středa 31. prosince 2014

Kristýna je krásné jméno

Sen o Kristýně: zprvu a dost dlouho se nedalo poznat, je-li to žitá pravda, nebo vymyšlený sen: tak zásadní a chtěný to v sobě obsahovalo zlom, že se zdálo, že se život bude odvíjet úplně jinak; bylo to příliš dokonalé, než aby to byla pravda, ale zároveň to pravda být mohla, vždyť vnášela ve vše zvláštní druh světla a všechno v mém příbytku ozařovala. Obraz za obrazem, od příčiny k následku, sen začal, pokud mě paměť neklame, přednáškou pana doc. Kolmana u mé babičky, kde se konala jakási filosofická škola – což bylo tak, že babička s dědou přenechali svůj dům filosofům k tomu, aby se tam konala filosofická škola. Někteří účastníci školy ani nevěděli, že se jedná o dům mých prarodičů, protože byli na školu zlákáni propagací a oficiálním pokynem katedry, některým jsem se to snažil vysvětlit (docent Kolman to samozřejmě věděl, neboť ten ví všechno, avšak neříkal jsem mu to a ani on to nepokládal za vhodné a oficální zmiňovat). Tímto způsobem se Filosofická škola v Želivě konala v nikým nezmíněném a utajeném hájemství FIKu, jakési mé vizi, která také nemohla vejít až do obecného vědomí, ale o níž věděli jen ti, kteří nepokládali za vhodné ji k oficiálnímu pozvedávat. A z mého pohledu to byla pravda stejná pevná a nezvratná, jako dům mých prarodičů – dům, v němž jsem prožil velkou část svého života. Že filosofie a svět mi patří; že je to má filosofie a můj svět (ze své podmínky možnosti být světem).
Jednou z účastnic snové filosofické školy, která se odehrávala v domě mé babičky, byla i Kristýna, stejně jako v Želivě. V Želivě byla účastnící, řekl bych, dosti ztracenou. Byla sice v pokoji s Markétou Jakešovou a ještě s někým, málokdy jsem ji ale viděl, aby s někým mluvila, většinou všude chodila osamoceně, až vyloučeně; viděl jsem, jak na film šla téměř v úplné anonymitě (ani mě si nevšímajíc, ovšem – úmyslně nevšímajíc) – sama, jak se chodí nikoliv do společnosti filosofů, ale do kina (na Smíchově nebo kde jinde) – pokud by šel člověk do toho kina sám. A tento druh samoty probouzel můj zájem a vyvolával pocit oprávnění, jaké má zájem o nezajímanou a vyloučenou osobu v nějaké společnosti. Přitom však již zmíněný úmyslný a chtěný nezájem z její strany byl tím, co každý úspěch mých snah a přání hatilo, vyjádření jejího postoje, o jehož pevnosti jsem zatím nebyl přesvědčen a věřil, že může být prolomen: v oprávnění jsem viděl i příležitost to tak udělat. Vždyť jsem nevěděl, zda ten nezájem není přeci jenom formou výčitky za to, že se vlastně snažím málo – ba mohlo být vynucené konvencí odmítnutí někoho, kdo žije jen svůj svět a nedokázal zatím přivést své myšlenky k objektivitě. (Můj názor, že se v Želivě Kristýna ocitla mimo společnost ostatních a sama, mi potvrdil Lukáš Vítek).

Sen, jehož vyprávění jsem přerušil, stál ovšem na tom, že se stal opak toho, než co se v realitě stalo: Kristýna měla o mě zájem,. V té první části snu, jež se začala přednáškou doc. Kolmana a odehrávala se v domě mé babičky, se to ještě příliš neprojevilo (jestli tam byla Kristýna, mluvila se mnou podobně jako v Želivě na Filosofické škole). Nepamatuji si teď přesně další části snu a jejich spojení, jisté je, že jsem musel s Kristýnou hovořit v Praze a pak jsme přejeli nějakým vlakem z Prahy do mého domova (což se opět nestalo ve skutečnosti). Leč nedokázal jsem poznat, jestli to není pravda.

Kristýna vypadala poněkud jinak, než skutečně vypadá, měla tmavé vlasy, zásadní rysy oličeje ale stejné; a tak jsem mohl věřit, že je to dokonce skutečnější Kristýna, Kristýna nová (nova Christina). Co se dále dělo, je pouze sen, v němž ale pozůstává něco realizovatelnosti, možná, že se to stane za pět let, možná, že něco z toho už se stalo. Nakonec mnoho z toho je tak neochvějné a pevné, jako dům mé babičky, jako můj základ, původ, minulost a identita (primitivní a bahnitá identita, prosím! - na sebeponižování není nikdy času málo). Kristýna ve snu stála na tom, že si rozmyslela naše vánoční (a po pravdě asi definitivní) rozkmotření a svoji nenávist ke mně (říkám nenávist, jde jak jinak postihnout to, co jde ve skutečnosti proti mé mrzké láskychtivosti?) „poznala mé zásluhy“ (neřekla mi to, ale smysl byl takový) a chtěla by žít se mnou (ó jaká propast neovladatelného šílenství, step svobody, v níž se dá tvořit neskutečné a která stojí tolik, co smutná tragédie života!) Jak jsem mohl já bláhový snílek věřit, že je to skutečně pravda? Bože, vždyť to mé zavržení je otevřenou ranou, jež zasazena ani ne v polovině prosince, a teď 31. ledna na Silvestra se mi bude zdát, že to může být (přes svátky mlčení) jinak, že se to nestalo? - Jaj, jaj, jsem králík! - jak se mi může něco takového zdát? Δοκεῖ. Jak můžu nemoci rozeznat to od skutečnosti? Snad proto, že vše bylo tak blízké a reálné. Šli jsme mně známými místy, Pražskou ulicí v mém městě a kolem bývalého kina. Zavedl jsem ji do prázdného dvoru za kinem, na nástěnce jsem jí ukázal skautskou vývěsku. Ve dvoře jsem se o něco pokoušel, sice nechtěla hned, pak jsem ale řekl: „Chci polibek“ - a políbil jsem ji lehce a jistě (quidem, δή) neobratně na rty. Ano polibek je dovolen, přirozenost nezměněna, ale postoj změněný, zázrak, zázrak! Pak jsme šli k nám domů (původně nejela do Hořovic kvůli mně, ale mluvili jsme spolu, já jí nyní navrhuji, aby přespala a počkala na zítřejší vlak u nás – říkej si, co chceš, Descarte, že je v tom snu málo příčinných souvislostí, pro mě bylo všechno žitou možností). Došli jsme až ke dveřím od bytu, musel jsem se zeptat otce, jak na věc nahlíží: může u nás přespat nějaká osoba? Otec začal ihned velkoryse: může; nuže šlo už jen o podmínky. Začal jsem chystat lůžko, přemýšlet, jak dlouho tu bude Kristýna, bude tu ještě, až otec odejde ráno do práce, pojede nazpátek vlakem dopoledne? A vedli jsme čilý a přátelský hovor s Kristýnou. Hovor někoho, kdo je hostem ve městě, je přijat přítelem a chystá se mu být v budoucnosti věrný. Sen! Ach sen!

Pro to už nemám výklad, než že štědrost mého otce je také skutečná, že jednal tak, jak jedná ve většině věcí, které po něm chci. Přítomnost další osoby v našem bytě, ano, to by bylo něčím, po čem jaksi volá skutečnost životní a ekonomická (naše závislost na babičce) a že není nikoho, kdy by nám tu pomáhal). Leč každá bída volá po spasiteli a každý nedostatek budí přání, aby byl tento nedostatek zahlazen: a platónská a křesťanská moudrost učí pokořit se a pohledět na to, co člověk má: a zůstat u toho: a z této půdy se odrazit do nebe. A jde to, jdu-li s hlavou v oblacích, necítím právě tlak nouze, která na mě jinak všude doléhá. Leč cítím příliš pravdy ve svých snech, než abych věřil, že tu hlavu takhle vždycky stejně udržím.

čtvrtek 24. dubna 2014

Pronajatý dům

I.

co jsem chtěl říci, jsem zapomněl sic,
vím však, že ve snu stál vzdálený dům,
ten zdál se říkat: jsem vzdálený ze sna
jenž tíží má víčka a v němž nyní jdu.

co je to láska? to řekl dům,
ukázal v pravdě na ideál.
já to chci, nechci,
mohu dál?

Láska jsou domy spojené dálkou.
Láska jsou hry, jež nemůžeš vidět,
v noční tmě ukryté svazky. Stín.
Je tolik vzdálená, a přece

vím, že miluji. Můj bratr a můj Stín,
kdy žil jsem, mi řekli. V té době jsem chtěl být architektem.
Ale miluji, jsem nevděčen, vděčen. Doufám, že přijde
spása, a hřích odejde, nebude vrácen.

Najmul jsem dům pro svoji lásku
a doufal jsem, plakal, a věřil, že přijde.

II.

neumím věru nic myslet, nic říct,
nic není pravda, nic neladí.
je věčná vzpoura, v které vře nenávist,
pýcha a chlouba, v níž jsem si jist.

Nemohu prosit o nic jiného,
než o smazání hříchů.
Vždyť jsem se radoval a měl jsem truchlit,
vše bylo na nepravém místě.

Ale má starost o druhé
jen stále pohrdá
spočetnou šalbou. Vím, že jsou vášněmi jatí,
leč jsem i já. Ale já chci být lepší, než snad jsem,
a chci v lásku doufat. Nepřijde-li
žít nemá smysl. A jestli přijde
žít smysl má. Však přijde kdy?
V té chvíli, teď. A jak známo, věčně. Od konce věků
jsem bázlivý tvor a bojím se přiznat a cítit
svou nevýslovnou slabost, částečky vesmíru
rychlý kmit, pád. Kdepak myslící duše...

Zdá se mi ve snech jen o částečkách světa
hmotných či nehmotných (však částicích jsoucích),
je v nich i láska, Bůh, štěstí. Tvůrce ten moudrý
a Tvoje duše. Říkáme Bůh tomuto principu? Nebo je vskutku
moudrý a dobrý Bůh? Jakýsi symbol
mi říká, že tak je. A jakási bolest, že takhle není (...).
Nemohu vykázat, jak o ničem nevím.

Můj milý Aristotele, mluvící duše,
řekni mi, jak je to (doopravdy).
Kdo tělo mi složil z atomů,
jistě ví, za jakým cílem.
Já v sebe nevěřím,
jen v pravdu jsoucna,
též v pravdu snu,
a dobrou mysl.

neděle 12. ledna 2014

Víno života ...

Víno života, starý pláč,
milovat ženu, milovat znát,
vím, co je láska, už,
ale nevím, co je čas.

Na pole vyšel rozsévat muž.
Za ním byl stesk,
nezkušený jako chlapec.
Je přece tolik jiných mužů!

A já jsem - který?
Kdo jen to řekl
"Muži se sluší
znát ženu a umět
ji bránit. A milovat
víc než svou duši."

Pláču a zpívám.
Nejsem znám. Za chvíli
odmítneš
poslední premisu.

"S tebou bych chtěl být"

"Prečo však? Zdvihni zrak
a tento pohár -
ním hrdlo si zvlaž."

---
Možná jen próza

sylogismus se nezdaří. Nic neplyne
ze dvou částečných premis.

Ty díváš se na mě
v deštivé kavárně.

Zaplatit účet
a pak začne film.

A když film skončí,
jsem asi na konci světa. To možná jen próza
ukáže, že neprávem vládnu
v prolhaném království. V prolhaném času.

Poslouchej chvíli ten nemoudrý hlas:
ten, jenž ti neřekne "Miluji Vás".

---

Bolí, však mluví, pravditel krutý:
zavřel se čas a pomalý vůz
se kolejí řítí a sedadlem bodá.
Někdy snad neřekneš
"znám to a umím"
všechnu čest odvedeš
stínu a pokoji.
Nevím, kde bydlíš, však
stojím a cítím tě.
Nade mnou čas je! Však čas je
stín života. Chtěl bych v něm vidět
vše, plody révy, sám sebe
a vidím se, nejsem však sebou -
než nejde to říct.

---

Zde stojím!
- "áno"
Však slabý
- "azda"
Nemohu létat!
- "a kto by"
A můj bratr je se mnou.
A nevidím na Vás...

---

Musím se zeptat,
však odpověď chybí.
Čas je tu znova.
V něm jsou mé chyby.
Petrohrad, Moskva.
Dva hrady. Dva smery.
Není, co poznat. Není, co ztratit
já v bohatství nezměrné
nehoden vpad.
Říkám, co pokaždé:
dík za všechno, rád
vzpouru svou ponesu
v ní velký; v ní hrad.

Neboť jen ten, kdo unese svou vlastní špatnost,
hoden je odměny, jež pro dobré čeká.
Zatím nechci ani slávu, ani moudrost,
a ženu až potkám, složím jí věrnou báseň.

---
Zatvrzelé srdce

Dlouho mi lhal jsi
a sebe sis hleděl.
Dlouho sis, hošíčku,
na ocase seděl:

jsem žena! JÁ! Mne milovat sluší
se tobě tvým tělem i celou tvou duší,
jsem žena, já jsem žena, jsem tady,
jsem připravená. Otočil ses zády.

Ach, bolesti životů! U Kristova kříže
hříšník se přikrčil. Co čeká, že přijde?
Nevěří, nedoufá a v nebe by chtěl.
Ale vždyť Pán Bůh cos jiného děl:

"bídáku, pokrytče, židovská duše!
Sobotu světíš a obřízku prázdnou.
Mou láskou jsi pohrdnul a suché borovice
malosti své se ztvrzele držíš."

---

Vím už, co je láska, neboť se mi ukázala v podobě ženy, již miluji. Za ni bych dal vše, co mám, půl království, půl duše. Ale problémy, jež se ukazují, jsou tři: 1) láska mě učí, však nepatří ke mně 2) láskou chci milovat, ale o lásce jsem prolhaný 3) láska už odchází a vše může a vše nemůže nastat.
Co je láska, to nepoznal meirakion, po tom se marně ptal chlapec, to marně hledal nezralý, jenž marně hledal "dívku". Leč právě před několika dny se mu ukázala v podobě lásky k ženě. Přišla však odjinud a jinam zase odešla. Mluvit lze o ní jen v minulém čase. "Hoši seděli u okna a sledovali konvoj odjíždějící, odcházející zástup deportovaných Židů..." Pochyby, které budí, jsou známkou toho, že tu už není - a nikdy nebyla. Učí jen v pokoře a pokud jsme trpěliví. Dokáže všechno, ale my před ní utečeme; a i když by nás do sebe přijala, naše vůle nás vždycky zklame. Kristova oběť je esencí té lásky, ale naše neschopnost přijímat a dávat je svodem, jímž nás k nejnižší části stvoření připoutal Satan.
Ale my ani neumíme a nedokážeme milovat láskou. Všechno, co říkáme, z nás jaksi vystupuje ven a neznečistíme se tím. Do sebe jsme přijali asi to nejhorší na světě, bezprostřední nelásku, závist, svár a žárlivost. Venku tedy budujeme pěknou ohrádku zdání a klamu, v níž je mezi kameny řád a části obrazu jsou konsistentní. Ale ďábel, který sídlí "uvnitř", v nás, nás nenechá myslet nic z toho, co řekneme, upřímně. Proto ať řekneme cokoliv o lásce, zajisté lžeme.
Marně se ptáme po "hodnotě", kterou by mělo smysl z našich životů a z umění vytvořit, a jež by mohla nahradit naši ďábelskou vzporu a prozářit naše nitra ne klamstvím a hříšností vášně, ale čistotou ctnosti a velikou mocí sám sebe překonávat. Všechno, co by mohlo mít smysl či hodnotu, právě odešlo. Kterákoliv žena přijde do našeho života, kterákoliv dívka, duše, které porozumíme, nedokáže odpovědět naši nejhlubší otázku a z našeho srdce vytrhnout zákeřného hada naší nevíry, kterého jsme do něj sami vsadili; a všechno milování bude jenom pragmatické, přizpůsobené okolnostem a spjaté s naší vnitřní vášní. Dobro odešlo, zlo trvá; naději mít neumíme, ale chovat hada na prsou jistě. S potěšením stavíme Satanu pomník a s potěšením zdůrazňujeme svou slabost, protože jsme slíbili konat dobro a pak jsme zavraždili vlastní nevinnost (příběh s medúzou).

středa 1. ledna 2014

Carmen modernorum


Versio Latina carminis mei quod anno MMIX composui, a me ipso hodie in laetum Novum Annum MMXIV scripta.

Taetrum "nihil" sum, horribilis, negativus,
oratio levans calida ex terra,
sicut verbum carens significationis
et his omnibus tantum INCIPIO.

Junctane corda est cum pedibus
itne quid de capite usque ad pedem?
Si passio meliorem vitam significat
si "melior vita" est post mortem vivere

et si felicitas ostendit iustitiam
ergo necesse est esse in passione felices
sed quid si passio opponeret felicitati?
non vero potest esse passio iusta

sed nemo dixit esse iustum sanum
nemo nempe sanum esse pulchrum.