Pronajatý dům

I.

co jsem chtěl říci, jsem zapomněl sic,
vím však, že ve snu stál vzdálený dům,
ten zdál se říkat: jsem vzdálený ze sna
jenž tíží má víčka a v němž nyní jdu.

co je to láska? to řekl dům,
ukázal v pravdě na ideál.
já to chci, nechci,
mohu dál?

Láska jsou domy spojené dálkou.
Láska jsou hry, jež nemůžeš vidět,
v noční tmě ukryté svazky. Stín.
Je tolik vzdálená, a přece

vím, že miluji. Můj bratr a můj Stín,
kdy žil jsem, mi řekli. V té době jsem chtěl být architektem.
Ale miluji, jsem nevděčen, vděčen. Doufám, že přijde
spása, a hřích odejde, nebude vrácen.

Najmul jsem dům pro svoji lásku
a doufal jsem, plakal, a věřil, že přijde.

II.

neumím věru nic myslet, nic říct,
nic není pravda, nic neladí.
je věčná vzpoura, v které vře nenávist,
pýcha a chlouba, v níž jsem si jist.

Nemohu prosit o nic jiného,
než o smazání hříchů.
Vždyť jsem se radoval a měl jsem truchlit,
vše bylo na nepravém místě.

Ale má starost o druhé
jen stále pohrdá
spočetnou šalbou. Vím, že jsou vášněmi jatí,
leč jsem i já. Ale já chci být lepší, než snad jsem,
a chci v lásku doufat. Nepřijde-li
žít nemá smysl. A jestli přijde
žít smysl má. Však přijde kdy?
V té chvíli, teď. A jak známo, věčně. Od konce věků
jsem bázlivý tvor a bojím se přiznat a cítit
svou nevýslovnou slabost, částečky vesmíru
rychlý kmit, pád. Kdepak myslící duše...

Zdá se mi ve snech jen o částečkách světa
hmotných či nehmotných (však částicích jsoucích),
je v nich i láska, Bůh, štěstí. Tvůrce ten moudrý
a Tvoje duše. Říkáme Bůh tomuto principu? Nebo je vskutku
moudrý a dobrý Bůh? Jakýsi symbol
mi říká, že tak je. A jakási bolest, že takhle není (...).
Nemohu vykázat, jak o ničem nevím.

Můj milý Aristotele, mluvící duše,
řekni mi, jak je to (doopravdy).
Kdo tělo mi složil z atomů,
jistě ví, za jakým cílem.
Já v sebe nevěřím,
jen v pravdu jsoucna,
též v pravdu snu,
a dobrou mysl.