Pár dní před školou

Cítím takový typický uspokojený pocit. Typický pro mé dny, jeden z obvyklých pocitů, jež dlouho netrvají objektivně vzato - ale nechtějí skončit z hlediska subjektivního cítění. Vyplynou z romance - třeba z poslouchání Radiohead. Když opadne úvodní zaujatost, z podzemí se vynoří nepříjemné, hladové vlivy. Nakonec se "typický uspokojený pocit" právě teď mění v napohled prostou, ve skutečnosti však hlubokou a krvavou a absolutní bitvu mezi, řekl bych, "životem a smrtí". Možná je to také jen bitva zvyku - aby se udržel. A také bitva ze zvyku. Ovšemže slova, která používám, jsou nehezká, nepoetická, příliš inteligentní, knižní, gymnaziální. Slova, slova - nic než slova, zdá se mi, je celá naše filozofie, ač bylo jistě mnoho - a i mimoslovních - důkazů o tom, že filozofie svůj smysl má a že i slova svůj smysl mají - a že je doopravdy možno například něco vyčíst z knih, nebo dokonce něco vykoukat z televize - a to by byl skoro zázrak. Brzy zemřu, to je krásný pocit, ohraničující mé lidské snažení v tomto světě. Bez něj bych musel mít pocit bezbřehé nekonečnosti, zoufalství - ještě tedy dobře, že tuto paranoiu cítím - bez ní bych necítil buď nic - anebo "vše". Ha, ha.