úterý 28. července 2009
Příběh jako smysl života
Každý příběh a veškerá literatura jsou metafyzikou. Žádný příběh nevychází z vědomí (z přítomnosti), neboť ve vědomí nemůžeme určit, jestli se někdy dřív něco stalo, nebo ne, popřípadě jestli se bude v budoucnosti něco dít, nebo ne, a tak vyprávět minulost je zcela, naprosto a bezvýhradně to samé, co odhadovat budoucnost. Ve vědomí nelze také určit smysl života a jeho poslání, ty totiž vyplynou až z příběhu. Udám vám jeden příklad, mé pojetí příběhu, s použitím biblické symboliky: "Žil jsem ve věčném Ráji, kde nebylo bolestí ani radostí. Zde jsem se rozhodl utrhnout ovoce radosti, jenomže radost může existovat jen jako protiklad bolesti, a jestliže vznikla radost, musela zákonitě vzniknout i bolest, byl jsem Bohem, svým hodným otcem, vypovězen z Ráje, sdělil mi však něžně mé poslání zde v časném světě, který leží mimo věčný Ráj: zbavit se utrženého ovoce, zničit radost, tím zničit i bolest, a tím zničit celý svět, tím pak se navrátit zpět do náruče Boží, do věčného Ráje." Přiznávám se, že toto pojetí je trochu buddhisticky upřímné, neboť křesťanům všechny pesimistické konsekvence jejich vlastního základního Příběhu nedocházejí, oni zkrátka vidí radost, a myslí si o ní, že převáží nad bolestí, že bolest je proti ní zcela zanedbatelná, buddhismus zato vidí tuto věc zcela naopak. Nu, tak či tak je každý příběh metafyzikou, neznamená to však, že jsou všechny příběhy stejné. Příběh je myšlenka, čas je tedy také myšlenka, neboť čas je měřítkem historie. Na jednu stranu je tedy směšné říkat: "Starověk byl obdobím velikého rozkvětu," protože čas prostě logicky neexistuje, tudíž i pojmy jako období nebo věk jsou nepředstavitelné, neskutečné, nevědomé, metafyzické. Na druhou stranu existují velké myšlenky, velké metafyziky, které právě jsou skutečným rozkvětem, a tak například právě myšlenka neboli příběh starověku může znamenat velikost. Tedy: neexistuje starověk o sobě, existuje však myšlenka starověku. Ach, já jsem úplný Platón! Hihihi! Ať žije dekadence, skvělá metafyzika, černý smysl života!
středa 22. července 2009
Za chvíli jedu do Uherského Hradiště
Jedu tam asi za 30 hodin. Snad zvládnu připravit vše potřebné, dojet tam a elegantně přežít tam.
Amélie (proč to neříct?) se mi nejprve neozývala, pak napsala, že nejede, čímž mi ulevila, poněvadž jsem byl nervově napjat, sice circumstance jejího bytí jsou zas opět nebo vždy zahaleny v mlžný opar, v páru, z které jest zahlédnout jen občas světlo jejích očí, jenže toť tak jednou za měsíc. Jedu sám, to je možná jednodušší, koupím si levnější jízdenku, užívaje té své nové průkazky.
Neurobeat je, podle mně dostupných informací, nejspíše v Americe anebo ve Francii. Představuji si, jak se protlouká gigantickým světem, projíždí zemi z jednoho kouta na druhý, překonává hranice, hraje na kytaru u popelnice, smlouvá si schůzky z bohémskými umělci z předměstí San Franciska... zkrátka jako v té Kerouacově knize. Ha, ha, ha, ha, ha. Nerozloučil se se mnou, Neurobeat jeden. Ha, ha, ha, ha.
Lepitlapka se pravděpodobně těší na LFŠ.
T. K. se nudí doma, ale vcelku to zvládá. Nicméně nudí se naprosto všichni, dle facebooku soudě... všichni mají pocit zmaru, rozhorčení, zklamání, prázdnoty, nesmyslnosti. Možná ne všichni, ale ti nezkušení rozhodně.
Dvě slečny z Komárova jsou doma, nevím co dělají.
P. M. chodí na brigádu, taktéž L. H. Snad se nenudí, tolik... hm, těžko říct.
Dnes jsem šel fialovo-žluto-zelenou krajinou...někde stéblo, někde dům... jinde strom, zase jinde kopec, občas politý silnicí... silnice je jen ledabyle nahozena, nikam nevede... ha, ha.
A hrál jsem na kytaru...hrál? Dva akordy, někdy i jeden, stále dokola. Nebo tum- dum, dum- tum.
Když jsem jel v autě kolem Penny Marketu, napadlo mě, jak vyjádřit jakousi filozofickou otázku, nebo spíše jen úvahu... myšlenku. Bylo to asi něco o tom, že základní otázkou filozofie, poezie a etiky je: "Kdo první?" Neboli: "Kdo první má činit, kdo první má konat, například když se potkají dva lidé na ulici, kdo má první promluvit?" Neboť na hovoru, komunikaci, jakkékoli společné činnosti se vždycky účastní oba dva... tak kdo má začít, jak se to pozná? Hm? Ha, ha!
Pak mě napadly ještě další myšlenky, ale rázem jsem je zapomněl... a hlavně teď nevím, nemůžu si teď na nic tak extrémně zajímavého a západo-sluncovitého vzpomenout... nevzpomenu si na nic.
A někteří hledají smysl života. Není to veselé?
Amélie (proč to neříct?) se mi nejprve neozývala, pak napsala, že nejede, čímž mi ulevila, poněvadž jsem byl nervově napjat, sice circumstance jejího bytí jsou zas opět nebo vždy zahaleny v mlžný opar, v páru, z které jest zahlédnout jen občas světlo jejích očí, jenže toť tak jednou za měsíc. Jedu sám, to je možná jednodušší, koupím si levnější jízdenku, užívaje té své nové průkazky.
Neurobeat je, podle mně dostupných informací, nejspíše v Americe anebo ve Francii. Představuji si, jak se protlouká gigantickým světem, projíždí zemi z jednoho kouta na druhý, překonává hranice, hraje na kytaru u popelnice, smlouvá si schůzky z bohémskými umělci z předměstí San Franciska... zkrátka jako v té Kerouacově knize. Ha, ha, ha, ha, ha. Nerozloučil se se mnou, Neurobeat jeden. Ha, ha, ha, ha.
Lepitlapka se pravděpodobně těší na LFŠ.
T. K. se nudí doma, ale vcelku to zvládá. Nicméně nudí se naprosto všichni, dle facebooku soudě... všichni mají pocit zmaru, rozhorčení, zklamání, prázdnoty, nesmyslnosti. Možná ne všichni, ale ti nezkušení rozhodně.
Dvě slečny z Komárova jsou doma, nevím co dělají.
P. M. chodí na brigádu, taktéž L. H. Snad se nenudí, tolik... hm, těžko říct.
Dnes jsem šel fialovo-žluto-zelenou krajinou...někde stéblo, někde dům... jinde strom, zase jinde kopec, občas politý silnicí... silnice je jen ledabyle nahozena, nikam nevede... ha, ha.
A hrál jsem na kytaru...hrál? Dva akordy, někdy i jeden, stále dokola. Nebo tum- dum, dum- tum.
Když jsem jel v autě kolem Penny Marketu, napadlo mě, jak vyjádřit jakousi filozofickou otázku, nebo spíše jen úvahu... myšlenku. Bylo to asi něco o tom, že základní otázkou filozofie, poezie a etiky je: "Kdo první?" Neboli: "Kdo první má činit, kdo první má konat, například když se potkají dva lidé na ulici, kdo má první promluvit?" Neboť na hovoru, komunikaci, jakkékoli společné činnosti se vždycky účastní oba dva... tak kdo má začít, jak se to pozná? Hm? Ha, ha!
Pak mě napadly ještě další myšlenky, ale rázem jsem je zapomněl... a hlavně teď nevím, nemůžu si teď na nic tak extrémně zajímavého a západo-sluncovitého vzpomenout... nevzpomenu si na nic.
A někteří hledají smysl života. Není to veselé?
úterý 21. července 2009
Sen, dopoledne 21. 7. 2009
Její obličej se na mě usmál z sms. Napsala: "Ahoj. Už jsem nemohla vydržet ten tvůj pohled, páchala jsem ti neprávem bezpráví, které už mě páchat nebaví. =)" Bylo to na louce, kolem byli spolužáci. V tu chvíli už jsem měl palec rozežraný rybou, zalepili mi to doma, vyndaval jsem z toho prstu kromě ryby a jejího ostnu ještě salám a sýr... mé maso. Hodil jsem je do koše, doma. Ona však o tom nevěděla. Mobil jsem držel druhou rukou. Cítil jsem se zvláštně. Tušil jsem budoucí štěstí. Nechápal jsem ale, jak se to mohlo stát. Nejdřív jsem chtěl odepsat: "Já to věděl, cha, cha," ale mohl bych ji tím hned ztratit. Neznala mě. Zkoušela... poslala ještě další zprávy. Doufala asi, že se vyrovnám aspoň části jejího ideálu. To je asi úzkost... přemýšlím, co jí napsat a co jí budu psát celé ty roky... nebo těch pár dnů, než o její přízeň příjdu. Přízeň té dívky je pro mě břemenem. Napsal jsem: "Mám velkou radost..." Pak jsem létal po střechách mrakodrapů a rozestavoval tam lehátka, byla noc. Proč to byl sen a co mi ten sen říká? Myslel jsem si, že je to pravda. Co mám dělat? Ležím na břiše a píšu. To mám dělat? Jsem asi moc ženský, ona očekává mužnost? Co chce? Ale, zklamánať! Nic nechce.
pondělí 20. července 2009
Obsah mysli
Nejsem básník. Básník si vymýšlí, tvoří slovně, konstruuje básně - já jen píšu pravdu. Zachycuji stenograficky to, co mi běží hlavou, nikoliv abych běhal hlavou nebo básnil. Spoléhám na to, že básní je duše mé stenografie - že někdo má smysl pro můj archaický nesmysl.
Napadla mě zajímavá věc, bylo to myslím dnes nebo včera... že básnické pojmenování musí být vždy dvojsmyslné, a lépe když je trojsmyslné, či ještě čtyřsmyslné, pětismyslné a šestismyslné. Nu a šest smyslů má, podle buddhistů, člověk. Co kdyby tedy básník psal básně tak, aby každé slovo mělo šest smyslů, odpovídajících čichu, zraku, hmatu, chuti, sluchu, mysli? Zkrátka aby bylo možno toto slovo vnímat všemi smysly - vytvořit dokonalou smyslnost?
Moje zpověď: je mi úzko, když si představím, že bych měl říkat pravdu, a ještě více úzko mi je, když si představím, že by se mi to nepovedlo a že se mi to nevede ani teď, ani nikdy jindy.
Napadla mě zajímavá věc, bylo to myslím dnes nebo včera... že básnické pojmenování musí být vždy dvojsmyslné, a lépe když je trojsmyslné, či ještě čtyřsmyslné, pětismyslné a šestismyslné. Nu a šest smyslů má, podle buddhistů, člověk. Co kdyby tedy básník psal básně tak, aby každé slovo mělo šest smyslů, odpovídajících čichu, zraku, hmatu, chuti, sluchu, mysli? Zkrátka aby bylo možno toto slovo vnímat všemi smysly - vytvořit dokonalou smyslnost?
Moje zpověď: je mi úzko, když si představím, že bych měl říkat pravdu, a ještě více úzko mi je, když si představím, že by se mi to nepovedlo a že se mi to nevede ani teď, ani nikdy jindy.
neděle 19. července 2009
Umělecká aktivita o prázdninách
Než začaly prázdniny, ptal jsem se profesorky Andělové, jakým způsobem ochránit obrázky kreslené uhlem před rozmazáním...poradila mi, (poradil mi už před tím Ondra Brajer, ale já jsem mu nějak nedůvěřoval...) abych si koupil levný lak na vlasy. Tak jsem učinil. Řekl jsem jí, že bych chtěl o prázdninách malovat... nějaká zátiší. Ona mi řekla, že jí po prázdninách mám všechny své výtvory přinést ukázat... nu, to ještě nevím.
Tak ale tedy, dnes jsem se konečně odhodlal k činu. Ze stromu v dědově zahradě jsem si s jeho dovolením utrhl dvě jablka. Doma jsem je přidal ke dvou lepidlům, na jedno z nich jsem ještě přidal plastový sáček. Vzniklo nádherné Zátiší se dvěma jablky a dvěma lepidly. Nu, uznejte sami, není krásné?

Model byl takovýto:
Tak ale tedy, dnes jsem se konečně odhodlal k činu. Ze stromu v dědově zahradě jsem si s jeho dovolením utrhl dvě jablka. Doma jsem je přidal ke dvou lepidlům, na jedno z nich jsem ještě přidal plastový sáček. Vzniklo nádherné Zátiší se dvěma jablky a dvěma lepidly. Nu, uznejte sami, není krásné?

Model byl takovýto:
středa 15. července 2009
Impuls v bezhvězdné říši mimo lidskou mysl
Byl den jako každý jiný, ale jen chvíli, než jsem zakopnul na ulici, nebe se rozevřelo a polilo mě rozjasněnou, červenou tekutinou.
Ihned se mě zmocnil metafyzický, metapsychický děs, jako bych poklonkoval hlubokosáhlé beze dna propasti, jež se pode mnou vlní jako vlasy napjaté, sušené na topení.
Netušil jsem ještě, že to vše je pouze začátek, pouze ouvertura těch nejstrašnějších, non plus ultra tortur, trýzní a utrpení. Ano, ještě jsem si docela upřímně myslel, že se jedná o nehodu, jež sice bude mít své následky, rozhodně však ne nenapravitelné; inu, mýlil jsem se.
Cha, cha, cha, cha, cha. Nepopsatelné modro vystoupilo z prostředku zejícího oka a schvátilo mě do svého strašlivého objetí. Bylo mi, jako bych plaval v kávě... jako bych bil do skleněné země tyčí.... jako by mě právě odmítla dívka, do které jsem se zamiloval. Tak nějak... a ještě mnohem hůře. Arcitisíckrát hůře. Nekonečné nesčetné tuny mraků padaly a padaly... za chvíli se celý povrch pod nohama skládal z mraků... jakoby mě kdosi vytáhl za paty nad vrchol mé páteře... och.
Ale ptám se nyní, čím to? Jak je možné, že se to stalo? Jaká je vpravdě příčina toho, těch úděsných událostí? Lze se z nich ještě nějak vymknout? Existuje ještě cesta ... když ne zpět, tak pryč? Pryč, pryč, pryč, kamkoliv? Existuje? Je možná její existence? Existuje možnost její existence? Existuje možnost existence možnosti existence možnosti existence možnosti existence její existence? Věru, nejsem si jist!
Ach, co mě to potkalo! Mě bídného... mě malého.... naprosté šílenství neinspirace... příliv tvůrčího kolapsu... odepření polibku múzy... zvrhnutí pravopisu... přílišná intelektualizace uměleckého díla... zmar, pád, zkáza... triumf dekadentní lenosti, zámotek pavučin v hrudi nešťastníkově, vzpurný výkřik odrážející se od lesklých zdí světelné pevnosti, stále chybějící náplň velikého břicha, lůno zející do nekonečna...a tak dále, a tak dále, a tak dále... strašné!
II.
A pak najednou.... zase mě někdo otáčel, chytnuv mě nejprve za patu... padal jsem po hlavě do nesmírného závratného metaprázdna... lapal jsem mocně po dechu, mával rukama, bez výsledku... křičel jsem tonoucí bolestí v husté šedé vodě věčného prokletí, marně, marně... volal jsem o pomoc z telefonní budky, tituloval jsem Boha pane... zbytečně však, trhal jsem svou vlastní duši na krvavé cáry, ale to už právě nebyla moje činnost, to jsem nedělal já, nýbrž to bylo, čemu jsem se snažil cestami, o nichž jsem se dosud nezmínil, odporovat, zmírnit to, učinit tomu přítrž... nebudu o nich mluvit. Budu mluvit jen o tom, co přicházelo, přicházelo, padalo, řítilo se, řvalo, tisklo, tísnilo: úzkostná vlna non plus ultra strašlivého zatracení, boží prst k černé zemi ukazující, plášť mysticky vlající z ramenou padlého anděla, jenž rozpadající se meč držel ve svých rukou a zažehoval v něm již jen zelený plamen, ne žlutý... pak náhle roztříštění mozkového veletoku o zdi úplného prázdna... prázdné úplnosti... roztáhnuté celistvosti, bizarního úšklebku undulující absurdnosti, hudba milá, až to pálí... v čem jsem se to, ksakru, válel? V jakých podnebných plamenech zmítal jsem pod kvádrem nejproslavenější školy, v jakém saku jsem to rozmlouval s pánem holubů a rozhazoval jeho stíny, jichž jsem nebyl větší, do stran a do Lů a do Mů? Kde je Mů, kde je Lů? Lou Reed, říkáte? Co jde do Lů rýt? Já nechci dolů, nechci Do Lů, nechci tam, bože, nechci! Nech si ten svůj metafyzický, metapsychický rýč! Já mám své záhony svých něžných dívek! Mě milují, všude mě milují! S tebou se nechci hádat, vždyť je to pravda! Jak já jim, tak ony mne, samozřejmě! To si piš! Na to vezmi ďas! Spolehni se! To dá rozum! Bez pochyb! Je to tak. Prostě je, s tím nic neuděláš. Ty mi chceš říkat, že slunce nezapadá tak, jak zapadá? Já ti ukážu západ! On ti ukáže. Až se tam vydáš. Já tě rozseknu, já tě pohladím. Já ti vyženu z hlavy to básnictví... já tě rozmetám v prach a v oceánu tvůj prach.... já tebe políbím... já vyleštím tvou nohu do strašliva... víš, že vím o tobě? Nevíš, co? Já to věděl! Nech si vše, já už tě nechci! Budiž to tak! Šalebná klenbo velehor pod oknem slunce na houpačce prověšeného se skvící!
III.
Přišla náhle, rdíc se, sklopen zrak na své nožičky, v trávě se koupající a protahující jako malá, hravá koťátka... byla oblečena v šatech červených s bílými puntíky... ach, má zkáza dosáhla svého vrcholu... teď ... vrcholí.... už nestoupá, je už vystoupána.... ale je tam, tam nahoře... co teď? Jak ji snést dolů, něžně? Mám ji chytit pod nohama, otočit, zdvihnout do výše, brát schody po osmi se smíchem jako pavouk, milující mouchu? Nebo ji uchopit pinzetou, přemístit nad zkumavku a tam, v prostoru nad zkumavkou, ji upustit? Mám se odvážit vyskočit z výškové budovy a letět vzduchem tak dlouho, dokud budu dýchat, .... je to strašné. A chtěl jsem se omluvit. Jak ale? Nejdříve bych se musel napravit, aby omluva měla smysl. Omlouvat se a nic neudělat, to je zbytečné. Zbytečné je ležet v tomto rozebraném slunci... ve vnitřnostech slunce... nesmím, není to možné... odporné.... kysnu.... zářím na polokouli měsíčního temna... kdo to spáchal? Kdo za to, ksakru, může? Kdo může, kdo... mohl? Já jsem ten poustevník, jenž na sebe vzal břemeno kouzlit pro lidi temná kouzla. Mravenci a kobylky mě zabijí.
Ihned se mě zmocnil metafyzický, metapsychický děs, jako bych poklonkoval hlubokosáhlé beze dna propasti, jež se pode mnou vlní jako vlasy napjaté, sušené na topení.
Netušil jsem ještě, že to vše je pouze začátek, pouze ouvertura těch nejstrašnějších, non plus ultra tortur, trýzní a utrpení. Ano, ještě jsem si docela upřímně myslel, že se jedná o nehodu, jež sice bude mít své následky, rozhodně však ne nenapravitelné; inu, mýlil jsem se.
Cha, cha, cha, cha, cha. Nepopsatelné modro vystoupilo z prostředku zejícího oka a schvátilo mě do svého strašlivého objetí. Bylo mi, jako bych plaval v kávě... jako bych bil do skleněné země tyčí.... jako by mě právě odmítla dívka, do které jsem se zamiloval. Tak nějak... a ještě mnohem hůře. Arcitisíckrát hůře. Nekonečné nesčetné tuny mraků padaly a padaly... za chvíli se celý povrch pod nohama skládal z mraků... jakoby mě kdosi vytáhl za paty nad vrchol mé páteře... och.
Ale ptám se nyní, čím to? Jak je možné, že se to stalo? Jaká je vpravdě příčina toho, těch úděsných událostí? Lze se z nich ještě nějak vymknout? Existuje ještě cesta ... když ne zpět, tak pryč? Pryč, pryč, pryč, kamkoliv? Existuje? Je možná její existence? Existuje možnost její existence? Existuje možnost existence možnosti existence možnosti existence možnosti existence její existence? Věru, nejsem si jist!
Ach, co mě to potkalo! Mě bídného... mě malého.... naprosté šílenství neinspirace... příliv tvůrčího kolapsu... odepření polibku múzy... zvrhnutí pravopisu... přílišná intelektualizace uměleckého díla... zmar, pád, zkáza... triumf dekadentní lenosti, zámotek pavučin v hrudi nešťastníkově, vzpurný výkřik odrážející se od lesklých zdí světelné pevnosti, stále chybějící náplň velikého břicha, lůno zející do nekonečna...a tak dále, a tak dále, a tak dále... strašné!
II.
A pak najednou.... zase mě někdo otáčel, chytnuv mě nejprve za patu... padal jsem po hlavě do nesmírného závratného metaprázdna... lapal jsem mocně po dechu, mával rukama, bez výsledku... křičel jsem tonoucí bolestí v husté šedé vodě věčného prokletí, marně, marně... volal jsem o pomoc z telefonní budky, tituloval jsem Boha pane... zbytečně však, trhal jsem svou vlastní duši na krvavé cáry, ale to už právě nebyla moje činnost, to jsem nedělal já, nýbrž to bylo, čemu jsem se snažil cestami, o nichž jsem se dosud nezmínil, odporovat, zmírnit to, učinit tomu přítrž... nebudu o nich mluvit. Budu mluvit jen o tom, co přicházelo, přicházelo, padalo, řítilo se, řvalo, tisklo, tísnilo: úzkostná vlna non plus ultra strašlivého zatracení, boží prst k černé zemi ukazující, plášť mysticky vlající z ramenou padlého anděla, jenž rozpadající se meč držel ve svých rukou a zažehoval v něm již jen zelený plamen, ne žlutý... pak náhle roztříštění mozkového veletoku o zdi úplného prázdna... prázdné úplnosti... roztáhnuté celistvosti, bizarního úšklebku undulující absurdnosti, hudba milá, až to pálí... v čem jsem se to, ksakru, válel? V jakých podnebných plamenech zmítal jsem pod kvádrem nejproslavenější školy, v jakém saku jsem to rozmlouval s pánem holubů a rozhazoval jeho stíny, jichž jsem nebyl větší, do stran a do Lů a do Mů? Kde je Mů, kde je Lů? Lou Reed, říkáte? Co jde do Lů rýt? Já nechci dolů, nechci Do Lů, nechci tam, bože, nechci! Nech si ten svůj metafyzický, metapsychický rýč! Já mám své záhony svých něžných dívek! Mě milují, všude mě milují! S tebou se nechci hádat, vždyť je to pravda! Jak já jim, tak ony mne, samozřejmě! To si piš! Na to vezmi ďas! Spolehni se! To dá rozum! Bez pochyb! Je to tak. Prostě je, s tím nic neuděláš. Ty mi chceš říkat, že slunce nezapadá tak, jak zapadá? Já ti ukážu západ! On ti ukáže. Až se tam vydáš. Já tě rozseknu, já tě pohladím. Já ti vyženu z hlavy to básnictví... já tě rozmetám v prach a v oceánu tvůj prach.... já tebe políbím... já vyleštím tvou nohu do strašliva... víš, že vím o tobě? Nevíš, co? Já to věděl! Nech si vše, já už tě nechci! Budiž to tak! Šalebná klenbo velehor pod oknem slunce na houpačce prověšeného se skvící!
III.
Přišla náhle, rdíc se, sklopen zrak na své nožičky, v trávě se koupající a protahující jako malá, hravá koťátka... byla oblečena v šatech červených s bílými puntíky... ach, má zkáza dosáhla svého vrcholu... teď ... vrcholí.... už nestoupá, je už vystoupána.... ale je tam, tam nahoře... co teď? Jak ji snést dolů, něžně? Mám ji chytit pod nohama, otočit, zdvihnout do výše, brát schody po osmi se smíchem jako pavouk, milující mouchu? Nebo ji uchopit pinzetou, přemístit nad zkumavku a tam, v prostoru nad zkumavkou, ji upustit? Mám se odvážit vyskočit z výškové budovy a letět vzduchem tak dlouho, dokud budu dýchat, .... je to strašné. A chtěl jsem se omluvit. Jak ale? Nejdříve bych se musel napravit, aby omluva měla smysl. Omlouvat se a nic neudělat, to je zbytečné. Zbytečné je ležet v tomto rozebraném slunci... ve vnitřnostech slunce... nesmím, není to možné... odporné.... kysnu.... zářím na polokouli měsíčního temna... kdo to spáchal? Kdo za to, ksakru, může? Kdo může, kdo... mohl? Já jsem ten poustevník, jenž na sebe vzal břemeno kouzlit pro lidi temná kouzla. Mravenci a kobylky mě zabijí.
neděle 5. července 2009
Hrad Žebrák a co bylo dnes v Hořovicích zajímavého

Takto zachytil hrad Žebrák Karel Hynek Mácha. Šikovný kreslíř byl ten básník, viďte?
Nu.
Lala.
Když jsem byl ve vaně, chtěl jsem napsat nějaký veliký román, jenže jak jsem sedl k počítači, začal jsem prohlížet internetový obsah, znáte to, lidé.cz, facebook, liter.cz atd., pouštěl jsem si hudbu, kterou jsem zatím nikdy neslyšel - Lykke Li, Klaxons - mimochodem se mi příliš nelíbí, připomíná jistě YYY's, možná se mi začne líbit časem, pokud se mi začne líbit - ta --- znovu...
Když jsem šel z oběda a šel jsem kolem společenského domu, ozývaly se ze sklepení zvuky bubnu. Je zde totiž podzemní hudební zkušebna. Přiblížil jsem se ke zdi, díval jsem se do země, do zavřeného okna a do zdi a poslouchal jsem neznámého bubeníka, který zkoušel - s častými chybami - jakousi bubenickou kreaci, neměl nejspíš tušení, že jej někdo poslouchá, necítil se asi zrovna jako na koncertu před diváky, kteří chtějí tancovat podle přesného rytmu jeho vypracované, svaly oplývající ruky - a tak hrál velice nepravidelně, nehezky, nepopulárně, jaksi smutně a opuštěně, byl tam nejspíše sám, opuštěný bubeník v podzemním studiu, jen on a nikdo jiný, snad se jejich skupina rozhádala anebo jen on sám je celá hudební skupina. Nevím. Mohl jsem ovšem sejít dolů za ním, nabídnout mu spolupráci nebo jen vyjádřit svůj obdiv a poprosit ho, jestli tam můžu zůstat a se zalíbením ho poslouchat. Nicméně však jsem se nic takového nepodnikl a šel jsem kolem pustých stavení, tělocvičen a továren, hřišť a dvorů a remízků zpět domů. Bylo vcelku horko, slunce svítilo a jako za všech časů, bylo venku na sídlišti jen málo lidí. A přitom je tu tolik domů, tolik obrovských kvádrů, tolik oken a tolik kabelů. Tisíc domů, žádní lidé.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)