Praha Dox

Nové centrum moderního umění, Holešovice, nebo, Náměstí Jířího Ortena, bílá budova, velká, samootvírací dveře, Petra v druhém poschodí s Magdou, loď plná pohlednic většinou od moře, kafe obyčejné, drahý antikvariát, střeva v pořádku, strach z okradení, strach chodit sám, kouření, pocit bezduchosti ostatních lidí, smýšlení o jejich duších. Dnes se konečně někomu podařilo vzbudit ve mě strach, strach, jsem bezmocný, budu si číst Dostojevského, Zápisky z mrtvého domu, nic nového pod sluncem, tak budu asi do zdi se dívat, hledaje nějakou novou rozkoš, co je nové, to není, tohle ne.

Milostný dopis

Je nesčetně věcí, o nichž jsem se jí nezmínil, o nichž jsem se ještě nikdy nezmínil, je také mnoho věcí, o kterých vůbec nevím, které jsem neviděl, které jsou někde jinde, daleko, nedostupné.

Třeba rozebrat všechny ty situace našich setkání, každý můj nekonečný přehmat, každou podrobnost jsoucna, které jsem si všiml, každou myšlenku, která mě napadala, každý kus přírody nebo města, všechny kousky těla; chtěl bych říct víc, než vím, a vědět víc, než říkám, chtěl bych překonat sama sebe a své pocity a svá slova, chtěl bych ze sebe vylézt, chtěl bych si roztáhnout obě čelisti a prasknout a rozsypat se v orgánech, chtěl by se vznést nahoru do nebe a rozplynout se, chtěl bych být rozprášen v oceánu, chtěl bych zaniknout jako slunce, které zapadlo, chtěl bych zavřít oči a otevřít je do jejích.