Nejsem básník. Básník si vymýšlí, tvoří slovně, konstruuje básně - já jen píšu pravdu. Zachycuji stenograficky to, co mi běží hlavou, nikoliv abych běhal hlavou nebo básnil. Spoléhám na to, že básní je duše mé stenografie - že někdo má smysl pro můj archaický nesmysl.
Napadla mě zajímavá věc, bylo to myslím dnes nebo včera... že básnické pojmenování musí být vždy dvojsmyslné, a lépe když je trojsmyslné, či ještě čtyřsmyslné, pětismyslné a šestismyslné. Nu a šest smyslů má, podle buddhistů, člověk. Co kdyby tedy básník psal básně tak, aby každé slovo mělo šest smyslů, odpovídajících čichu, zraku, hmatu, chuti, sluchu, mysli? Zkrátka aby bylo možno toto slovo vnímat všemi smysly - vytvořit dokonalou smyslnost?
Moje zpověď: je mi úzko, když si představím, že bych měl říkat pravdu, a ještě více úzko mi je, když si představím, že by se mi to nepovedlo a že se mi to nevede ani teď, ani nikdy jindy.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat