A já tu sedím, mařím čas a přemýšlím, co bych napsal. Čím mařím čas? Tím, že bych měl dělat úkol na francoužštinu, nikoli sedět, mařit čas a přemýšlet nad tím, co napsat. Proč nedělám úkol na francoužštinu? Protože jsem se rozhodl, že ho dělat nebudu. Ale teď se bojím, že mě za to čeká trest.
Za oknem se klátí bříza ve větru a bídné slunce rozsvěcuje zdi protějších paneláků. Obloha je modrá, zespoda mírně šedá. Na obzoru vidím, myslím, Třenickou horu.
Včera jsem psal noční báseň. Od nás je v noci vždycky slyšet vlak, když projíždí nedalekým nádražím. A tak jsem se o něm musel zmínit...
třeseš se v posteli, v prostředku března
napínáš uši, abys jimi zakryl paměť
posloucháš - slyšíš vlak
myslíš na Prahu, kam jede
okno v tvém pokoji svítí a zhasíná
cítíš se, jako když jsi v kině
chce se ti spát, usnout při filmu
a vlaky šumí, břicho mručí
prostředek března - není už čas?
Žádné komentáře:
Okomentovat