto vše musí zaniknout; řekl také, že pouze to, co stále zaniká, je hodno uchování; řekl, že pouze prchavé, pomíjivé a nedokonalé věci, že pouze těla, která stárnou a moc, která nic nezmůže, jsou tím, co může přetrvat; řekl, že mé nic a všechno nikdy nebude ničím jiným než ničím a vším, a že to nic není, a že to všechno je, a že to všechno není, a že to nic je; tohle všechno říkal a já jsem ho poslouchal, opravdu pozorně jsem ho poslouchal. Pak jsem se nadechl, vypjal hruď až k nebesům a pokorně jsem zanikl. Nebo možná také ne.