Svatozář

I.

obejmout svůj vlastní vak
obejmout, někde jede vlak
či složit aspoň báseň, jež není chladná
a v jejím rohu se krčí dívka nenápadná

sebrat odvahu alespoň k základnímu slovu
jako střela, která by neuletěla
jako slza zajedno s okem
jako věčnost, už nepřemýšlejte
už jsem našel, už nehledejte
už jsem zpochybnil, nechte lidi být
nech je existovat když zní krásnou hudbou
božstvo, jež se koupeš v našich slzách

II.

tvou bílou svatozář kryje osm hladkých stěn
ty jsi smutná, pustá a já jsem odpraven
každý může psát báseň,
anyone can play guitar
psát báseň je jako kuchat se
každý svede lkát se zapáleným mozkem
je to snadné, vskutku, zbláznit se
je to pro štastné, chtít zhroutit se do něčích dlaždic
je pro tebe to pravé, ty bystré oko plačtivé
jsem to já na kopci, odhalen ničivě

III.

dnes je jen obyčejný den
prázdninový
jen čtyři a dvacet hodin
s čímž si nejsem jistý

o prázdninách
nechci kategorizovat ani periodizovat
stačila by obrovská teodicea
která nemá obdoby
stoupám-li v temnotě jako ona prdí
stoupám k poezii nemocnic
když naděje klesá
deprimovaná krajina plná proláklin

IV.

tvé verše jsou stále tak metafyzické
řekla ona

řekla ona když jsem s ní chodil
do hodin zpěvu, nebylo jí do zpěvu
posadili jsme se oba na jedna kolena
vinylového boha
a on předstíral, že poslouchá
nářky svých zazobaných dětí

pustila jej
a on se rozbil - starý gramofon.