Pro ni

ó oslovená
jdi po chodbě, mám rád tvé nohy
tvoje oko smějící se
je stejného druhu, jako mé oko šílející
je stejně kulaté

zdvihni ruce
pokládajíc je na mramorovou sochu
v níž bije kamenné srdce
venku svítí slunce, obloha má barvu
světlemodrou

ó oslovená, běž, plácl jsem tě do zad
takovou herdu?
něco mezi heknutím a vyprsknutím
smíchy
něco takového to bylo

ó oslovená
neoslovena
oslavena
mírně
srdce mé
bije v hrudi kamenné

MINIATURA

Kdy zaslechne?
Nula uší, tisíc úst.

Pochyby

Co je to nového/u děvčete mého/že vrata neotvírá?

Vrstvy lží se na mne navrstvily. Teď se musím příliš často ptát, příliš často, protože nevím nic jak je. Vidím jen ty lži, a někdy je považuji za pravdy. Ale ty mé otázky jimi neproniknou, ty otázky do nich narážejí, zastavují se o ně. Lži mě ubíjejí, svazují mě, dělají ze mě někoho, kým nejsem. Anebo máte i vy pocit, že jsem předurčen k blízké smrti a k pomalému smutku?

Zoufání

Být věrný, nevím už, co být
Chtěl bych, abych věděl
Netuším to
Být víc zajímavý
A hlavně být takový, jaký jsem
Nechci moc, zpovídám se
Čím být? Čím být, krucixif?
Nějakým slovem oslovit
milovanou
bytost ohromnou a mocnou,
nějaké slovo do ticha zašeptat
a dočkat se úderu ze tmy?

Smrtící vejce

Tak, zvítězil jsem v klání filmové kritiky a zítra jedu do Francie, do Burgundska, do Luhans, už se na to velmi těším. Napsali o tom článek, můžete si ho přečíst: http://berounsky.denik.cz/zpravy_region/ber20090416gvh.html

A co jinak? Byli jsme v Itálii, chtěl jsem sem o tom sem dát rozsáhlý článek, ale asi se na nic takového nezmůžu a místo toho sem dám jen jednu fotku. Tak třeba tuto fotku. Co na ní je? Sutiny antické stavby, které se říká Villa Adrianna, Hadrianova vila, a které obsahuje celou řadu bazénků, soch, sloupořadí, rozbořených zdí a taky trávu a jasné žluté pampelišky a podobné věci. Obloha je tam modrá, ať se děje co se děje, a je to tam vhodné pro tiché rozjímání, obzvláště zavítáte-li sami; i když je tam docela nával turistů. Slunce vám to ale bohatě vynahradí, všimněte si, jak louky na fotce hoří světlem a teplem.

Tak, co ještě dál psát? Snad připojit k tomutu příspěvku pár současných "básní", které potěší každého náročného čtenáře. Ó ano, to bude krásné. Tak tedy berte a vychutnávejte; uvidíme se zase někdy za týden, kdy sem snad něco napíšu o svých zážitcích z Francie; jak se mi tam dařilo, co jsem viděl, co se se mnou dělo a tak podobně. Prozatím nashledanou, milí čtenáři. Nechť se vám vede dobře.

Svěcení jara

Tak tedy nemám nic, jen tuto báseň.
Tak slabou, tak nicotnou, tak unavenou.
Tu teď musím psát, neboť nedělám nic jiného.
Dělám toto. V těchto slovech existuji.
Je to stejná existence, jako když jdeš po chodbě.
Jako tvé cihlové tričko. Jako vlasy, oči, hlava.
Je to existence, jako bílé schody, po kterých sebíhám
zahlédnuv tě. Je to existence mého těla, existence tvého těla,
existence těl neštastných a štastných a bezduchých a trpících.
Je to slavná jednolitá hmota, o kterou se opírá má duše
a která právě teď podvoluje, odkrývá svá kolena zpod dlouhé zimní sukně.
Ó je jaro a tělo přírody se vzmáhá! Velké existence!

Poslední kakofonie

už je to stejně jedno, ruka sama píše
už je za řekou, ta nedobytná říše
za řekou Léthé, ta říše již opouštím
jda v jinou říši, za kamenem svým
v ruce s obulusem, s archem poezie
jejž dám Cháronovi, jenž to nepřežije
ó, loučím se s realitou, pokryt vrstvou patosu
vrstvou kolosu, architektonického chaosu,
už rétořím, už teřím
už se počal Zarathustrův zánik, v mojí osobě,
sbohem nádobě, plněné dívkou, její nedobytností,
pluji k smrti, k bráně pekla, jež mě pohostí,

už je to stejně jedno, už se nic nepovede,
už je jen jeden směr, kudy cesta vede,

Smrtící vejce

Uprostřed pouště na koni smrtící vejce.
Kam jede to vejce? Kam bije koně do slabin? Kde to je?
Ano, vejce práská bičem nad hlavou, nad kloboukem.
Ano, kůň je černý, hýká mlčky. Kulí očoměchy.
Tlusté, kluzké vejce, fosforeskujícími, kyselinovými červíky
polepeno, ozdobeno velikonočně. Štíhlé, šedé a vychrtlé.
Smrtící vejce. Vejce tyran. Vejce, vytlačující svůj žloutek
v postoji, za nějž by se klisna styděla. Ó, rozlehlá poušť prázdnoty,
ta to všechno sklidí, zakryje to svými kaktusy. A až přijde surrealista
uchopí to vejce a stiskne ho silně ve své vyschlé dlani, dlani kropenaté
žíhanou strukturou rudých a fialových skvrn na sítnici, když dlouho čtete.
S oblohy spadne to smrtící vajíčko a rozklepne se, bílek vystříkne a kůň
se vzepne na zadních a z huby mu poteče pěna.

Ponuré jarní verše

Dneska jsem přestávku před výtvarnou přestávkou - tj. asi hodinu času - využil k pokusu o psaní básní. Co z toho pokusu vzešlo, vám nyní v nezkrácené podobě představuji. Námětem je - jak jinak - jaro.

1.

Vzrušení skáče po vlasech
nadějných dívek.
Topení se chvěje pod mou rukou.
Přechladné paže strachu
se dotýkají okenní tabule.
Oceány krve
se vzdouvají pod náporem podzimních větrů.
Smutná a vznešená budova zámku
vystavuje stěny veřejnému slunci.
Srdce slabikuje neznámá dívčí jména.
Bezlisté stromy se ve vrcholech klepou,
jak jsou nervózní.

2.

Tos přehnal, osude. Vyplivnout mě do jara
a nedát mi křídla. Tolik destinací
kam bych mohl cestovat za výdělkem a prací
a tys mě uvázal na černé skále
ke kolíku něčeho, co neznám a znát nechci.
Já chtěl držet hlavu v rukou, ke rtům si ji přiklonit
a dívčí mozek pít. Tebou zanedbán
v posteli se válím a užírám se sám.

3.

Je ticho, že bys ho mohl
slyšet. A doopravdy, rozeznávám
trávu růst, provoz plynout a stránky otáčet.
Na nové straně bylo jaro,
s Afroditou zpodobenou v gelu.
Přepadla mě jarní únava. Jsem s dechem u konce.
Mé útroby hnijí a páchnu spolykaným gelem z časopisu.
Několik rozpustilých slziček tančí na dlouhém konci mé propisky.
Nejsou skutečné. To jaro je snad za trest.

Galerie

Tak jsem se rozhodl ukázat vám pár svých maleb. Začneme u mého nynějšího rukopisu - to je pěkná malba. A k ostatním obrázkům... ty první jsou starší a jsou malovány temperami nebo vodovkami. Ty poslední jsou nové a jsou malovány pastelovými křídami, nebo co. Pěknou prohlídku vám přeji.

Totální bezmoc

Nemám holku. Jinak dobrý, včera jsem se byl na půl hodiny projít do kopce k Tlustickými hřbitovu. Jestli jsem šel sám? No jo, vždyť říkám, že nemám holku, tak s kým bych asi šel? S mámou? Jo, s mámou. To by tak ještě scházelo. Včera ráno a dneska ráno jsem četl Ameriku od Kafky. Taky včera večer, ovšem dneska večer už mám na plánu něco jinýho. Buď napíšu úkoly na francoužštinu a na matiku, nebo u toho zemřu a všem bude divný, co se stalo. "Co s ním je?" říká si učitelka, když mi píše pětku do notýsku. Jo, kdyby tak četla tuhle báseň, to by jí bylo hned všechno jasný - protože tu říkám úplně všechno, co můžu, nic nezamlčím. Pilnej čtenář se dostane až na dřeň mý duše. No, jediný štěstí, že takoví čtenáři se nenajdou, protože fakt nevim, jakej by mělo smysl si o mně číst. Každej dneska hledá poezii, zapíná rádio, televizi, jí hodně bonbónů a čokolád a jde mu vlastně jen o to, cejtit se dobře. A obyčejnejm lidem k tomu stačí vlastně třeba ta televize, nebo kamarádi, nebo mít spočítaný všechny příklady a pak si vyjet na kole nebo na nákupy s holkama. Nojo, ale copak to stačí mě? Já musím dostat tu nejkvalitnější nudu, abych teprv mohl začít mluvit o tom, že mě něco naplňuje. Sice bych si i já klidně moh zapnout televizi a bejt štastnej, a snad i ten úkol bych pak udělal, snad by to vůbec nebolelo - a najednou bych si připadal jako bojovník, politoval bych svý dřívější slabosti, řek bych si - tak právě tohle byl ten špatnej způsob života. Jenomže ono to není tak jednoduchý. Já tu sedím, jako každej víkend v řadě, tohle je proště kruh, ze kterýho nejde vystoupit, a tak se o to nesnažim. Je mi tu úplně dobře, hřeje mě plamen pekla uvnitř mý duše a trochu se potim, bolí mě hlava a strašně mi lezou na nervy ty zvuky, co slyším vedle, ale to je v pořádku, protože já se nikdy nerozčílim, já to všechnu napíšu sem a bude to dobrý. Sice až přijde brácha, tak na něj budu hnusnej a zlej a on to pak bude dělat po mě a bude taky zlej a bude běhat a ječet a rozbíjet mi věci v pokoji, ale i to je součástí toho kruhu, kterej musim vytrpět. Já myslim, že každej má v sobě trochu zla, i můj andělskej, tříletej bratr, a že to nemá jenom ode mě, a že bych vlastně šel proti dalším lidem, kdybych šel proti zlu svýho bráchy, a to já nechci, to já radši budu s těma lidma zadobře, i když oni jsou vlastně taky zlý. No, jak to řek Tolstoj, neodporovat zlu násilím, a dělat dobro po vzoru po Krista, to je násilí sám na sobě, sice to očišťuje duši a dává pocit lásky a blaha, ale to je asi to samý, jako když si sportovec zaplave ve studenym bazénu a dává si sprchu a otužuje se a tak a pak má pocit vyplavenýho endorfínu a má spoustu toho hormonu co dává pocit štěstí, takže je úplně naplněnej a přitom vyprázdněnej a čistej a prostě dobrej, no, jenže já nejsem sportovec, ani trochu, takže já nebudu jako Kristus, já jsem totiž línej umělec a tak je mým úkolem a mou rozkoší ležet a hnít a tvořit, hold pro některý lidi je nebe a pro jiný peklo, tak už to je, já se s tím musím smířit, a až přijdou ti lidi, který to se mnou budou myslet dobře a budou se mě snažit z toho dostat, z tý mý deprese, z tý neshopnosti, tak já je s pevnou vůlí odmítnu a zachráním si tím krk. Protože nesvědčí mýmu žaludku a játrum, Nietzsche to věděl.

Peklo na hlavě

Přišel jsem domu. Celej udřenej
ze školy. Měl jsem chvíli času,
tak jsem si sed na postel, zapnul jsem si
empétrojku a, no, potom jsem si nasadil
sluchátka na hlavu.
Nasadil jsem si na hlavu peklo.
Takovej pás, ze kterýho nevyletíš, ani
když auto narazí v plný rychlosti do jinýho.
Takovou vestu, z který se nevysvobodíš.
Takový peklo, no. A pak jsem bušil do zdí.