Za chvíli jedu do Uherského Hradiště

Jedu tam asi za 30 hodin. Snad zvládnu připravit vše potřebné, dojet tam a elegantně přežít tam.

Amélie (proč to neříct?) se mi nejprve neozývala, pak napsala, že nejede, čímž mi ulevila, poněvadž jsem byl nervově napjat, sice circumstance jejího bytí jsou zas opět nebo vždy zahaleny v mlžný opar, v páru, z které jest zahlédnout jen občas světlo jejích očí, jenže toť tak jednou za měsíc. Jedu sám, to je možná jednodušší, koupím si levnější jízdenku, užívaje té své nové průkazky.

Neurobeat je, podle mně dostupných informací, nejspíše v Americe anebo ve Francii. Představuji si, jak se protlouká gigantickým světem, projíždí zemi z jednoho kouta na druhý, překonává hranice, hraje na kytaru u popelnice, smlouvá si schůzky z bohémskými umělci z předměstí San Franciska... zkrátka jako v té Kerouacově knize. Ha, ha, ha, ha, ha. Nerozloučil se se mnou, Neurobeat jeden. Ha, ha, ha, ha.

Lepitlapka se pravděpodobně těší na LFŠ.

T. K. se nudí doma, ale vcelku to zvládá. Nicméně nudí se naprosto všichni, dle facebooku soudě... všichni mají pocit zmaru, rozhorčení, zklamání, prázdnoty, nesmyslnosti. Možná ne všichni, ale ti nezkušení rozhodně.

Dvě slečny z Komárova jsou doma, nevím co dělají.

P. M. chodí na brigádu, taktéž L. H. Snad se nenudí, tolik... hm, těžko říct.

Dnes jsem šel fialovo-žluto-zelenou krajinou...někde stéblo, někde dům... jinde strom, zase jinde kopec, občas politý silnicí... silnice je jen ledabyle nahozena, nikam nevede... ha, ha.

A hrál jsem na kytaru...hrál? Dva akordy, někdy i jeden, stále dokola. Nebo tum- dum, dum- tum.

Když jsem jel v autě kolem Penny Marketu, napadlo mě, jak vyjádřit jakousi filozofickou otázku, nebo spíše jen úvahu... myšlenku. Bylo to asi něco o tom, že základní otázkou filozofie, poezie a etiky je: "Kdo první?" Neboli: "Kdo první má činit, kdo první má konat, například když se potkají dva lidé na ulici, kdo má první promluvit?" Neboť na hovoru, komunikaci, jakkékoli společné činnosti se vždycky účastní oba dva... tak kdo má začít, jak se to pozná? Hm? Ha, ha!

Pak mě napadly ještě další myšlenky, ale rázem jsem je zapomněl... a hlavně teď nevím, nemůžu si teď na nic tak extrémně zajímavého a západo-sluncovitého vzpomenout... nevzpomenu si na nic.

A někteří hledají smysl života. Není to veselé?