Víno života ...

Víno života, starý pláč,
milovat ženu, milovat znát,
vím, co je láska, už,
ale nevím, co je čas.

Na pole vyšel rozsévat muž.
Za ním byl stesk,
nezkušený jako chlapec.
Je přece tolik jiných mužů!

A já jsem - který?
Kdo jen to řekl
"Muži se sluší
znát ženu a umět
ji bránit. A milovat
víc než svou duši."

Pláču a zpívám.
Nejsem znám. Za chvíli
odmítneš
poslední premisu.

"S tebou bych chtěl být"

"Prečo však? Zdvihni zrak
a tento pohár -
ním hrdlo si zvlaž."

---
Možná jen próza

sylogismus se nezdaří. Nic neplyne
ze dvou částečných premis.

Ty díváš se na mě
v deštivé kavárně.

Zaplatit účet
a pak začne film.

A když film skončí,
jsem asi na konci světa. To možná jen próza
ukáže, že neprávem vládnu
v prolhaném království. V prolhaném času.

Poslouchej chvíli ten nemoudrý hlas:
ten, jenž ti neřekne "Miluji Vás".

---

Bolí, však mluví, pravditel krutý:
zavřel se čas a pomalý vůz
se kolejí řítí a sedadlem bodá.
Někdy snad neřekneš
"znám to a umím"
všechnu čest odvedeš
stínu a pokoji.
Nevím, kde bydlíš, však
stojím a cítím tě.
Nade mnou čas je! Však čas je
stín života. Chtěl bych v něm vidět
vše, plody révy, sám sebe
a vidím se, nejsem však sebou -
než nejde to říct.

---

Zde stojím!
- "áno"
Však slabý
- "azda"
Nemohu létat!
- "a kto by"
A můj bratr je se mnou.
A nevidím na Vás...

---

Musím se zeptat,
však odpověď chybí.
Čas je tu znova.
V něm jsou mé chyby.
Petrohrad, Moskva.
Dva hrady. Dva smery.
Není, co poznat. Není, co ztratit
já v bohatství nezměrné
nehoden vpad.
Říkám, co pokaždé:
dík za všechno, rád
vzpouru svou ponesu
v ní velký; v ní hrad.

Neboť jen ten, kdo unese svou vlastní špatnost,
hoden je odměny, jež pro dobré čeká.
Zatím nechci ani slávu, ani moudrost,
a ženu až potkám, složím jí věrnou báseň.

---
Zatvrzelé srdce

Dlouho mi lhal jsi
a sebe sis hleděl.
Dlouho sis, hošíčku,
na ocase seděl:

jsem žena! JÁ! Mne milovat sluší
se tobě tvým tělem i celou tvou duší,
jsem žena, já jsem žena, jsem tady,
jsem připravená. Otočil ses zády.

Ach, bolesti životů! U Kristova kříže
hříšník se přikrčil. Co čeká, že přijde?
Nevěří, nedoufá a v nebe by chtěl.
Ale vždyť Pán Bůh cos jiného děl:

"bídáku, pokrytče, židovská duše!
Sobotu světíš a obřízku prázdnou.
Mou láskou jsi pohrdnul a suché borovice
malosti své se ztvrzele držíš."

---

Vím už, co je láska, neboť se mi ukázala v podobě ženy, již miluji. Za ni bych dal vše, co mám, půl království, půl duše. Ale problémy, jež se ukazují, jsou tři: 1) láska mě učí, však nepatří ke mně 2) láskou chci milovat, ale o lásce jsem prolhaný 3) láska už odchází a vše může a vše nemůže nastat.
Co je láska, to nepoznal meirakion, po tom se marně ptal chlapec, to marně hledal nezralý, jenž marně hledal "dívku". Leč právě před několika dny se mu ukázala v podobě lásky k ženě. Přišla však odjinud a jinam zase odešla. Mluvit lze o ní jen v minulém čase. "Hoši seděli u okna a sledovali konvoj odjíždějící, odcházející zástup deportovaných Židů..." Pochyby, které budí, jsou známkou toho, že tu už není - a nikdy nebyla. Učí jen v pokoře a pokud jsme trpěliví. Dokáže všechno, ale my před ní utečeme; a i když by nás do sebe přijala, naše vůle nás vždycky zklame. Kristova oběť je esencí té lásky, ale naše neschopnost přijímat a dávat je svodem, jímž nás k nejnižší části stvoření připoutal Satan.
Ale my ani neumíme a nedokážeme milovat láskou. Všechno, co říkáme, z nás jaksi vystupuje ven a neznečistíme se tím. Do sebe jsme přijali asi to nejhorší na světě, bezprostřední nelásku, závist, svár a žárlivost. Venku tedy budujeme pěknou ohrádku zdání a klamu, v níž je mezi kameny řád a části obrazu jsou konsistentní. Ale ďábel, který sídlí "uvnitř", v nás, nás nenechá myslet nic z toho, co řekneme, upřímně. Proto ať řekneme cokoliv o lásce, zajisté lžeme.
Marně se ptáme po "hodnotě", kterou by mělo smysl z našich životů a z umění vytvořit, a jež by mohla nahradit naši ďábelskou vzporu a prozářit naše nitra ne klamstvím a hříšností vášně, ale čistotou ctnosti a velikou mocí sám sebe překonávat. Všechno, co by mohlo mít smysl či hodnotu, právě odešlo. Kterákoliv žena přijde do našeho života, kterákoliv dívka, duše, které porozumíme, nedokáže odpovědět naši nejhlubší otázku a z našeho srdce vytrhnout zákeřného hada naší nevíry, kterého jsme do něj sami vsadili; a všechno milování bude jenom pragmatické, přizpůsobené okolnostem a spjaté s naší vnitřní vášní. Dobro odešlo, zlo trvá; naději mít neumíme, ale chovat hada na prsou jistě. S potěšením stavíme Satanu pomník a s potěšením zdůrazňujeme svou slabost, protože jsme slíbili konat dobro a pak jsme zavraždili vlastní nevinnost (příběh s medúzou).