úterý 31. března 2009

Ponuré jarní verše

Dneska jsem přestávku před výtvarnou přestávkou - tj. asi hodinu času - využil k pokusu o psaní básní. Co z toho pokusu vzešlo, vám nyní v nezkrácené podobě představuji. Námětem je - jak jinak - jaro.

1.

Vzrušení skáče po vlasech
nadějných dívek.
Topení se chvěje pod mou rukou.
Přechladné paže strachu
se dotýkají okenní tabule.
Oceány krve
se vzdouvají pod náporem podzimních větrů.
Smutná a vznešená budova zámku
vystavuje stěny veřejnému slunci.
Srdce slabikuje neznámá dívčí jména.
Bezlisté stromy se ve vrcholech klepou,
jak jsou nervózní.

2.

Tos přehnal, osude. Vyplivnout mě do jara
a nedát mi křídla. Tolik destinací
kam bych mohl cestovat za výdělkem a prací
a tys mě uvázal na černé skále
ke kolíku něčeho, co neznám a znát nechci.
Já chtěl držet hlavu v rukou, ke rtům si ji přiklonit
a dívčí mozek pít. Tebou zanedbán
v posteli se válím a užírám se sám.

3.

Je ticho, že bys ho mohl
slyšet. A doopravdy, rozeznávám
trávu růst, provoz plynout a stránky otáčet.
Na nové straně bylo jaro,
s Afroditou zpodobenou v gelu.
Přepadla mě jarní únava. Jsem s dechem u konce.
Mé útroby hnijí a páchnu spolykaným gelem z časopisu.
Několik rozpustilých slziček tančí na dlouhém konci mé propisky.
Nejsou skutečné. To jaro je snad za trest.

pondělí 30. března 2009

Galerie


Tak jsem se rozhodl ukázat vám pár svých maleb. Začneme u mého nynějšího rukopisu - to je pěkná malba. A k ostatním obrázkům... ty první jsou starší a jsou malovány temperami nebo vodovkami. Ty poslední jsou nové a jsou malovány pastelovými křídami, nebo co. Pěknou prohlídku vám přeji.










neděle 29. března 2009

Totální bezmoc

Nemám holku. Jinak dobrý, včera jsem se byl na půl hodiny projít do kopce k Tlustickými hřbitovu. Jestli jsem šel sám? No jo, vždyť říkám, že nemám holku, tak s kým bych asi šel? S mámou? Jo, s mámou. To by tak ještě scházelo. Včera ráno a dneska ráno jsem četl Ameriku od Kafky. Taky včera večer, ovšem dneska večer už mám na plánu něco jinýho. Buď napíšu úkoly na francoužštinu a na matiku, nebo u toho zemřu a všem bude divný, co se stalo. "Co s ním je?" říká si učitelka, když mi píše pětku do notýsku. Jo, kdyby tak četla tuhle báseň, to by jí bylo hned všechno jasný - protože tu říkám úplně všechno, co můžu, nic nezamlčím. Pilnej čtenář se dostane až na dřeň mý duše. No, jediný štěstí, že takoví čtenáři se nenajdou, protože fakt nevim, jakej by mělo smysl si o mně číst. Každej dneska hledá poezii, zapíná rádio, televizi, jí hodně bonbónů a čokolád a jde mu vlastně jen o to, cejtit se dobře. A obyčejnejm lidem k tomu stačí vlastně třeba ta televize, nebo kamarádi, nebo mít spočítaný všechny příklady a pak si vyjet na kole nebo na nákupy s holkama. Nojo, ale copak to stačí mě? Já musím dostat tu nejkvalitnější nudu, abych teprv mohl začít mluvit o tom, že mě něco naplňuje. Sice bych si i já klidně moh zapnout televizi a bejt štastnej, a snad i ten úkol bych pak udělal, snad by to vůbec nebolelo - a najednou bych si připadal jako bojovník, politoval bych svý dřívější slabosti, řek bych si - tak právě tohle byl ten špatnej způsob života. Jenomže ono to není tak jednoduchý. Já tu sedím, jako každej víkend v řadě, tohle je proště kruh, ze kterýho nejde vystoupit, a tak se o to nesnažim. Je mi tu úplně dobře, hřeje mě plamen pekla uvnitř mý duše a trochu se potim, bolí mě hlava a strašně mi lezou na nervy ty zvuky, co slyším vedle, ale to je v pořádku, protože já se nikdy nerozčílim, já to všechnu napíšu sem a bude to dobrý. Sice až přijde brácha, tak na něj budu hnusnej a zlej a on to pak bude dělat po mě a bude taky zlej a bude běhat a ječet a rozbíjet mi věci v pokoji, ale i to je součástí toho kruhu, kterej musim vytrpět. Já myslim, že každej má v sobě trochu zla, i můj andělskej, tříletej bratr, a že to nemá jenom ode mě, a že bych vlastně šel proti dalším lidem, kdybych šel proti zlu svýho bráchy, a to já nechci, to já radši budu s těma lidma zadobře, i když oni jsou vlastně taky zlý. No, jak to řek Tolstoj, neodporovat zlu násilím, a dělat dobro po vzoru po Krista, to je násilí sám na sobě, sice to očišťuje duši a dává pocit lásky a blaha, ale to je asi to samý, jako když si sportovec zaplave ve studenym bazénu a dává si sprchu a otužuje se a tak a pak má pocit vyplavenýho endorfínu a má spoustu toho hormonu co dává pocit štěstí, takže je úplně naplněnej a přitom vyprázdněnej a čistej a prostě dobrej, no, jenže já nejsem sportovec, ani trochu, takže já nebudu jako Kristus, já jsem totiž línej umělec a tak je mým úkolem a mou rozkoší ležet a hnít a tvořit, hold pro některý lidi je nebe a pro jiný peklo, tak už to je, já se s tím musím smířit, a až přijdou ti lidi, který to se mnou budou myslet dobře a budou se mě snažit z toho dostat, z tý mý deprese, z tý neshopnosti, tak já je s pevnou vůlí odmítnu a zachráním si tím krk. Protože nesvědčí mýmu žaludku a játrum, Nietzsche to věděl.

Peklo na hlavě

Přišel jsem domu. Celej udřenej
ze školy. Měl jsem chvíli času,
tak jsem si sed na postel, zapnul jsem si
empétrojku a, no, potom jsem si nasadil
sluchátka na hlavu.
Nasadil jsem si na hlavu peklo.
Takovej pás, ze kterýho nevyletíš, ani
když auto narazí v plný rychlosti do jinýho.
Takovou vestu, z který se nevysvobodíš.
Takový peklo, no. A pak jsem bušil do zdí.


Hrůza

Venku prší, ale já nevnímám přírodní stavy. Dost mi stačí ten můj. Jsem úplně zmatený, čas plyne podivným způsobem, cítím se strašně nepohodlně, každý zvuk mi vadí - třeba poštěkávající pes-pudl v mém pokoji nebo hlasy ozývajícící se zezdola. Mám dělat úkol na francoužštinu a počítat příklady na matematiku. Dokážu něco z toho? Nebo nic?

Prší

Po deštěm smáčené silnici
leze skupinka červů
bez většího zájmu kolem projíždějících aut

Otec-červ má deštník
Matka-červ má háčkovanou sukni, celou mokrou
Děti-roztomilé larvičky se handrkují o kus jablka
které rodina získala na naší zahradě,
kde roste velký počet jabloní a hrušek

až já tudy pojedu, tak ty červy zajedu
a bude z nich bílá kaše
asi jako hrouda haše


sobota 28. března 2009

Karma police

No, je sice pravda, že se můžeme částečně ovládat, ale neplatí to úplně bezvýhradně. I tak ale neseme odpovědnost za své chyby. Myslím, že se tomu říká karma - naše skutky; souhrn našich chyb a našich zásluh, to, co jsme pokazili, a to, co jsme dělali správně.

Nu, ale aby tento blog nebyl naplněn pouze reakcemi na blogy jiné, zkusím i popsat něco  ze svého dnešního dne. No, vstal jsem ráno. Četl jsem si Kafku. Pak jsem dělal nevím co. Obědval jsem, cvičil jsem na kytaru. Napsal jsem úkol na angličtinu a nepovedlo se mi to. Šel jsem se na necelou hodinu projít k dálničnímu mostu u Tlustice, bolela mě hlava a pršelo. Vrátil jsem se a přečetl si první část sbírky V úterý bude válka Jáchyma Topola. Pak jsem šel k babičče, aby nám namlela maso, protože zítra budou lasagne. A k večeři jsem měl kousky dvou klobás s dijonskou hořčicí a rozmrazenými rohlíky, nechutnalo mi to. Nu, a teď jsem tady a píšu tenhle zápisek a rád bych napsal nějakou strašně dobrou báseň, jako vždycky. Ale nikdy se mi to nepovede.

A ještě něco, včera jsem psal jedné holce, na icq tedy, které už jsem dlouho nepsal. Ale není na tom pranic významného.

Mluvil jsem o karmě, tak vám ještě pustím Karma Police. Nevím sice, jakou úlohu má hinduisticko/buddhistická karma v této písni, ale nějakou úlohu jistě mít bude a hlavní je, že je ta písnička smutná a hodí se do této jarní, podešťové noci. Aspoň trochu, doufám.

pátek 27. března 2009

Pravda

A tak si čtu, čtu si nové listy. Často nás napadá, zmínit se o tom, jak je svět divný, nebo o tom, že je stále všechno stejné. A vždycky se rádi zmíníme o tom, že máme co tajit, že je spousta tajemných věcí, o kterých se nechceme zmiňovat. - Ale opravdu máme co tajit? Anebo se všechno vyvaluje z naší řeči, všechno zdánlivé tajemství? Jestli máme tajemství, vyslovme ho teď!

čtvrtek 26. března 2009

Jak může někdo nesnášet literaturu?

Na hodině češtiny nám nikdo žádnou četbu nevnucuje. To, s čím při hodině pracujeme, se nedá přece označit za četbu. A to, o čem se mluví, to povinné není - nečte to skoro nikdo. Opravdu povinný je asi jen ten seznam knih k maturitě.

Já se nechci sice pyšnit nebo tak, ale dneska jsem si z knihovny vypůjčil dvě knihy - Stébla trávy Walta Whitmana a K majáku Virginii Woolfové. O té druhé knize vím jen to, že byla psána "proudem vědomí", protože to bylo jednou v nějaké soutěži, a že jako moderní próza to má něco společného s Joycem a Eliotem, a že autorka spáchala sebevraždu utopením. Nu snad se nepletu. A mělo to ještě jeden důvod, proč jsem si tuhle knihu vybral, ale ten bych si nechal pro sebe. Co se týče Whitmana, tak k tomu jsem byl odkazován z veršů Allena Ginsberga, který se právě Stébly v trávě inspiroval například ve své Sútře witchitského víru. A ta je moc pěkná.