"Dobrou noc. A nechte si o ní zdát!"
"Děkuji. To si pište, že nechám. A... dobrou noc i vám."
Odebral jsem se do své ložnice. Zalil jsem bambus, vyčistil jsem si zuby, otevřel jsem okno a ulehl jsem. Do mysli se mi hned vkradla ona. Díval jsem se na ni zpytavě. Pak jsem zjistil, že je tu na mé přání. A vlastně na přání mého přítele, který mi tedy přál, abych si o ní nechal zdát. To je tedy pěkné. Ona je tedy pěkná. Co budu dělat?
Zašmátral jsem rukou pod mou postel a vytáhl jsem odtamtud zápisník a perofix "cetropen". Nejdřív jsem myslel, že bych mohl napsat román. Nicméně jsem tuto myšlenku naschvál potlačil a raději jsem počkal, dokud nepřišla myšlenka na napsání krátké básně. A vskutku, brzy tu byla. Napsal jsem tedy toto:
když máš někoho rád/a chtěl bys se s ním stýkat/a on s tebou ne/a on tebe ne/je to smutné/jako kdyby to byla pravda//jsem strašný stroj/na ironii/bez krys a bez nestvůr/levituji/v rozkošném/státu
A nikdo mě neslyšel... Nicméně na pocit osamocení nemám nárok... vždyť jsem hrozně obyčejný... nevidím si na spičku nosu, zejména.
Žádné komentáře:
Okomentovat