Láska

jsi nevinná - věříš v iluze
proto odmítáš
nevíš však, že tě miluji
a všechno chtěl bych ti dát

nebo bych u tebe stál lhostejně, 
nepřátelsky?
zklamal bych lásku, o níž povídám?

proud slz by se vylil
z nádoby nad postelí
a v lese po cestě

vytrpět pro tebe nejhorší smutek bych si přál, ale ne ze zklamané touhy,
ale z lásky, navzdory Freudovi, smutek ze šťastné lásky
lásky k lidem a porozumění a tvé kráse

miluji tě

duchovní monolog

28.  4. 2009

jdeš a víš, že nejsi štastný
že se bojíš té bolesti, která tě varuje
při pohledu na fialové lány
při honbě za igelovitovými duchy
od vesnice k lesu

jdeš a byl bys radši, kdybys nešel
jenže kdy je možné
dělat něco jiného než co právě děláš
je snad možné říci něco jiného
než co říkáš
je snad možné sedět jinak
než právě sedíš
lze snad být méně hloupý
než jsi
lze získat více nebo méně lásky
než máš?

můj dech je jediným možným dechem ve vesmíru
dýchám a smiřuji se, že se to tak děje
je třeba dechu k odvaze a smíru
nevím však, čím se zbavit beznaděje

elegie zvučí jako za všech časů
nelze se zpět narodit, nelze umřít předčasně
nelze žít jeden okamžik dlouho nebo stále
jeden vjem vystřídá druhý a tak dále
bohužel či naštěstí, zákony jsou pevné
jako dech
nemohou být jiné zákony než zrovna jsou
snad v budoucnu
budou
až ty staré pominou

Svatozář

I.

obejmout svůj vlastní vak
obejmout, někde jede vlak
či složit aspoň báseň, jež není chladná
a v jejím rohu se krčí dívka nenápadná

sebrat odvahu alespoň k základnímu slovu
jako střela, která by neuletěla
jako slza zajedno s okem
jako věčnost, už nepřemýšlejte
už jsem našel, už nehledejte
už jsem zpochybnil, nechte lidi být
nech je existovat když zní krásnou hudbou
božstvo, jež se koupeš v našich slzách

II.

tvou bílou svatozář kryje osm hladkých stěn
ty jsi smutná, pustá a já jsem odpraven
každý může psát báseň,
anyone can play guitar
psát báseň je jako kuchat se
každý svede lkát se zapáleným mozkem
je to snadné, vskutku, zbláznit se
je to pro štastné, chtít zhroutit se do něčích dlaždic
je pro tebe to pravé, ty bystré oko plačtivé
jsem to já na kopci, odhalen ničivě

III.

dnes je jen obyčejný den
prázdninový
jen čtyři a dvacet hodin
s čímž si nejsem jistý

o prázdninách
nechci kategorizovat ani periodizovat
stačila by obrovská teodicea
která nemá obdoby
stoupám-li v temnotě jako ona prdí
stoupám k poezii nemocnic
když naděje klesá
deprimovaná krajina plná proláklin

IV.

tvé verše jsou stále tak metafyzické
řekla ona

řekla ona když jsem s ní chodil
do hodin zpěvu, nebylo jí do zpěvu
posadili jsme se oba na jedna kolena
vinylového boha
a on předstíral, že poslouchá
nářky svých zazobaných dětí

pustila jej
a on se rozbil - starý gramofon.

Kolenové básně

---

něha mě zajímá

mě padlého

v tvém zajetí
ve tvém objetí

určuji místo, kde je slunce
je v tobě
i když s narušenými paprsky

jsi asi duševně chorá
když tancuješ bez radosti
a já tě znásilňuji

---

oči jsou krychle v šedočerném prostoru
oči jsou můj pokoj

a můj pokoj dnes je připraven pro tebe

pojď a sedni si na postel

odhal ucho
břicho

vnitřnosti se v tobě krčí jako v koutě
naříkají je mi jich líto
a vůbec, chybí mi klobouk
sebral mi ho bůh

---

objímám tě zevnitř
praskají klouby prstů uvnitř tebe

abstraktní chladnou a kovovou kliku
okusuji a líbám
miliony jemných vibrací se sbíhají dole
je pozdě milovat, už jsi řekla
tak teče voda nitrem
jsem pozorný, ale násilnický
a tak si přeji
abych tvou tvář viděl

---

nejsem vzdělán o tvých rtech
bojím se tě jako smyslu života

ty spíš, ty už dávno spíš
já křičím
oknem dolů
to ale není ta nota která by rezonovala v tvém srdci
nikdy nebudeme spolu

zelený můj mozek září v pátém sektoru
noc mě umačká
se zlobou v srdci usínám
slábnou čím dál hlasitější výkřiky

---

čas mě drží v pokoji tvaru kvádru
čas mě drží v prostoru
s drahými kategoriemi
s asociacemi

mně je tak úzko z bytí v bahně
mně je tak osamoceně v samotě
tak neútěšno bez boha a bez matky
tak pusto bez smyslných bojů

neboť ona vše utla
celého mě utla
jako něco bezvýznamného

---

já mám na ni vztek
vždyť jsem se chytil
jejích vlasů křečovitě

jen proto, že jsem si přál
se jí držet
jen proto, že jsem ji ještě nechtěl odhodit
jako ona odhodila mě

dříve, než jsme se poznali
dříve, než jsme se drželi
ale už v té době, co jsem psal hloupé texty
k uzoufání nesmyslné

---

já jsem to bouřící město
které ti vrazí do očí

nebe z purpuru rozkvétá blesky
oslnivě bílou operou

bytovka ve třech vyzývavých rozměrech
veliká panelová krabička od sirek
s propadlými lícemi
od nichž se blesky odrážejí

slavnou scénu existencialismu vidíme
zakalovat matérii substanční
vytvářejíc věc o sobě
miluji taková odloučení

Nokturno

Svítící oči ve tmě.

Chodba.

Náklaďáky.

Mnoho

Pane K., nechtěl byste se zmírnit? Možná byste se měl raději ponořit do knih, než abyste strkal svůj dlouhý nos tam, kam nemáte, například do vod maniakálního vylévání shnilých citů za účelem strhnutí pozornosti na svou titernou klavírnickou osobu. Pane K., jsme na tom přece v mnohém stejně, tudíž... bychom se měli spíše podporovat, než si podrážet nohy, i když vlastně nevím, podrážet nohy na cestě k čemu. My k něčemu jdeme? Těžko. My stojíme, my sedíme, my ležíme - tudíž podrážet nohy nemá smysl, ba ani to není možné. Pane K., seďte a ležte klidně, nezmítejte se, uberte trochu hlasitost těm metalovým paskvilům, kterým ráčíte říkát harmonická hudba; radši buďte zticha, buďte zticha, buďte zticha! Až ztichne celý svět i vy, pochopíte.

Báseň pro dívku jejíž jméno začíná na A.:

AGITACE

neexistuješ-li, dej mi o tom zprávu
ó kontemplující dívko na balkóně řeky
určitě určitou
významnou zprávu
v temných bublinách komplexu uren v uších
tu obroučku strč vzhůru
uvidím tě a sestoupím v různých úhlech
píšťala, ó kontemplující dívko na balkóně řeky
uvázána u tyčky
plotu a zmrzliny násobených asi zvláštním důvodem
bez vzpomínky na tebe? utíkej do parku
na svatbu obrazových pomůcek v sametu
zatracena agilní červení
stýskajících si upocených vrat do studia
opuštěného vzpurnými cihlami pro každý případ
příchodu hvězd na rumiště ne o vlastních nohou
zatmíváním lesklé nádoby
navždy vklenuté mezi boltce hýkajícího šimpanze

Sonet bramboří

---

bratři a sestry a milenky a přátelé!
chodíte kolem horké duše
prázdnoty míšené dutou lžící
dlouze a zmateně a suše

jedlíci brambor půlnoční hlídka jste
přízračné barvy vás kryjí
nánosy a skrvny řezy bolestné
a utržené údy samostatně žijí

šeď a žluť času usnula na prknech
ve starém domě kde rozvířen prach
stoupá a ulpívá na márách

jedlíci brambor půlnoční hlídka jste
chodíte kolem horké duše
zčervenalé údy žijí samostatně

Pro ni

ó oslovená
jdi po chodbě, mám rád tvé nohy
tvoje oko smějící se
je stejného druhu, jako mé oko šílející
je stejně kulaté

zdvihni ruce
pokládajíc je na mramorovou sochu
v níž bije kamenné srdce
venku svítí slunce, obloha má barvu
světlemodrou

ó oslovená, běž, plácl jsem tě do zad
takovou herdu?
něco mezi heknutím a vyprsknutím
smíchy
něco takového to bylo

ó oslovená
neoslovena
oslavena
mírně
srdce mé
bije v hrudi kamenné

Smrtící vejce

Tak, zvítězil jsem v klání filmové kritiky a zítra jedu do Francie, do Burgundska, do Luhans, už se na to velmi těším. Napsali o tom článek, můžete si ho přečíst: http://berounsky.denik.cz/zpravy_region/ber20090416gvh.html

A co jinak? Byli jsme v Itálii, chtěl jsem sem o tom sem dát rozsáhlý článek, ale asi se na nic takového nezmůžu a místo toho sem dám jen jednu fotku. Tak třeba tuto fotku. Co na ní je? Sutiny antické stavby, které se říká Villa Adrianna, Hadrianova vila, a které obsahuje celou řadu bazénků, soch, sloupořadí, rozbořených zdí a taky trávu a jasné žluté pampelišky a podobné věci. Obloha je tam modrá, ať se děje co se děje, a je to tam vhodné pro tiché rozjímání, obzvláště zavítáte-li sami; i když je tam docela nával turistů. Slunce vám to ale bohatě vynahradí, všimněte si, jak louky na fotce hoří světlem a teplem.

Tak, co ještě dál psát? Snad připojit k tomutu příspěvku pár současných "básní", které potěší každého náročného čtenáře. Ó ano, to bude krásné. Tak tedy berte a vychutnávejte; uvidíme se zase někdy za týden, kdy sem snad něco napíšu o svých zážitcích z Francie; jak se mi tam dařilo, co jsem viděl, co se se mnou dělo a tak podobně. Prozatím nashledanou, milí čtenáři. Nechť se vám vede dobře.

Svěcení jara

Tak tedy nemám nic, jen tuto báseň.
Tak slabou, tak nicotnou, tak unavenou.
Tu teď musím psát, neboť nedělám nic jiného.
Dělám toto. V těchto slovech existuji.
Je to stejná existence, jako když jdeš po chodbě.
Jako tvé cihlové tričko. Jako vlasy, oči, hlava.
Je to existence, jako bílé schody, po kterých sebíhám
zahlédnuv tě. Je to existence mého těla, existence tvého těla,
existence těl neštastných a štastných a bezduchých a trpících.
Je to slavná jednolitá hmota, o kterou se opírá má duše
a která právě teď podvoluje, odkrývá svá kolena zpod dlouhé zimní sukně.
Ó je jaro a tělo přírody se vzmáhá! Velké existence!

Poslední kakofonie

už je to stejně jedno, ruka sama píše
už je za řekou, ta nedobytná říše
za řekou Léthé, ta říše již opouštím
jda v jinou říši, za kamenem svým
v ruce s obulusem, s archem poezie
jejž dám Cháronovi, jenž to nepřežije
ó, loučím se s realitou, pokryt vrstvou patosu
vrstvou kolosu, architektonického chaosu,
už rétořím, už teřím
už se počal Zarathustrův zánik, v mojí osobě,
sbohem nádobě, plněné dívkou, její nedobytností,
pluji k smrti, k bráně pekla, jež mě pohostí,

už je to stejně jedno, už se nic nepovede,
už je jen jeden směr, kudy cesta vede,

Smrtící vejce

Uprostřed pouště na koni smrtící vejce.
Kam jede to vejce? Kam bije koně do slabin? Kde to je?
Ano, vejce práská bičem nad hlavou, nad kloboukem.
Ano, kůň je černý, hýká mlčky. Kulí očoměchy.
Tlusté, kluzké vejce, fosforeskujícími, kyselinovými červíky
polepeno, ozdobeno velikonočně. Štíhlé, šedé a vychrtlé.
Smrtící vejce. Vejce tyran. Vejce, vytlačující svůj žloutek
v postoji, za nějž by se klisna styděla. Ó, rozlehlá poušť prázdnoty,
ta to všechno sklidí, zakryje to svými kaktusy. A až přijde surrealista
uchopí to vejce a stiskne ho silně ve své vyschlé dlani, dlani kropenaté
žíhanou strukturou rudých a fialových skvrn na sítnici, když dlouho čtete.
S oblohy spadne to smrtící vajíčko a rozklepne se, bílek vystříkne a kůň
se vzepne na zadních a z huby mu poteče pěna.

Ponuré jarní verše

Dneska jsem přestávku před výtvarnou přestávkou - tj. asi hodinu času - využil k pokusu o psaní básní. Co z toho pokusu vzešlo, vám nyní v nezkrácené podobě představuji. Námětem je - jak jinak - jaro.

1.

Vzrušení skáče po vlasech
nadějných dívek.
Topení se chvěje pod mou rukou.
Přechladné paže strachu
se dotýkají okenní tabule.
Oceány krve
se vzdouvají pod náporem podzimních větrů.
Smutná a vznešená budova zámku
vystavuje stěny veřejnému slunci.
Srdce slabikuje neznámá dívčí jména.
Bezlisté stromy se ve vrcholech klepou,
jak jsou nervózní.

2.

Tos přehnal, osude. Vyplivnout mě do jara
a nedát mi křídla. Tolik destinací
kam bych mohl cestovat za výdělkem a prací
a tys mě uvázal na černé skále
ke kolíku něčeho, co neznám a znát nechci.
Já chtěl držet hlavu v rukou, ke rtům si ji přiklonit
a dívčí mozek pít. Tebou zanedbán
v posteli se válím a užírám se sám.

3.

Je ticho, že bys ho mohl
slyšet. A doopravdy, rozeznávám
trávu růst, provoz plynout a stránky otáčet.
Na nové straně bylo jaro,
s Afroditou zpodobenou v gelu.
Přepadla mě jarní únava. Jsem s dechem u konce.
Mé útroby hnijí a páchnu spolykaným gelem z časopisu.
Několik rozpustilých slziček tančí na dlouhém konci mé propisky.
Nejsou skutečné. To jaro je snad za trest.

Hrůza

Venku prší, ale já nevnímám přírodní stavy. Dost mi stačí ten můj. Jsem úplně zmatený, čas plyne podivným způsobem, cítím se strašně nepohodlně, každý zvuk mi vadí - třeba poštěkávající pes-pudl v mém pokoji nebo hlasy ozývajícící se zezdola. Mám dělat úkol na francoužštinu a počítat příklady na matematiku. Dokážu něco z toho? Nebo nic?

Prší

Po deštěm smáčené silnici
leze skupinka červů
bez většího zájmu kolem projíždějících aut

Otec-červ má deštník
Matka-červ má háčkovanou sukni, celou mokrou
Děti-roztomilé larvičky se handrkují o kus jablka
které rodina získala na naší zahradě,
kde roste velký počet jabloní a hrušek

až já tudy pojedu, tak ty červy zajedu
a bude z nich bílá kaše
asi jako hrouda haše

Máme právě volnou hodinu

A já tu sedím, mařím čas a přemýšlím, co bych napsal. Čím mařím čas? Tím, že bych měl dělat úkol na francoužštinu, nikoli sedět, mařit čas a přemýšlet nad tím, co napsat. Proč nedělám úkol na francoužštinu? Protože jsem se rozhodl, že ho dělat nebudu. Ale teď se bojím, že mě za to čeká trest.

Za oknem se klátí bříza ve větru a bídné slunce rozsvěcuje zdi protějších paneláků. Obloha je modrá, zespoda mírně šedá. Na obzoru vidím, myslím, Třenickou horu.

Včera jsem psal noční báseň. Od nás je v noci vždycky slyšet vlak, když projíždí nedalekým nádražím. A tak jsem se o něm musel zmínit...

třeseš se v posteli, v prostředku března
napínáš uši, abys jimi zakryl paměť
posloucháš - slyšíš vlak
myslíš na Prahu, kam jede
okno v tvém pokoji svítí a zhasíná
cítíš se, jako když jsi v kině
chce se ti spát, usnout při filmu
a vlaky šumí, břicho mručí
prostředek března - není už čas?

Samota

skrčil záda
aby
mohl psát báseň o

své židli
na kterou ho
připoutala touha
napsat báseň o

jeho stole
desce jeho stolu
počítači, papírech
jeho rukou
rukou, které píšou báseň o

písmenkách, klávesách
na které dopadají
kloubech, které v rozích mají
žilách, jimiž protékají
spousty teplé krve

jako radiátorem
vlevo po mém boku
nebo přírodou
vlevo po mém boku, za oknem
kde chumelí třepoty sněhu

kolem televizní antény
jež ční na vrcholku protějších budov
jejichž okna jsou temná
a jejichž balkóny bez oblečení
se připravují na zimu, která má
v březnu po zimě přijít

molytanový tenisák ve sklenici od okurek
házecí disk, naplněný cédéčky
obal od voskovek, pouzdro s tužkami
anglicko český, česko anglický slovník
reproduktory, mezi nimi květina
jejíž vlasy, jako mé, všude trčící
zelené a unavené jsou

o čem jsem to psal?
že chci napsat báseň o
mých dvou nohou, přehozených přes sebe
o páteři, běžící v ose mezi dvěma nohama
o tělesné, duševní bolesti
o nahrávce básní Allena Ginsberga,
který byl tak dobrý, že se doprovázel na harmoniku,
o hlavách, ve kterých víří slastné myšlenky
aby odpoutaly pozornost od klidně ležící propasti
ustavičné pravdy,
k níž tímto vyzývám
aby do ní spadli
ti kdo, pouze víříce, nepochopili dosud
osud člověka, který chtěl napsat báseň
sám o sobě.

Metropolis

Slova vedou oklikami ke svým myšlenkám,
leč když není myšlenek,
stávají se pouze větru váním.

Na cestě poutníka samotou lesa
je myšlenek tolik, co stromů,
a slov tolik, co větví.

Ale i poutník jdoucí samotou města
rozezná v domech obrysy reality
a podiví se, podiví se oknům, zdím
a klikám.

Usedne na práh a praví ke klice:
" "
Poté přitiskne ucho na dveře a naslouchá,
odkud přijde odpověď.
"Ach, jdi a srovnej mě s lesem, mě město,
mluvící tolika ústy,
tolika žebříky.
Kolik mých oken uvidíš ve hvozdě? Jen stromečky
a větvičky, ale ty jsou ve mě také."
A poutník trochu popleten
zadívá se na oblohu, jako by se ptal
zda je normální, to město
aby ho tu takto trýznilo. Ale už byl lapen.

"Komu závidíš svobodu, poutníku," praví klika,
"ne-li nuzným bratrům na poušti? Mých tisíc očí
vidělo tisíc takových, ale nikdy se neunaví.
Poseď a odpočin si, i chléb ti přinesu."

Poutník si protřel oči a pohlédl do misky s mlékem,
a skutečně se na jejím dně zračil chléb.
Namazaný, obrácený stranou dolů, budil jeho chutě,
ačkoliv se tento poutník zapřisáhl, že nepřijme jídla nečistého.
S velkou chutí se zakousl do té ocelové trubky
a třásl hubou, až rez odletovala,
v břiše se mu však udělalo mdlo
a vylétl prapodivně vysoko letmým mávnutím ruky.

Nad městem. Provlékl křídlo
prostorem mezi podpaždím a hýžděmi,
rozhlížeje se po síti šedých střech, z které se mu dělalo
tak úzko, když je viděl mihotat se pod sebou.
Posunul ruku doleva a nahmatal dech radnice,
ztrácející se v přízraku zlatnických hodin, který
nelenil a počal svoji řeč:

"Ty, létající, který se střežíš dopadu, budeš mi
vydařenou létavicí, až se o tobě zítra dočtu v novinách
a naleznu tě v městských kanálech.
Ano, říkám ti, že spadneš, a že spadneš brzy."

Natotata se poutník trochu vznesl a opět klesl
a zakolísal
a prohnul se v kolenou
a promnul si páteř, tisknouce ji mezi prsty,
ale předpověď nebo zlé slovo se nedalo odvrátit
a neuniknuv svému osudu, padal poutník
až na lesklé sklo dlaždic, pro něj připravené.

Mnoho krve potřísnilo čiré, čisté náměstí,
ba ani kostel nebyl ušetřen, krvavé skvrny
ztemnily a zabarvily celé město.
Výloha, po níž stékala ta nikoliv čerstvá,
ale spíše kvasící krev, se střídala s výjevem
hodinek, rozstříštěných o dlažební kostky
a oblohy, posmutnělé svoji dlouhou modravostí.

Ach, jak tiché mohou být myšlenky
a jak hlučná slova,
neboť slova málo znamenají, ale mnoho řeknou
(a myšlenky, které mnoho znamenají,
řeknou buď málo nebo vůbec nic).

Báseň pro začátek

I.

Pokoj existencialisty,
zdobený snítkou petržele,

ve skutečnosti židle
a postel
a prosté radlo.

II.

Rádio Vltava
hraje pilně,
a housle štkají
neomylně.

V pokoji existencialisty
není pokoje.
Netrpím zástoje.

III.

Vehementně prosazuji
uškrcení krásy.
Asketické axiomy
protkaly mi vlasy.
Kamárádím s hipíky.
Probodeny pupíky.
Destrukce očišťuje:
shořelý les zůroďnuje.

Co na tom, že jsem otevřel
lahvičku se slovy.
Moudrých očí dvé
je bez sovy.
Málokdo mi věří:
mám barevné peří.

Obé kazí: ctnost i
to druhé.
Obé kazí: dvě svlečené
kůže z vola.
Obé kazí. Obé volá.

VÝRAZIVO ZAPRODANÉ

Prosme spolu: pane, pane

svlékni naše těla z duší,

ohni záda, odstůj uši.