Dobrý den

Císaři, mám výborné zprávy. Škola začala. Výýýborně, výýýýborně!

Někde jsou velmi krásní lidé. Básníci, co se účastní Ortenovy Kutné Hory, jsou všichni bez výjimky krásní - jak chlapci - krásné čisté tváře, tak samozřejmě dívky - jedna tam byla teda taková arogantně dekadentně růžovo-bloňdatá, jiná zase hezky zeleně-hnědá a červeně jemná a potom jedna indoložka Petra, jejíž totožnost už nikdy nevypátrám a kterou bych si přál z celého srdce znovu vidět. Leč jak se o ní dozvědět? Musel bych se zeptat Jana Těsnohlídka, ale to by asi nebylo jednoduché, protože to byla jeho favoritka, i když snad ne absolutní. Možná že to byla moje favoritka víc než jeho, ačkoli já jsem to neprojevil. Zvlášť ne tak okatě při tancování metr ode mě - na židli. Pilo se pivo, sál byl temný a hudba hrála a nešlo nic vnímat leč umělce. Tak tedy. Pak kakofonická hra na klavír druhého večera. Ráno vždy harmonické skladby jemných interpetů.

Petro indoložko černovlasá bledá igelitové oči, kde jsi? Ozvi se! Ozvi se! Ale proč by ses o mě, nebohého Ludmila, starala, máš jinačí starosti, pochopitelně. To jen Ludmil na tě vzpomíná, neboť se mu zdá, že zrovna nemá nic jinačího, na co by se upnul. 

Ohromná nevěra ze všeho dýchá - nevěra vesmíru, nevěra lidí - nevěra ze zákona a nevěra jen tak. Pro radost. Pro velké potěšení. Pro dým.

Jen plyň, jen odtékej, ty světe cigaretový - ty cigareto zlomená - vy oči modré zalité!