Přijel jsem z hor

Zítra jdu opět do školy. V Itálii jsem lyžoval, hrál na kytaru a četl a psal.

Improvizovaná píseň s G akordem:

Aby se dobře usínalo

mně -

tak sem píši nový příspěvěk, neboť ten poslední je amorální. Nic ale líčit nebudu. Mám se celkem rozjařeně, brnkám si na kytaru, což mi nejde, procházím se svým obřím městem, které se neustále a bez omezení zvětšuje - a čekám na dopis od K. V. KV se značily Mozartovy skladby. Zřejmě tušíte tu sladkobolnou nicotu, která mě omezuje v připoutanosti k vám, která mě k vám připíná a z vás mi pramení a celého mne zalévá. Zřejmě zemřu jako boží zatracenec...

Nemám chuť se bouřit.

Samozřejmě že umění je konstituce sebe, sebeprojekt, jenže je téměř nemožné poznat, jaké to umění je.

Milostný dopis

Je nesčetně věcí, o nichž jsem se jí nezmínil, o nichž jsem se ještě nikdy nezmínil, je také mnoho věcí, o kterých vůbec nevím, které jsem neviděl, které jsou někde jinde, daleko, nedostupné.

Třeba rozebrat všechny ty situace našich setkání, každý můj nekonečný přehmat, každou podrobnost jsoucna, které jsem si všiml, každou myšlenku, která mě napadala, každý kus přírody nebo města, všechny kousky těla; chtěl bych říct víc, než vím, a vědět víc, než říkám, chtěl bych překonat sama sebe a své pocity a svá slova, chtěl bych ze sebe vylézt, chtěl bych si roztáhnout obě čelisti a prasknout a rozsypat se v orgánech, chtěl by se vznést nahoru do nebe a rozplynout se, chtěl bych být rozprášen v oceánu, chtěl bych zaniknout jako slunce, které zapadlo, chtěl bych zavřít oči a otevřít je do jejích.