Démanty v lepitlapčině náhrdelníku

1) jsem nadčlověk
2) jsem nezranitelný
3) cokoli se děje, je mi lhostejné
4) jsem nedotknutelný
5) jsem flák vepřového

"Vytryskla z tvých očí kdy taková něha, jako mé jiskřící verše, které jsem věnoval všem tvým pamětihodnostem a veliké kráse všehomíra?"
"Často. Jsi málo všímavý."
"Obnosím své šaty a ještě jsem si nevybral, vyhrnu si tedy rukávy a zahrnu tě zlatem? Co na to říkáš, ty včelo roztovidné poctivosti?"
"Vítám tvé postoje a nové názory, pomalu uznávám tvé pravdy i svou pamětihodnost."
"To vykřiknu, že tedy nestojíš o mé vymlouvání! Vynesu ob jeden kal všechnu nádheru do plochy zarudlé!"
"Usnesl ses na nepříliš výmluvném stanovisku. Aťsi jaksi, půjdu dnes na obecní úřad uložit všechny své peníze."
"Ztrácím síly při pohledu na tebe, pomalu do tebe vrůstám. Jsi tak spokojena, když mluvím tvým hlasem?"
"Naprosto spokojena."
"Ukončíme tedy rozhovor, aby pisatel mohl začít s vyprávěním."
"Dobrá."
"Mlč už."
"Dobře, budu mlčet."
"Tak mlč!"
"Nech mi alespoň chvilku na uklidnění..."
"Uklidnění? Z čeho?"
"Vzpomněla jsem si na zítřejší povinnosti, Právě teď uplynul včerejšek, kdy jsem měla šanci to stihnout."
"Smutné."
"Smutné."

Vypravěč právě teď začíná se svým vyprávěním. Celá scéna se zatemňuje, neboť vypravěč je bůh. Stojí nad všemi a vykřikuje svá nepochopitelná slova. Nejspíše ho to přestane bavit dřív, než by měl příležitost stát se slavným. Krom toho věří příliš v něco, co uviděl v jeskyni, kde byla tma a nic jiného kolem nebylo vidět. Vyzdvihuje modlu do výše, jakoby kolem netekly modré vody. Vykřikne a rozpadne se, jinak se to stát nemůže, ale jednou přece musí zemřít. Kdyby to bylo teď, bylo by to nejlepší. Dnes projížděl kolem cizího domu a bylo to jen tak. Nikdy se nestane, aby všechno nebyl jen vtip. Hodně si cení všeho, co je ceněno, bohužel však nic ceněno není, to je tragédie. Vymkne si kotník a co potom. Pojede tam ještě někdy v budoucnosti, ale budoucnost není slib. Dopadne to hůře, než nyní dopadá, ona ho stejně zatratí rychleji než rychle už ho zatratila několikrát v minulosti. To je tak smutné jako flák vepřového nebo uzená socha.
Potud se tedy zachovaly všechny zákony, určené nějakou definicí nebo samy sebou, na přesném vyjádření příliš nezáleží, ale je stále ještě možné, že ta odporná dekadence dopadne i dobře, vždyť a vidíte, žádný důvod není, proto není ani žádný důvod proti, tomu odpovídá i světonázor velké většiny nevímčeho, tudíž lze litovati už těchto osamělých poustevníků, dvě slova, dvě slova, kteří tedy na tom takto jsou, a vím jak dál, a jsou sami, a jsou osamělí, a jsou to poustevníci, tak vidíte, že jsem věděl, jak dál, ale ještě nemůžu skončit, jedině pokud by to bylo součástí toho plánu, který jsme definovali jako, dobrá, který jsme nedefinovali, ale je možné, že existuje, alespoň tedy jsem ta uzená socha, to je slibné.