Vzpomínka na zlo

Naše šikovnost je tak veliká, že vzpomínané zlo se náhle stane zcela přítomným. Odmítajíce všeho radostného, jsme o velmi ubohém krajíci.

Ale naděje modlitby je vždy krásná.

Láska

jsi nevinná - věříš v iluze
proto odmítáš
nevíš však, že tě miluji
a všechno chtěl bych ti dát

nebo bych u tebe stál lhostejně, 
nepřátelsky?
zklamal bych lásku, o níž povídám?

proud slz by se vylil
z nádoby nad postelí
a v lese po cestě

vytrpět pro tebe nejhorší smutek bych si přál, ale ne ze zklamané touhy,
ale z lásky, navzdory Freudovi, smutek ze šťastné lásky
lásky k lidem a porozumění a tvé kráse

miluji tě

Pro mou fantazii, pro vaše pohoršení

Už sem nic psát nebudu, nemá to zpětnou vazbu a já jsem debil

Bože

vrať mě na správnou, světlou stezku! Hihihi! Nejsem ani šílený, ani rozumný, ani ryba, ani rak. Můj život je strašně chudý, neboť kromě lásky, dosud nevyslyšené, v něm nic není. I když třeba je to jen nedostatek sebedůvěry, co mě vede k takovým závěrům. Neměl bych tak podléhat nudě a víc pracovat, třeba mě v budoucnu štěstí potká, co na tom, že jiné, než teď miluji, z tohoto milování musím lehce vyváznout, abych plnil vyšší závazky, vyšší, než milování, a to totiž ty nejobecněji mravné a úctu k rodičům, úctu k práci, úspěšnosti, pyjům v útrobách, ze kterých jsme všichni vzešli. Úctu ke štěstí. Slova, která používám, nesou mou myšlenku nepříliš, ale je to vlastně základní lidská myšlenka: jest-li-jest něco špatného na tom, když je člověk po různých stránkách zlý, když neobstojí v různých úkolech, když je nějak nectný, nečestný, nešťastný, neúspěšný, neupřímný, neopravdový.

Zítra

hrneček a pozvání na sobotu.

Přijel jsem z hor

Zítra jdu opět do školy. V Itálii jsem lyžoval, hrál na kytaru a četl a psal.

Improvizovaná píseň s G akordem: