Nemám holku. Jinak dobrý, včera jsem se byl na půl hodiny projít do kopce k Tlustickými hřbitovu. Jestli jsem šel sám? No jo, vždyť říkám, že nemám holku, tak s kým bych asi šel? S mámou? Jo, s mámou. To by tak ještě scházelo. Včera ráno a dneska ráno jsem četl Ameriku od Kafky. Taky včera večer, ovšem dneska večer už mám na plánu něco jinýho. Buď napíšu úkoly na francoužštinu a na matiku, nebo u toho zemřu a všem bude divný, co se stalo. "Co s ním je?" říká si učitelka, když mi píše pětku do notýsku. Jo, kdyby tak četla tuhle báseň, to by jí bylo hned všechno jasný - protože tu říkám úplně všechno, co můžu, nic nezamlčím. Pilnej čtenář se dostane až na dřeň mý duše. No, jediný štěstí, že takoví čtenáři se nenajdou, protože fakt nevim, jakej by mělo smysl si o mně číst. Každej dneska hledá poezii, zapíná rádio, televizi, jí hodně bonbónů a čokolád a jde mu vlastně jen o to, cejtit se dobře. A obyčejnejm lidem k tomu stačí vlastně třeba ta televize, nebo kamarádi, nebo mít spočítaný všechny příklady a pak si vyjet na kole nebo na nákupy s holkama. Nojo, ale copak to stačí mě? Já musím dostat tu nejkvalitnější nudu, abych teprv mohl začít mluvit o tom, že mě něco naplňuje. Sice bych si i já klidně moh zapnout televizi a bejt štastnej, a snad i ten úkol bych pak udělal, snad by to vůbec nebolelo - a najednou bych si připadal jako bojovník, politoval bych svý dřívější slabosti, řek bych si - tak právě tohle byl ten špatnej způsob života. Jenomže ono to není tak jednoduchý. Já tu sedím, jako každej víkend v řadě, tohle je proště kruh, ze kterýho nejde vystoupit, a tak se o to nesnažim. Je mi tu úplně dobře, hřeje mě plamen pekla uvnitř mý duše a trochu se potim, bolí mě hlava a strašně mi lezou na nervy ty zvuky, co slyším vedle, ale to je v pořádku, protože já se nikdy nerozčílim, já to všechnu napíšu sem a bude to dobrý. Sice až přijde brácha, tak na něj budu hnusnej a zlej a on to pak bude dělat po mě a bude taky zlej a bude běhat a ječet a rozbíjet mi věci v pokoji, ale i to je součástí toho kruhu, kterej musim vytrpět. Já myslim, že každej má v sobě trochu zla, i můj andělskej, tříletej bratr, a že to nemá jenom ode mě, a že bych vlastně šel proti dalším lidem, kdybych šel proti zlu svýho bráchy, a to já nechci, to já radši budu s těma lidma zadobře, i když oni jsou vlastně taky zlý. No, jak to řek Tolstoj, neodporovat zlu násilím, a dělat dobro po vzoru po Krista, to je násilí sám na sobě, sice to očišťuje duši a dává pocit lásky a blaha, ale to je asi to samý, jako když si sportovec zaplave ve studenym bazénu a dává si sprchu a otužuje se a tak a pak má pocit vyplavenýho endorfínu a má spoustu toho hormonu co dává pocit štěstí, takže je úplně naplněnej a přitom vyprázdněnej a čistej a prostě dobrej, no, jenže já nejsem sportovec, ani trochu, takže já nebudu jako Kristus, já jsem totiž línej umělec a tak je mým úkolem a mou rozkoší ležet a hnít a tvořit, hold pro některý lidi je nebe a pro jiný peklo, tak už to je, já se s tím musím smířit, a až přijdou ti lidi, který to se mnou budou myslet dobře a budou se mě snažit z toho dostat, z tý mý deprese, z tý neshopnosti, tak já je s pevnou vůlí odmítnu a zachráním si tím krk. Protože nesvědčí mýmu žaludku a játrum, Nietzsche to věděl.
Peklo na hlavě
Přišel jsem domu. Celej udřenej
ze školy. Měl jsem chvíli času,
tak jsem si sed na postel, zapnul jsem si
empétrojku a, no, potom jsem si nasadil
sluchátka na hlavu.
Nasadil jsem si na hlavu peklo.
Takovej pás, ze kterýho nevyletíš, ani
když auto narazí v plný rychlosti do jinýho.
Takovou vestu, z který se nevysvobodíš.
Takový peklo, no. A pak jsem bušil do zdí.
Žádné komentáře:
Okomentovat