Impuls v bezhvězdné říši mimo lidskou mysl

Byl den jako každý jiný, ale jen chvíli, než jsem zakopnul na ulici, nebe se rozevřelo a polilo mě rozjasněnou, červenou tekutinou.
Ihned se mě zmocnil metafyzický, metapsychický děs, jako bych poklonkoval hlubokosáhlé beze dna propasti, jež se pode mnou vlní jako vlasy napjaté, sušené na topení.
Netušil jsem ještě, že to vše je pouze začátek, pouze ouvertura těch nejstrašnějších, non plus ultra tortur, trýzní a utrpení. Ano, ještě jsem si docela upřímně myslel, že se jedná o nehodu, jež sice bude mít své následky, rozhodně však ne nenapravitelné; inu, mýlil jsem se.
Cha, cha, cha, cha, cha. Nepopsatelné modro vystoupilo z prostředku zejícího oka a schvátilo mě do svého strašlivého objetí. Bylo mi, jako bych plaval v kávě... jako bych bil do skleněné země tyčí.... jako by mě právě odmítla dívka, do které jsem se zamiloval. Tak nějak... a ještě mnohem hůře. Arcitisíckrát hůře. Nekonečné nesčetné tuny mraků padaly a padaly... za chvíli se celý povrch pod nohama skládal z mraků... jakoby mě kdosi vytáhl za paty nad vrchol mé páteře... och.
Ale ptám se nyní, čím to? Jak je možné, že se to stalo? Jaká je vpravdě příčina toho, těch úděsných událostí? Lze se z nich ještě nějak vymknout? Existuje ještě cesta ... když ne zpět, tak pryč? Pryč, pryč, pryč, kamkoliv? Existuje? Je možná její existence? Existuje možnost její existence? Existuje možnost existence možnosti existence možnosti existence možnosti existence její existence? Věru, nejsem si jist!
Ach, co mě to potkalo! Mě bídného... mě malého.... naprosté šílenství neinspirace... příliv tvůrčího kolapsu... odepření polibku múzy... zvrhnutí pravopisu... přílišná intelektualizace uměleckého díla... zmar, pád, zkáza... triumf dekadentní lenosti, zámotek pavučin v hrudi nešťastníkově, vzpurný výkřik odrážející se od lesklých zdí světelné pevnosti, stále chybějící náplň velikého břicha, lůno zející do nekonečna...a tak dále, a tak dále, a tak dále... strašné!

II.

A pak najednou.... zase mě někdo otáčel, chytnuv mě nejprve za patu... padal jsem po hlavě do nesmírného závratného metaprázdna... lapal jsem mocně po dechu, mával rukama, bez výsledku... křičel jsem tonoucí bolestí v husté šedé vodě věčného prokletí, marně, marně... volal jsem o pomoc z telefonní budky, tituloval jsem Boha pane... zbytečně však, trhal jsem svou vlastní duši na krvavé cáry, ale to už právě nebyla moje činnost, to jsem nedělal já, nýbrž to bylo, čemu jsem se snažil cestami, o nichž jsem se dosud nezmínil, odporovat, zmírnit to, učinit tomu přítrž... nebudu o nich mluvit. Budu mluvit jen o tom, co přicházelo, přicházelo, padalo, řítilo se, řvalo, tisklo, tísnilo: úzkostná vlna non plus ultra strašlivého zatracení, boží prst k černé zemi ukazující, plášť mysticky vlající z ramenou padlého anděla, jenž rozpadající se meč držel ve svých rukou a zažehoval v něm již jen zelený plamen, ne žlutý... pak náhle roztříštění mozkového veletoku o zdi úplného prázdna... prázdné úplnosti... roztáhnuté celistvosti, bizarního úšklebku undulující absurdnosti, hudba milá, až to pálí... v čem jsem se to, ksakru, válel? V jakých podnebných plamenech zmítal jsem pod kvádrem nejproslavenější školy, v jakém saku jsem to rozmlouval s pánem holubů a rozhazoval jeho stíny, jichž jsem nebyl větší, do stran a do Lů a do Mů? Kde je Mů, kde je Lů? Lou Reed, říkáte? Co jde do Lů rýt? Já nechci dolů, nechci Do Lů, nechci tam, bože, nechci! Nech si ten svůj metafyzický, metapsychický rýč! Já mám své záhony svých něžných dívek! Mě milují, všude mě milují! S tebou se nechci hádat, vždyť je to pravda! Jak já jim, tak ony mne, samozřejmě! To si piš! Na to vezmi ďas! Spolehni se! To dá rozum! Bez pochyb! Je to tak. Prostě je, s tím nic neuděláš. Ty mi chceš říkat, že slunce nezapadá tak, jak zapadá? Já ti ukážu západ! On ti ukáže. Až se tam vydáš. Já tě rozseknu, já tě pohladím. Já ti vyženu z hlavy to básnictví... já tě rozmetám v prach a v oceánu tvůj prach.... já tebe políbím... já vyleštím tvou nohu do strašliva... víš, že vím o tobě? Nevíš, co? Já to věděl! Nech si vše, já už tě nechci! Budiž to tak! Šalebná klenbo velehor pod oknem slunce na houpačce prověšeného se skvící!

III.

Přišla náhle, rdíc se, sklopen zrak na své nožičky, v trávě se koupající a protahující jako malá, hravá koťátka... byla oblečena v šatech červených s bílými puntíky... ach, má zkáza dosáhla svého vrcholu... teď ... vrcholí.... už nestoupá, je už vystoupána.... ale je tam, tam nahoře... co teď? Jak ji snést dolů, něžně? Mám ji chytit pod nohama, otočit, zdvihnout do výše, brát schody po osmi se smíchem jako pavouk, milující mouchu? Nebo ji uchopit pinzetou, přemístit nad zkumavku a tam, v prostoru nad zkumavkou, ji upustit? Mám se odvážit vyskočit z výškové budovy a letět vzduchem tak dlouho, dokud budu dýchat, .... je to strašné. A chtěl jsem se omluvit. Jak ale? Nejdříve bych se musel napravit, aby omluva měla smysl. Omlouvat se a nic neudělat, to je zbytečné. Zbytečné je ležet v tomto rozebraném slunci... ve vnitřnostech slunce... nesmím, není to možné... odporné.... kysnu.... zářím na polokouli měsíčního temna... kdo to spáchal? Kdo za to, ksakru, může? Kdo může, kdo... mohl? Já jsem ten poustevník, jenž na sebe vzal břemeno kouzlit pro lidi temná kouzla. Mravenci a kobylky mě zabijí.

Hrad Žebrák a co bylo dnes v Hořovicích zajímavého

Takto zachytil hrad Žebrák Karel Hynek Mácha. Šikovný kreslíř byl ten básník, viďte?

Nu.

Lala.

Když jsem byl ve vaně, chtěl jsem napsat nějaký veliký román, jenže jak jsem sedl k počítači, začal jsem prohlížet internetový obsah, znáte to, lidé.cz, facebook, liter.cz atd., pouštěl jsem si hudbu, kterou jsem zatím nikdy neslyšel - Lykke Li, Klaxons - mimochodem se mi příliš nelíbí, připomíná jistě YYY's, možná se mi začne líbit časem, pokud se mi začne líbit - ta --- znovu...

Když jsem šel z oběda a šel jsem kolem společenského domu, ozývaly se ze sklepení zvuky bubnu. Je zde totiž podzemní hudební zkušebna. Přiblížil jsem se ke zdi, díval jsem se do země, do zavřeného okna a do zdi a poslouchal jsem neznámého bubeníka, který zkoušel - s častými chybami - jakousi bubenickou kreaci, neměl nejspíš tušení, že jej někdo poslouchá, necítil se asi zrovna jako na koncertu před diváky, kteří chtějí tancovat podle přesného rytmu jeho vypracované, svaly oplývající ruky - a tak hrál velice nepravidelně, nehezky, nepopulárně, jaksi smutně a opuštěně, byl tam nejspíše sám, opuštěný bubeník v podzemním studiu, jen on a nikdo jiný, snad se jejich skupina rozhádala anebo jen on sám je celá hudební skupina. Nevím. Mohl jsem ovšem sejít dolů za ním, nabídnout mu spolupráci nebo jen vyjádřit svůj obdiv a poprosit ho, jestli tam můžu zůstat a se zalíbením ho poslouchat. Nicméně však jsem se nic takového nepodnikl a šel jsem kolem pustých stavení, tělocvičen a továren, hřišť a dvorů a remízků zpět domů. Bylo vcelku horko, slunce svítilo a jako za všech časů, bylo venku na sídlišti jen málo lidí. A přitom je tu tolik domů, tolik obrovských kvádrů, tolik oken a tolik kabelů. Tisíc domů, žádní lidé.

Noční volnoproudá úvaha, kterou si chtěla přečíst lepitlapka

---

Jen chvíli se můžu stydět za svoji postel. Za své lože v panelácích. V modré tmě nějaké chvíle, v kulise nějakých písní, jen chvíli, než usnu. Probudím se až zítra ráno. A až v noci se vše bude opakovat. Napíšu naprosto stejné verše? Nenapíšu. Budou jiné, i když stále nebudou krásné, natož určené k publikaci. Jediné, co se mění, je čas, poltrován konformitou. Až v nářku získává život nějaký smysl. Když cítíme bolest, neboť věříme, že život existuje, a pak v něm dobýváme úspěchy. Ano, jen s ponětím o věcech můžeme vidět věci, můžeme měnit věci. Ale nic z toho, co teď říkám, nedostačuje k mým velkým záměrům. Jsou-li to záměry, nebo jen touha, nebo jen seberealizace, nebo životní podmínky, nebo moje tělo, ta moje část, již nevidím, moje oko? Zrcadlo také samo sebe nespatřuje, i když jsou v něm obraženy tváře milovaných bytostí. Mám své tělo usmrcovat, anebo je uchovávat? Vždyť stárne neustále a smrti se nelze ubránit. Co má tedy být náplní mého usilování? Jak zvítězit nad tím, co se děje? Jak získat univerzální korunu nad všehomírem, jak být pochválen všemi? Jak si vybrat všechno? Proč si nikdo, kdo mi říká, abych se napravil podle obrazu jeho, neuvědomuje, že to není možné? Nebo by si přál, abych já slevil ze svých požadavků? Chce, abych nechtěl vše, mám si vybrat jeho? Přiznávám, že nemám svou vůli, že nemám svůj názor a své východisko. Chci, aby mi někdo nějaké dal a zároveň předem jakékoliv odmítám. Chci vše, chci nic. Až si někdo bude mé úvahy číst, pozastaví se nad mou povrchností a falešností. Vždyť jsem se živé ontologické podstaty nedotkl ani v nejmenším, jsem sám pouze jiným, povolanějším mužům dokladem čehosi. Jsem pasivní, vydávám pasivní výkřik. Na vás je, abyste ho slyšeli a něco s ním udělali, ale já sám svým výkřikem nic neprovádím. Pokud tedy nějaká pasivita existuje. Snad vše, co existuje, je aktivní, a naopak to neexistující je to pasivní. Pak ale pasivní není nic a není ani možné žádným prostředkem pasivnosti dosáhnout, jsem aktivní stále, za jakýchkoliv podmínek. Pokud tedy nezemřeme. To je velmi lákavé, už kvůli možnostem důkazu existence pasivity by stálo za to zemřít. Zkusit zemřít, abych tak řekl. Jaký je vlastně základní cíl všeho? Zemřít? Básnit? Zoufat si? Klást odpor? Zbohatnout? Nic? Něco? Ukájet se? Milovat? Věřit si? Zbožňovat? Pochybovat? Mluvit? Cítit? Ach, nápadů mám nekonečno. Touha zemřít a touha žít se ve mě mísí jakýmsi podivným způsobem, je to život, či smrt? Jak vůbec bdít? Kdo mi poradí, než já sám? Kde hledám, než u druhých, ve světě? Co mi teče z očí, než slzy? Kdy umíráme, když ne brzy? Co je podstatou všeho, když ne poezie? Co lidství, když ne soucit a žádost po něm? Co vůle k moci, než vůle k soucitu? Co mé spisy, než blbé kecy? Co mé srdce, než tupý oheň? Co já, než Kafka? Co vlastně dělám? Co vlastně dělat mám? Kdo vidí? Kdo se mi teď směje? Jsem tak slepý, jak říkám. Umím vůbec ale mluvit? Končím!

Svatozář

I.

obejmout svůj vlastní vak
obejmout, někde jede vlak
či složit aspoň báseň, jež není chladná
a v jejím rohu se krčí dívka nenápadná

sebrat odvahu alespoň k základnímu slovu
jako střela, která by neuletěla
jako slza zajedno s okem
jako věčnost, už nepřemýšlejte
už jsem našel, už nehledejte
už jsem zpochybnil, nechte lidi být
nech je existovat když zní krásnou hudbou
božstvo, jež se koupeš v našich slzách

II.

tvou bílou svatozář kryje osm hladkých stěn
ty jsi smutná, pustá a já jsem odpraven
každý může psát báseň,
anyone can play guitar
psát báseň je jako kuchat se
každý svede lkát se zapáleným mozkem
je to snadné, vskutku, zbláznit se
je to pro štastné, chtít zhroutit se do něčích dlaždic
je pro tebe to pravé, ty bystré oko plačtivé
jsem to já na kopci, odhalen ničivě

III.

dnes je jen obyčejný den
prázdninový
jen čtyři a dvacet hodin
s čímž si nejsem jistý

o prázdninách
nechci kategorizovat ani periodizovat
stačila by obrovská teodicea
která nemá obdoby
stoupám-li v temnotě jako ona prdí
stoupám k poezii nemocnic
když naděje klesá
deprimovaná krajina plná proláklin

IV.

tvé verše jsou stále tak metafyzické
řekla ona

řekla ona když jsem s ní chodil
do hodin zpěvu, nebylo jí do zpěvu
posadili jsme se oba na jedna kolena
vinylového boha
a on předstíral, že poslouchá
nářky svých zazobaných dětí

pustila jej
a on se rozbil - starý gramofon.

Kolenové básně

---

něha mě zajímá

mě padlého

v tvém zajetí
ve tvém objetí

určuji místo, kde je slunce
je v tobě
i když s narušenými paprsky

jsi asi duševně chorá
když tancuješ bez radosti
a já tě znásilňuji

---

oči jsou krychle v šedočerném prostoru
oči jsou můj pokoj

a můj pokoj dnes je připraven pro tebe

pojď a sedni si na postel

odhal ucho
břicho

vnitřnosti se v tobě krčí jako v koutě
naříkají je mi jich líto
a vůbec, chybí mi klobouk
sebral mi ho bůh

---

objímám tě zevnitř
praskají klouby prstů uvnitř tebe

abstraktní chladnou a kovovou kliku
okusuji a líbám
miliony jemných vibrací se sbíhají dole
je pozdě milovat, už jsi řekla
tak teče voda nitrem
jsem pozorný, ale násilnický
a tak si přeji
abych tvou tvář viděl

---

nejsem vzdělán o tvých rtech
bojím se tě jako smyslu života

ty spíš, ty už dávno spíš
já křičím
oknem dolů
to ale není ta nota která by rezonovala v tvém srdci
nikdy nebudeme spolu

zelený můj mozek září v pátém sektoru
noc mě umačká
se zlobou v srdci usínám
slábnou čím dál hlasitější výkřiky

---

čas mě drží v pokoji tvaru kvádru
čas mě drží v prostoru
s drahými kategoriemi
s asociacemi

mně je tak úzko z bytí v bahně
mně je tak osamoceně v samotě
tak neútěšno bez boha a bez matky
tak pusto bez smyslných bojů

neboť ona vše utla
celého mě utla
jako něco bezvýznamného

---

já mám na ni vztek
vždyť jsem se chytil
jejích vlasů křečovitě

jen proto, že jsem si přál
se jí držet
jen proto, že jsem ji ještě nechtěl odhodit
jako ona odhodila mě

dříve, než jsme se poznali
dříve, než jsme se drželi
ale už v té době, co jsem psal hloupé texty
k uzoufání nesmyslné

---

já jsem to bouřící město
které ti vrazí do očí

nebe z purpuru rozkvétá blesky
oslnivě bílou operou

bytovka ve třech vyzývavých rozměrech
veliká panelová krabička od sirek
s propadlými lícemi
od nichž se blesky odrážejí

slavnou scénu existencialismu vidíme
zakalovat matérii substanční
vytvářejíc věc o sobě
miluji taková odloučení

Na dobrou noc

"Dobrou noc. A nechte si o ní zdát!"

"Děkuji. To si pište, že nechám. A... dobrou noc i vám."

Odebral jsem se do své ložnice. Zalil jsem bambus, vyčistil jsem si zuby, otevřel jsem okno a ulehl jsem. Do mysli se mi hned vkradla ona. Díval jsem se na ni zpytavě. Pak jsem zjistil, že je tu na mé přání. A vlastně na přání mého přítele, který mi tedy přál, abych si o ní nechal zdát. To je tedy pěkné. Ona je tedy pěkná. Co budu dělat?

Zašmátral jsem rukou pod mou postel a vytáhl jsem odtamtud zápisník a perofix "cetropen". Nejdřív jsem myslel, že bych mohl napsat román. Nicméně jsem tuto myšlenku naschvál potlačil a raději jsem počkal, dokud nepřišla myšlenka na napsání krátké básně. A vskutku, brzy tu byla. Napsal jsem tedy toto:

když máš někoho rád/a chtěl bys se s ním stýkat/a on s tebou ne/a on tebe ne/je to smutné/jako kdyby to byla pravda//jsem strašný stroj/na ironii/bez krys a bez nestvůr/levituji/v rozkošném/státu

A nikdo mě neslyšel... Nicméně na pocit osamocení nemám nárok... vždyť jsem hrozně obyčejný... nevidím si na spičku nosu, zejména.

Jsoucno je nemocné

Jsoucno je nemocné. Neurobeat je svobodný. Amélie je... co je? Nu, je. Našla si. Prý. Asi se jí zeptám, je to k zbláznění. Lepitlapka vypráví, Poutník má krátké vlasy a hraje na kytaru v cigaretové Nirvana-mlze. A ve škole se tvářím tolik drze. On také, byl v Praze, namísto aby byl ve škole. Nevadí vám opakování slov? Snad ne. Hlavní je, že se mnoho dozvíte, na stylu nezáleží. Dnes jsem napsal další část povídky. Možná už jsem skončil, možná budu psát ještě dál. Je to o PM. Nesmím její jméno vyslovovat celé. Nicméně už tu o ní píšu mnohokrát. Takže je to jedno. V tomto týdnu jsem ji viděl jen asi dvakrát. Jednou na levé straně sloupu. Na pravé straně sloupu byl její druh. Mluvili spolu, ona se nakláněla a dělala různé výrazy a gestikulovala, ale poněvadž byl výjev hluchý, nic jsem neslyšel, vlastně proto, že jsem byl příliš daleko. To je smutné. Jako Amélie. Co dělá Amélie? Co dělá ta Amélie? Prý ji děsím. Proč mi to neřekla sama? Proč vlastně ji děsím? Asi tou svojí neomezeností. Ano, jsem neomezený šílenec. Jediné, co člověka omezuje, je jsoucno. Ale to je nemocné. Ontologie hlásí rozpad.