VZESTUP MRAVENIŠTĚ
Les byl tajemný a tichý, pořád, věčně se v něm nic nedělalo, věčně, pořád zůstávaly jeho stromy netknuty. Pak ale kdosi, kdo jej právě procházel, se začal bez udání důvodu smát – jeho smích se rozléhal celým lesem, od kořenů až ke špičkám stromů. Les se náramně divil, ale to bylo jedině v pořádku, že se divil – dokonce, kdyby se byl býval divil ještě víc, mohl si ušetřit pozdější muka, kterými ho poutník – říkejme mu já – vystavil. Mohl by se včas připravit, svolat zvěř, semknout stromy, zatáhnout nad ním jejich koruny a rozdrásat ho jejich kořeny, leč poněvadž nepodniknul kroky vůbec žádné, mohl poutník – ovšem lízal její poštěváček pečlivě. Chytila ho za vlasy, které se kroutily kolem jeho uší – jeho hlava měla mužný, tupý výraz – sotva tu krásu můžete vyfotografovat nebo vizionářsky strhnout na papír v krátkém boji pera. Chtěl, aby s ním dosáhla orgasmu – chtěl, aby s ním poznala rozkoš a aby jej milovala, aby naříkala, až ji opustí. Připravil si už v lese provaz, visel z borové větve a houpal se v podzimním, chladném větru. Brzy dosáhla vrcholu – do očí jí vhrkly slzy a silně ho sevřela v náručí – bezděky i on dosáhl ukojení, provázeného střídmou ejakulací, které si ale nikdo nevšiml. Natáhla se do postele a ležela v ní se zavřenýma očima, jen sebou mírně poškubávala – ale i když asi její podvědomí vědělo, že odchází, a chtělo ho mít u sebe, přesto se šel oběsit. Vyběhl před dům, vyšplhal na strom a uvázal si smyčku kolem krku. Dosud se držel na stromě, objímal ho oběma nohama i rukama a byla mu trochu nepříjemná jeho kůra – její kůra (byla to borovice, jak jsem se už zmiňoval). Věděl, že nedokáže odskočit moc daleko od stromu a strhnout si vaz – spíše se sveze po stromu a uškrtí se na provaze až za velmi dlouhou dobu. Cítil, že už sjíždí a že není v jeho moci se tomu ubránit. Držel se nicméně stromu stále stejnou silou. Nepohnul se o moc – držel se – neviděl nic jiného, než kmen stromu – byla taky značná tma. Pak si uvědomil, že – provaz ho začal řezat do krku. Pustil se. Očekával, že se okamžitě uškrtí. Ale ne – jako by byl na stromu přilepen. Musel se odrazit nohama, až poté ho provaz začal škrtit. Zapřel se nohama - a rychle je zase strhnul, škubnutí teď bylo silnější a tak ztratil vědomí. Po nějaké době se opravdu udusil a zemřel. Ráno vyšla dívka celá malátná ven z domu a spatřila ho, jak visí na stromě, na nejvyšší větvi. Zívla a protřela si oči, pak se vrátila zpět do domu, sbalila si modrý lodní kufr a odjela. Po kmeni vylezli mravenci a založili si v oběšenci mraveniště – a tak přišla revoluce v mravenčí architektuře, stavěla se tvz. „závěsná mraveniště“, jež se houpala a v případě nebezpečí se utrhla (prasknul krk, ve kterém sídlila královna) a tím pohřbila mravence, především ale také naděje útočícího ptactva – neboť mraveniště už nebylo na svém místě. Evolučně pozdější ptáci už ale byli inteligentnější a tak zdolali i tuto překážku – vyvinul se u nich orgán, který sloužil k nalezení spadlého mraveniště, nebylo-li ve vagině – což se stávalo, když pod stromem ležela odpočívající žena.
PÁD MRAVENIŠTĚ
Stalo se, mraveniště zapadlo do ženina lůna, ta s leknutím do široka otevřela oči, vytáhla ruce zpoza hlavy a za to postižené lůno se chytila. Po cestě k ní přicházel muž – její aktuální milenec, který se odešel projít do lesa, aby se vrátil ke své milé s náručí plnou květin. Žena zrudla jako pivoňka, ruměnec vytvořil na její tváři dokonalý, symetrický kruh. „Copak?“ vykřikl vyděšeně muž a nechav vítr rozvát květiny, jež pustil z náručí, do širokého vůkolního polesí, rozběhl se překotně ke stromu, pod nímž dívka, bědující a mnoucí si pohlaví, jež právě pojalo spadlé mraveniště, seděla. Její slzy se leskly v jejích očích tak, že muž v nich spatřil sám sebe jako v zrcadle, jak tam vyděšeně stojí, tím pohledem trochu zmoudřel a zklidnil se. Pravil k ženě: „Smrt se nás netýká – to předně – a zdá se mi, že to mraveniště na ten strom někdo naschvál nastražil. Najdu ho a potrestám.“ „Hlupáku! Vůbec nebereš ohled na mou bolest! Právě trpím! Pojď mě pofoukat!“ „Rozkaz, cudnokrásná divoženo!“ zařval muž tak hlasitě, že se mu z hlasivek počala řinout krev a lila se mu i z úst, která kladl nad ženin klín a kterými se snažil vydechnout vřelé pofoukání. Cit tragédie se v ženě, když viděla své vlastní lůno, věznící mraveniště, ještě navíc i zakrvácené cizí krví, ještě zesílil. „Chci být okamžitě smyslů zbavena – žádám eutanázii – ihned – nikdo nemá právo takto trpět – zabte mě, ihned!“ A muž zdvihl nad hlavu obrovskou dvojbřitou sekeru a rozetnutím ženiny hlavy ve dvě poloviny ukončil její trápení – snad provždy, snad jen dočasně, snad vůbec, kdoví. To, co teď před ním leželo, se každopádně ale podobalo víc mrše než ženě – jak z lůna, tak ze zejícího krku teď vylézali mravenci v celých houfech, a bradavkou si prorazila cestu královna za velkého výstřiku krve, smíšené s mlékem. Slunce žhnulo a vše se rázem vypařovalo, dlouhý jazyk mizel ve tmě, muž se po něm ubíral nicotou. Padesát kilometrů pod ním, v tiché, horské prázdnotě, tepaly astrologické, kosmologické hodiny – pak dospěl až k čirému l’art pour artu a k onanii. To už je ale jiný příběh a ten vyžaduje jinou kompetenci. S lhostejným chladem necháme vaše srdce zhynout na našich náměstích. Je to odplata!
