Absolutní děvka 2

(aneb Další dobrodružství pana Merssaulta)

„Duše neexistuje, je to choroba,“ psalo se v Nietzschem, a já jsem, využívaje k tomu poslední své síly, zavřel knihu, bezvládně se převalil a nejprve ucítiv pod sebou úzkostné prázdno jsem postupně spadal z postele na podlahu, teď jsem tam ležel, hlavu zraněnou, neboť se bouchla a nohy pořád kolidující s postelí, která byla dost vysoká a plná šuplíků. Škubl jsem tělem a nohy za ním také velkým obloukem poskočily, dostal jsem svá bezbotá chodidla téměř až ke stolu. Nikdy v životě jsem neměl takový záchvat nihilismu, jako v tento prázdninový den, ležel jsem hlavou na tvrdé zemi a díval jsem se tam, kam mi směřovaly nijak nekorigované oči, nepodložil jsem si jí rukou, necítil jsem žádnou bolest, ač jsem byl zkroucený, jak jen to šlo. Nesnažil jsem se nic si uvědomit, nic jsem nehledal, ale ani jsem nic neviděl – ani stůl, ani postel, ne, ani podlahu jsem neviděl, moje oči asi rezignovaly na funkci zraku, poslouchal jsem chvíli myšlenky, než jsem si opět vzpomněl na tu knihu, můj vlastní hlas četl ta rázná filozofova slova: „Stane-li se, že teologové...vztáhnou ruku po moci...nepochybujme, co se pokaždé děje: vůle k zániku, nihilistická vůle se chce dostat k moci...“ Ach ne! Tato vůle se chce dostat k moci? Jak by to vypadalo? Král, který vládne leže, ze země, nad zemí? Kde jsou moji poddaní? Přiveďte mi je, nebo se zblázním! Ach ne! slova plynula v mých očích, jež stále nehybně ležely a leskly se – bez brýlí, brýle byly již kdysi dávno někde odloženy – a kdo by je v tu chvíli spatřil, dívka, která by se k nim sklonila například, ten by v nich ta slova přečetl, a četl by je nahlas pro sebe, aby zjistil, co znamenají, a když by je dočetl, přidal by vlastní slova, ale tím by nemohl pomoci. Otočil jsem se bezděky, skoro volně, k oknu a na tvář se mi vrhlo slunce v žhavých světlých pruzích, plynuly tam mraky po světle modré obloze, dělalo se stále větší horko, bylo to až k nevydržení, někdo, kdo by ležel vedle mě, by se potil, ale nikdo neležel, náhle jsem se zvedl a posadil a položil si ruce na kolena, hlavu taky, měl jsem staré, pohodlné tepláky, jejichž hrubý, jako by zaplátovaný materiál jsem teď cítil pod krkem, díval jsem se doleva, pak chvíli doprava, srdce se mi nějak roztlouklo, netuším proč, hned jsem vstal úplně a obešel jsem několikrát svůj malý pokoj, otevřel jsem okénko, tam někde byla silnice s mostem, stavení s dobře viditelnou bránou – viděl jsem je jasně, až moc jasně, nevydržel jsem je pozorovat déle než dvě vteřiny.

Za deset minut jsem už za sebou zamykal vrátka, šel jsem se projít, to množství kroků, jež ještě budu muset odkráčet, mě sice, jak jsem ho je už teď viděl a představil si, zcela vysilovalo, byl jsem nějak vyvržen do strašného hluku, automobily se kolem mě míhaly, šel jsem kolem hřbitova nějakou stromovou alejí, šel jsem, cyklisti vždy nějak zrozpačiteli, když projížděli kolem mě, řídítka se jim třásla v rukách, div že nevyskočila a neběžela po svých, snad bylo na mě cosi divného a nápadného, přejížděl jsem si levou rukou po tváři, ale nic jsem nemohl odhalit – pořád jsem šel – šel, nezastavoval jsem se, nikde nikdo nebyl, jen ti cyklisti – nu a stromy se mi zdály krásné, listy, vypadající jako rybičky ve vzdušném akváriu, stříbrné mraky plné děr, a proč jsem vlastně nejel na kole, říkám si, a druhý den jsem jel na kole, týmiž místy, a zase jsem míjel cyklisty a zase upadali do rozpačitých stavů, ale já jsem šlápnul do pedálů a ujel jim, a jel jsem rychleji a prudčeji a dál, jen na křižovatkách jsem pozorně stavěl, za rohem se vždy něco přihodilo, však jen za rohem, mimo můj dohled, já jsem už byl v tom městě a v průchodu, temném, vlhkém a sluncem nenavštíveném jsem nechal kolo mezi kostrami koček a zpuchřelými míči, a moje dívka mě vedla za ruku kolemdokola náměstí a pak ulicemi a kolem potoka, byl jsem chvíli zmaten, zaměstnávaly mě myšlenky na Nietzscheho a ještě nějaké další, pak jsem však intentivně pocítil rty, spočívající na mém ušním boltci, byli jsme na nádherné louce docela blízko dálnice a vztyčených dřevených křížů kolem ní, díval jsem se do jejího prozářeného obličeje, jenž se teprve před mýmy očima postupně tvořil, jak jsem ho zaníceně, i když bez většího spěchu krve pozoroval, vlastně jsem zjistil, že je docela obyčejná, známá, ne moc zajímavá tvář mé dívky, zároveň však tak typická, vystouplá, všechny rysy se tlačily dopředu za nosem, jenž byl hladce červeně trojúhelníkový a napínal za sebou oči a uši, připevněné k jemně masité lebce, pokryté špinavými, snad nazlátlými vlasy, takovými melírově lesklými a hlubokými, a asi v důsledku toho, jak bedlivě jsem její vzhled podroboval zkoumání, odhalila v milém úsměvu také své pozoruhodné bílé zuby, pak je ale zase stiskla a protáhla se. „Dneska jsi nějaký nemluvný, můj drahý umělče,“ promluvila ke mně, „už dvě hodiny tě vedu ulicemi a povídám ti a ty nic, jen si něco mručíš, čemu nerozumím.“ „Promiň, je mi s tebou krásně,“ odvětil jsem rychle a pak zase dlouho mlčel, chytla mě oběma rukama kolem krku a stáhla dolů do trávy za sebou, stáhl jsem jí záhyb bílé červeně puntíkované sukně po koleni nahoru, vnořil do ní prsty, jeden, dva, tři, všechny kromě palce, pak úplně celou ruku, to ji ale bolelo, vykřikla, ruce se kdesi ve vzduchu zmítaly a plíce lapaly po dechu, objal jsem ji kolem zadku a hlavu jsem kudysi prostrčil jako zlatou sluneční obručí, po které tečou výměsky a menstruační krev, posel jsem polibky její zlatou kůži štíhlých rukou a nohou, ani svalnatých, ani kostlivých, pak jsme leželi v trávě a dívali jsme se na slunéčka sedmitečná balancující na stéblech, jež se kývala sem a tam ve večerním vánku, slunce zapadalo, naše srdce se tloukla o sebe, stáli jsme na nohou a majíce spojené dlaně, opírali jsme se plnou vahou jeden o druhého, pak něco podobného, ale zády, chytali jsme se za ruce – táhli se nekonečnou, vlnící se loukou – když slunce zapadlo, na černé obloze se rozprostřely jasné, bílé hvězdy, nějaká melancholická síla ve mně nastolila podobnou temnotu, jaká právě panovala tam nahoře, moje dívka se vracela do svého ve tmě silně žlutými světly zářícího domu někde daleko mimo cesty. Šel jsem ji doprovodit, obracela se ke mně a říkala mi: „Přijď opět, až budeš chtít, já mám na tebe čas vždy, jen ty, jestli na mě budeš mít-,“ „No, to asi těžko, mám důležitější starosti, než tě milovat.“ „Ach, kruté,“ odpovídala v temnotě, neviděl jsem na ni, až když jsme vešli do osvětleného pole pod sršícím kandelábrem, zjevila se mi její tvář, matně lesklá a máslová, politá roztokem slz a tudíž třpytící se v tom světle. „Neboj,“ řekl jsem a pevně jsem ji přivinul na svou mužností oplývající hruď – a ona do ní zabořila svůj ostrý, hezký nos a následující části obličeje a tlumeně vzlykala, ucítil jsem vlažný proud slz, který mi promočil tričko.