Zajímá tě to, lepitlapko

...že se dějí kol mne samé krásné věci? Kupříkladu prasečí chřipka se vzmáhá a všichni jí podléhají, nikdo neodolá a nikdo neunikne. Z použití slov je znát ten hluboký smysl a životní moudrost, jsou znát, oba, obě, nevím. Dnes jsem se díval na její fotky a měl z nich dojem dokonalé absolutní krásy, zapomněl jsem na chvíli na svá bědná muka. Nejspíše to pro vás není nic nového. Hrál jsem na kytaru, postupně se vše dostává do cyklů, ach, to je strašně velkolepé, jenže já jsem připraven zítra odjet do Prahy...

Proces

Byla tak odvážná, že její rodiče zavolali řediteli školy a ten si mě pozval na pohovor, na němž byla kromě mě a něj přítomna jen má třídní profesorka. Nechci tento čin nijak subjektivně hodnotit, tuto událost, nebo tím někoho urážet, pouze to tu víceméně intimně zveřejňuji. Dále uvádím, že zítra odjíždím do Ostravy, kde budu dlít po dobu pěti dní. Poslední zprávou je, že se dnes konala první schůzka experimentálního hudebního nahrávání - přičemž jsem se účastnil jen já a Ondřej, ale příští týden by nás mělo být pět.

Zde je výsledek:

Zádušní mše ještě bude sloužena. Zatím byl jen obřadně spálen dopis, jenž jsem chtěl ještě dnes ráno poslat nebo dokonce předat osobně, nebylo však stejně komu, neboť zůstala doma, ano, ale všemu konec, teď musím přestat psát takové odvážné spisy, láska neláska, nebude se to tolerovat, tyranie musí skončit, ... ale jak jsem řekl, zádušní mše ještě bude sloužena.

Písně

Chtěl bych zpívat, chtěl bych skládat, zkouším to. Je mi velmi smutno, až je mi z toho veselo, Sladovník mi řekl, že jsem byl výřečnější, když jsem nebyl zamilovanej. Mluvím prý potichu a málo.

Sen

Někoho čeká velmi milé překvapení. Jsem zvědav, jak na na ně zareaguje.

Jinak podnikám samé hezké výstřední krásné věci, jenže jsem byl pochválen a to mi znemožnilo je dále vykonávat, zítra půjdu do školy zakřiknut. A hlavně asi nepojedu do Ostravy - nebo pojedu tam? Je to nesmírné váhání. Inu, zavolám Mikšovi a zjistím od něj všechny podrobnosti o Čaji - matracové boudě, v níž mám bydlet - a pak se rozhodnu. Přeci jen, moci být pět dní svobodný, chodit na procházky s Davčou, účastnit se orgánu s Torvou, Barčou, Domčou, Lůcou, Vojtou, ... 

Důležitou událostí těchto dní je, že jsem se seznámil se zdejším básníkem. Je to dívka, ale obléká se jako muž a považuje se za něj. Tak spolu i mluvíme. Byli jsme za vsí v polích, četli jsme si básně, ukazoval mi obrázky. Žije v bídě. Dnes jsem mu chtěl vrátit film Butterfly effect, který mi půjčil, klepal jsem na okno, ale nikdo neotvíral, nikdo nebyl doma. Na zdi v dezolátním dvorku jsem si všiml pověšené kytary, nevím, co tam v takovém mrazu dělala. Prý může rozjímat do aleluja, zatopí si v krbu, natáhne se na postel a pozoruje jiskry z kamen, které rudě září do černočerné tmy. Třeba se tam někdy podívám, do toho příbytku. Otec tam jezdí jen na víkendy. Bohužel nemá pojem o literatuře, nezná ani Charlese Baudelaira. Je to možné?

Pěkné bylo, když jsem včera stopnul auto do školy poté, co mi ujel autobus, a když jsem dneska při cestě na autobusové nádraží kouřil cigaretu, a když jsem bloudil chodbami školy s očima zavázanýma šátkem a vrazil jsem do dveří, které se otevřely se zazvoněním a koncem hodiny, a Kateř mi ten šátek sundala a mé oči zaplavilo světlo a viděl jsem ji, a bylo milé vidět ji, než něco jiného.

"Proč to děláš?"

"Protože v téhle škole nejsou žádné změny, tak se tu může chodit i poslepu."

"To je pravda. Tak oni tu postaví třeba sloup..."

"Ne, ne sloup, spíš propast, že by se do ní dalo  spadnout..."

"Jo, propast."

Nu, tak nějak to bylo, ale ne přesně, pak jsem se ještě Kateř na autobusovém nádraží ptal, jestli jde zítra na italštinu, a řekla, že ano.

Tak přeci jen není taková nuda, jak jsem myslel. Je to zřejmě jen na člověku, jestli se bude nudit nebo ne, neboť každé místo ukrývá vše.

Eliotova poezie je úděsná

A ještě úděsnější je způsob, jakým ji čte - prostě jeho hlas, který, ač mé znalosti angličtiny nejsou příliš vysoké, mi říká, že tento muž - Thomas Stearns Eliot - to neměl mezi lidmi snadné.

Tak, co je nového? Nic. Lepitlapka kouří a maluje v Ostravě. Monthy hulí tamtéž a chodí na procházky do tamějších lesů. Já se těším na svou výpravu tam, kterou konám 28. října.

Jsem velmi úsporný. Vidím občas krásné věci a výjevy, ale moc mě nevzrušují, vlastně téměř vůbec.  Erotické síly jako takové ve mně pozoruhodným způsobem zdegenerovaly, tedy ne příliš pozoruhodným, ale zdegenerovaly, jako zdegenerovaly. Líbí se mi stále "slečna M.", stále míň. Pocity rozkoše mi zevšedněly, ale ještě ne natolik, abych mluvil k věci. Filozofuji a flákám se.

Čtu: Vražda v Katedrále (Eliot), O pravdě a Bytí (Heidegger), Nepojmenovatelný (Beckett), Verše (Rimbaudovy), Květy zla (musím je dočíst a vrátit do školní knihovny), Nečasové úvahy (Nietzsche), Nesnesitelná lehkost bytí (Kundera), The Doors (nevím kdo).

Provádím různé výstřednosti, a to jak ve škole, tak doma.

Spím dobře. Ztrácím vědomí i podvědomí brzy po ulehnutí, sny se mi nezdají a když ano, zapomínám je.

Ještě co se týče milostných otázek - všichni se teď dávají dohromady, všichni vstupují do mileneckých svazků, je to asi sympton podzimu, jak jsme se shodli s Lůcou, možná. Týká se to i dvou mých blízkých. Mne to nějak nezajímá - promýšlím sice, jak bych to umělecky zpracoval, ale že bych žárlil, to ne - a právě kvůli nedostatku citu to asi nezpracuji - i když uvidíme.

Docela tyju. Bolí mě občas záda, jsem ohnutý člověk a konstatuji drobnou konstatní výchylku - tak, jako se Amerika posunuje od Evropy, tak se moje páteř a všechno k ní připjaté pohybuje doleva, nezadržitelně, ale v této chvíli si to uvědomuji jen jako pocit, nikoliv ještě jako zlověstné proroctví nebo dokonce budoucí realitu. Ale vizionář asi jsem, zdálo se mi třeba dneska, že cítím plyn, ač můj otec ho necítil - tedy zřejmě žádný plyn v tom místě nebyl. Že bych si dovedl představit vůni plynu tak dobře, že jej cítím, aniž by existoval?

Ludmil si prohlíží fotky

Jsou hezké. Jinak je dnes ale hrozná nuda.

Beznaděj

VZESTUP MRAVENIŠTĚ

Les byl tajemný a tichý, pořád, věčně se v něm nic nedělalo, věčně, pořád zůstávaly jeho stromy netknuty. Pak ale kdosi, kdo jej právě procházel, se začal bez udání důvodu smát – jeho smích se rozléhal celým lesem, od kořenů až ke špičkám stromů. Les se náramně divil, ale to bylo jedině v pořádku, že se divil – dokonce, kdyby se byl býval divil ještě víc, mohl si ušetřit pozdější muka, kterými ho poutník – říkejme mu já – vystavil. Mohl by se včas připravit, svolat zvěř, semknout stromy, zatáhnout nad ním jejich koruny a rozdrásat ho jejich kořeny, leč poněvadž nepodniknul kroky vůbec žádné, mohl poutník – ovšem lízal její poštěváček pečlivě. Chytila ho za vlasy, které se kroutily kolem jeho uší – jeho hlava měla mužný, tupý výraz – sotva tu krásu můžete vyfotografovat nebo vizionářsky strhnout na papír v krátkém boji pera. Chtěl, aby s ním dosáhla orgasmu – chtěl, aby s ním poznala rozkoš a aby jej milovala, aby naříkala, až ji opustí. Připravil si už v lese provaz, visel z borové větve a houpal se v podzimním, chladném větru. Brzy dosáhla vrcholu – do očí jí vhrkly slzy a silně ho sevřela v náručí – bezděky i on dosáhl ukojení, provázeného střídmou ejakulací, které si ale nikdo nevšiml. Natáhla se do postele a ležela v ní se zavřenýma očima, jen sebou mírně poškubávala – ale i když asi její podvědomí vědělo, že odchází, a chtělo ho mít u sebe, přesto se šel oběsit. Vyběhl před dům, vyšplhal na strom a uvázal si smyčku kolem krku. Dosud se držel na stromě, objímal ho oběma nohama i rukama a byla mu trochu nepříjemná jeho kůra – její kůra (byla to borovice, jak jsem se už zmiňoval). Věděl, že nedokáže odskočit moc daleko od stromu a strhnout si vaz – spíše se sveze po stromu a uškrtí se na provaze až za velmi dlouhou dobu. Cítil, že už sjíždí a že není v jeho moci se tomu ubránit. Držel se nicméně stromu stále stejnou silou. Nepohnul se o moc – držel se – neviděl nic jiného, než kmen stromu – byla taky značná tma. Pak si uvědomil, že – provaz ho začal řezat do krku. Pustil se. Očekával, že se okamžitě uškrtí. Ale ne – jako by byl na stromu přilepen. Musel se odrazit nohama, až poté ho provaz začal škrtit. Zapřel se nohama - a rychle je zase strhnul, škubnutí teď bylo silnější a tak ztratil vědomí. Po nějaké době se opravdu udusil a zemřel. Ráno vyšla dívka celá malátná ven z domu a spatřila ho, jak visí na stromě, na nejvyšší větvi. Zívla a protřela si oči, pak se vrátila zpět do domu, sbalila si modrý lodní kufr a odjela. Po kmeni vylezli mravenci a založili si v oběšenci mraveniště – a tak přišla revoluce v mravenčí architektuře, stavěla se tvz. „závěsná mraveniště“, jež se houpala a v případě nebezpečí se utrhla (prasknul krk, ve kterém sídlila královna) a tím pohřbila mravence, především ale také naděje útočícího ptactva – neboť mraveniště už nebylo na svém místě. Evolučně pozdější ptáci už ale byli inteligentnější a tak zdolali i tuto překážku – vyvinul se u nich orgán, který sloužil k nalezení spadlého mraveniště, nebylo-li ve vagině – což se stávalo, když pod stromem ležela odpočívající žena.


PÁD MRAVENIŠTĚ

Stalo se, mraveniště zapadlo do ženina lůna, ta s leknutím do široka otevřela oči, vytáhla ruce zpoza hlavy a za to postižené lůno se chytila. Po cestě k ní přicházel muž – její aktuální milenec, který se odešel projít do lesa, aby se vrátil ke své milé s náručí plnou květin. Žena zrudla jako pivoňka, ruměnec vytvořil na její tváři dokonalý, symetrický kruh. „Copak?“ vykřikl vyděšeně muž a nechav vítr rozvát květiny, jež pustil z náručí, do širokého vůkolního polesí, rozběhl se překotně ke stromu, pod nímž dívka, bědující a mnoucí si pohlaví, jež právě pojalo spadlé mraveniště, seděla. Její slzy se leskly v jejích očích tak, že muž v nich spatřil sám sebe jako v zrcadle, jak tam vyděšeně stojí, tím pohledem trochu zmoudřel a zklidnil se. Pravil k ženě: „Smrt se nás netýká – to předně – a zdá se mi, že to mraveniště na ten strom někdo naschvál nastražil. Najdu ho a potrestám.“ „Hlupáku! Vůbec nebereš ohled na mou bolest! Právě trpím! Pojď mě pofoukat!“ „Rozkaz, cudnokrásná divoženo!“ zařval muž tak hlasitě, že se mu z hlasivek počala řinout krev a lila se mu i z úst, která kladl nad ženin klín a kterými se snažil vydechnout vřelé pofoukání. Cit tragédie se v ženě, když viděla své vlastní lůno, věznící mraveniště, ještě navíc i zakrvácené cizí krví, ještě zesílil. „Chci být okamžitě smyslů zbavena – žádám eutanázii – ihned – nikdo nemá právo takto trpět – zabte mě, ihned!“ A muž zdvihl nad hlavu obrovskou dvojbřitou sekeru a rozetnutím ženiny hlavy ve dvě poloviny ukončil její trápení – snad provždy, snad jen dočasně, snad vůbec, kdoví. To, co teď před ním leželo, se každopádně ale podobalo víc mrše než ženě – jak z lůna, tak ze zejícího krku teď vylézali mravenci v celých houfech, a bradavkou si prorazila cestu královna za velkého výstřiku krve, smíšené s mlékem. Slunce žhnulo a vše se rázem vypařovalo, dlouhý jazyk mizel ve tmě, muž se po něm ubíral nicotou. Padesát kilometrů pod ním, v tiché, horské prázdnotě, tepaly astrologické, kosmologické hodiny – pak dospěl až k čirému l’art pour artu a k onanii. To už je ale jiný příběh a ten vyžaduje jinou kompetenci. S lhostejným chladem necháme vaše srdce zhynout na našich náměstích. Je to odplata!