Aby se dobře usínalo

mně -

tak sem píši nový příspěvěk, neboť ten poslední je amorální. Nic ale líčit nebudu. Mám se celkem rozjařeně, brnkám si na kytaru, což mi nejde, procházím se svým obřím městem, které se neustále a bez omezení zvětšuje - a čekám na dopis od K. V. KV se značily Mozartovy skladby. Zřejmě tušíte tu sladkobolnou nicotu, která mě omezuje v připoutanosti k vám, která mě k vám připíná a z vás mi pramení a celého mne zalévá. Zřejmě zemřu jako boží zatracenec...

Nemám chuť se bouřit.

Samozřejmě že umění je konstituce sebe, sebeprojekt, jenže je téměř nemožné poznat, jaké to umění je.

Sebepozorování

Dnes jsem stál před zrcadlem, pozoroval svého malého čůráčka, obklopeného houštím černých mastných chlupů, přičinil jsem se, aby se mi postavil - mám mdlý, měkký žalud - přesvědčil jsem se o svém malém mužství, konečně, dokážu ale stříkat - což jsem si ne poprvé vyzkoušel (viděl jsem v zrcadle, jak se z pyje uvolňuje těch pár bílých semenatých kapek, mířících do umyvadla - ano, byl jsem v koupelně), ale můj pyj je ohavný, ohavně malý, ve ztopořeném stavu je měkký a křivý, nehezky zahnutý, asi jako mám hrb na zádech a hlavu vystrčenou napřed, tak stejně se to má i s tvarem mého vrabečka. Shledal jsem tedy, že nebudu mít pohlavní styk s žádnou dívkou a že mou životní činností musí být duchovní činnost, že budu žít nejspíše bez manželky, nejspíše jako vědec a nejspíše ne dlouho. Musím se stát filozofem nebo umělcem a bylo to tak dáno už od dětství - už tehdy jsem říkal, že žádnou ženu nechci a nebudu chtít, že se bez ní obejdu - tenkrát jsem ještě nevěděl o činnosti zvané sex, později jsem po dívkách, neznaje ještě důvod, zatoužil, a když jsem poznal, že důvodem je sex, k čemuž došlo teprve nedávno, tak jsem ještě nevěděl, že ho nikdy s nikým - leda sám se sebou, což jsem měl už mnohokrát - mít nebudu, to jsem si pověděl z očí do očí - mých temných očí za křivými obroučkami brýlí - teprve nedávno. Vším, co dělám, a tím, jak to dělám, způsobem chůze, řečí, tvorbou, chováním, se snažím dát lidem, hlavně tedy dívkám, najevo, jak se to se mnou má, jaký jsem, jaký je můj pyj - a mé hluboké neštěstí pramenilo z toho, že jsem o tom nevěděl. Nevěděl jsem, že nejsem schopen zdravé pohlavnosti a že mi to nevadí. Až ve světle dnešního poznání můžu být štasten, tedy ne štasten, ale smířen, neboť není na tom nic tak hrozného, naopak je dobře, že jsem si to uvědomil a že jsem to vyslovil. Všechno se dá napravit. Přestanu nahánět dívky a začnu se konečně učit, vzdělávat, nedá se totiž popřít, že má inteligence během posledních útrapných, temných tří let klesla, snížila se, proto bych se měl snažit přemýšlet, počítat příklady - a měl bych se tak začít snažit normálně pěkně psát, aby to po mně taky někdo přečetl - všechno souvisí se vším, jakmile začnu přemýšlet, získám i schopnost a vůli se srozumitelně ve všech formách vyjadřovat. Začnu hned zítra: musím mít jen na zřeteli to, že dívky neokouzluji a nikdy s nimi nebudu spát, a že nemá cenu, abych o ně usiloval - to zaprvé, a za druhé, že mou jedinou šancí, jak se v životě uplatnit, je nabýt inteligence, cokoliv to bude stát. Vždyť inteligence se rovná morálnost.

Zajímá tě to, lepitlapko

...že se dějí kol mne samé krásné věci? Kupříkladu prasečí chřipka se vzmáhá a všichni jí podléhají, nikdo neodolá a nikdo neunikne. Z použití slov je znát ten hluboký smysl a životní moudrost, jsou znát, oba, obě, nevím. Dnes jsem se díval na její fotky a měl z nich dojem dokonalé absolutní krásy, zapomněl jsem na chvíli na svá bědná muka. Nejspíše to pro vás není nic nového. Hrál jsem na kytaru, postupně se vše dostává do cyklů, ach, to je strašně velkolepé, jenže já jsem připraven zítra odjet do Prahy...

Proces

Byla tak odvážná, že její rodiče zavolali řediteli školy a ten si mě pozval na pohovor, na němž byla kromě mě a něj přítomna jen má třídní profesorka. Nechci tento čin nijak subjektivně hodnotit, tuto událost, nebo tím někoho urážet, pouze to tu víceméně intimně zveřejňuji. Dále uvádím, že zítra odjíždím do Ostravy, kde budu dlít po dobu pěti dní. Poslední zprávou je, že se dnes konala první schůzka experimentálního hudebního nahrávání - přičemž jsem se účastnil jen já a Ondřej, ale příští týden by nás mělo být pět.

Zde je výsledek:

Zádušní mše ještě bude sloužena. Zatím byl jen obřadně spálen dopis, jenž jsem chtěl ještě dnes ráno poslat nebo dokonce předat osobně, nebylo však stejně komu, neboť zůstala doma, ano, ale všemu konec, teď musím přestat psát takové odvážné spisy, láska neláska, nebude se to tolerovat, tyranie musí skončit, ... ale jak jsem řekl, zádušní mše ještě bude sloužena.

Písně

Chtěl bych zpívat, chtěl bych skládat, zkouším to. Je mi velmi smutno, až je mi z toho veselo, Sladovník mi řekl, že jsem byl výřečnější, když jsem nebyl zamilovanej. Mluvím prý potichu a málo.

Sen

Někoho čeká velmi milé překvapení. Jsem zvědav, jak na na ně zareaguje.

Jinak podnikám samé hezké výstřední krásné věci, jenže jsem byl pochválen a to mi znemožnilo je dále vykonávat, zítra půjdu do školy zakřiknut. A hlavně asi nepojedu do Ostravy - nebo pojedu tam? Je to nesmírné váhání. Inu, zavolám Mikšovi a zjistím od něj všechny podrobnosti o Čaji - matracové boudě, v níž mám bydlet - a pak se rozhodnu. Přeci jen, moci být pět dní svobodný, chodit na procházky s Davčou, účastnit se orgánu s Torvou, Barčou, Domčou, Lůcou, Vojtou, ... 

Důležitou událostí těchto dní je, že jsem se seznámil se zdejším básníkem. Je to dívka, ale obléká se jako muž a považuje se za něj. Tak spolu i mluvíme. Byli jsme za vsí v polích, četli jsme si básně, ukazoval mi obrázky. Žije v bídě. Dnes jsem mu chtěl vrátit film Butterfly effect, který mi půjčil, klepal jsem na okno, ale nikdo neotvíral, nikdo nebyl doma. Na zdi v dezolátním dvorku jsem si všiml pověšené kytary, nevím, co tam v takovém mrazu dělala. Prý může rozjímat do aleluja, zatopí si v krbu, natáhne se na postel a pozoruje jiskry z kamen, které rudě září do černočerné tmy. Třeba se tam někdy podívám, do toho příbytku. Otec tam jezdí jen na víkendy. Bohužel nemá pojem o literatuře, nezná ani Charlese Baudelaira. Je to možné?

Pěkné bylo, když jsem včera stopnul auto do školy poté, co mi ujel autobus, a když jsem dneska při cestě na autobusové nádraží kouřil cigaretu, a když jsem bloudil chodbami školy s očima zavázanýma šátkem a vrazil jsem do dveří, které se otevřely se zazvoněním a koncem hodiny, a Kateř mi ten šátek sundala a mé oči zaplavilo světlo a viděl jsem ji, a bylo milé vidět ji, než něco jiného.

"Proč to děláš?"

"Protože v téhle škole nejsou žádné změny, tak se tu může chodit i poslepu."

"To je pravda. Tak oni tu postaví třeba sloup..."

"Ne, ne sloup, spíš propast, že by se do ní dalo  spadnout..."

"Jo, propast."

Nu, tak nějak to bylo, ale ne přesně, pak jsem se ještě Kateř na autobusovém nádraží ptal, jestli jde zítra na italštinu, a řekla, že ano.

Tak přeci jen není taková nuda, jak jsem myslel. Je to zřejmě jen na člověku, jestli se bude nudit nebo ne, neboť každé místo ukrývá vše.

Eliotova poezie je úděsná

A ještě úděsnější je způsob, jakým ji čte - prostě jeho hlas, který, ač mé znalosti angličtiny nejsou příliš vysoké, mi říká, že tento muž - Thomas Stearns Eliot - to neměl mezi lidmi snadné.

Tak, co je nového? Nic. Lepitlapka kouří a maluje v Ostravě. Monthy hulí tamtéž a chodí na procházky do tamějších lesů. Já se těším na svou výpravu tam, kterou konám 28. října.

Jsem velmi úsporný. Vidím občas krásné věci a výjevy, ale moc mě nevzrušují, vlastně téměř vůbec.  Erotické síly jako takové ve mně pozoruhodným způsobem zdegenerovaly, tedy ne příliš pozoruhodným, ale zdegenerovaly, jako zdegenerovaly. Líbí se mi stále "slečna M.", stále míň. Pocity rozkoše mi zevšedněly, ale ještě ne natolik, abych mluvil k věci. Filozofuji a flákám se.

Čtu: Vražda v Katedrále (Eliot), O pravdě a Bytí (Heidegger), Nepojmenovatelný (Beckett), Verše (Rimbaudovy), Květy zla (musím je dočíst a vrátit do školní knihovny), Nečasové úvahy (Nietzsche), Nesnesitelná lehkost bytí (Kundera), The Doors (nevím kdo).

Provádím různé výstřednosti, a to jak ve škole, tak doma.

Spím dobře. Ztrácím vědomí i podvědomí brzy po ulehnutí, sny se mi nezdají a když ano, zapomínám je.

Ještě co se týče milostných otázek - všichni se teď dávají dohromady, všichni vstupují do mileneckých svazků, je to asi sympton podzimu, jak jsme se shodli s Lůcou, možná. Týká se to i dvou mých blízkých. Mne to nějak nezajímá - promýšlím sice, jak bych to umělecky zpracoval, ale že bych žárlil, to ne - a právě kvůli nedostatku citu to asi nezpracuji - i když uvidíme.

Docela tyju. Bolí mě občas záda, jsem ohnutý člověk a konstatuji drobnou konstatní výchylku - tak, jako se Amerika posunuje od Evropy, tak se moje páteř a všechno k ní připjaté pohybuje doleva, nezadržitelně, ale v této chvíli si to uvědomuji jen jako pocit, nikoliv ještě jako zlověstné proroctví nebo dokonce budoucí realitu. Ale vizionář asi jsem, zdálo se mi třeba dneska, že cítím plyn, ač můj otec ho necítil - tedy zřejmě žádný plyn v tom místě nebyl. Že bych si dovedl představit vůni plynu tak dobře, že jej cítím, aniž by existoval?