Démanty v lepitlapčině náhrdelníku

1) jsem nadčlověk
2) jsem nezranitelný
3) cokoli se děje, je mi lhostejné
4) jsem nedotknutelný
5) jsem flák vepřového

"Vytryskla z tvých očí kdy taková něha, jako mé jiskřící verše, které jsem věnoval všem tvým pamětihodnostem a veliké kráse všehomíra?"
"Často. Jsi málo všímavý."
"Obnosím své šaty a ještě jsem si nevybral, vyhrnu si tedy rukávy a zahrnu tě zlatem? Co na to říkáš, ty včelo roztovidné poctivosti?"
"Vítám tvé postoje a nové názory, pomalu uznávám tvé pravdy i svou pamětihodnost."
"To vykřiknu, že tedy nestojíš o mé vymlouvání! Vynesu ob jeden kal všechnu nádheru do plochy zarudlé!"
"Usnesl ses na nepříliš výmluvném stanovisku. Aťsi jaksi, půjdu dnes na obecní úřad uložit všechny své peníze."
"Ztrácím síly při pohledu na tebe, pomalu do tebe vrůstám. Jsi tak spokojena, když mluvím tvým hlasem?"
"Naprosto spokojena."
"Ukončíme tedy rozhovor, aby pisatel mohl začít s vyprávěním."
"Dobrá."
"Mlč už."
"Dobře, budu mlčet."
"Tak mlč!"
"Nech mi alespoň chvilku na uklidnění..."
"Uklidnění? Z čeho?"
"Vzpomněla jsem si na zítřejší povinnosti, Právě teď uplynul včerejšek, kdy jsem měla šanci to stihnout."
"Smutné."
"Smutné."

Vypravěč právě teď začíná se svým vyprávěním. Celá scéna se zatemňuje, neboť vypravěč je bůh. Stojí nad všemi a vykřikuje svá nepochopitelná slova. Nejspíše ho to přestane bavit dřív, než by měl příležitost stát se slavným. Krom toho věří příliš v něco, co uviděl v jeskyni, kde byla tma a nic jiného kolem nebylo vidět. Vyzdvihuje modlu do výše, jakoby kolem netekly modré vody. Vykřikne a rozpadne se, jinak se to stát nemůže, ale jednou přece musí zemřít. Kdyby to bylo teď, bylo by to nejlepší. Dnes projížděl kolem cizího domu a bylo to jen tak. Nikdy se nestane, aby všechno nebyl jen vtip. Hodně si cení všeho, co je ceněno, bohužel však nic ceněno není, to je tragédie. Vymkne si kotník a co potom. Pojede tam ještě někdy v budoucnosti, ale budoucnost není slib. Dopadne to hůře, než nyní dopadá, ona ho stejně zatratí rychleji než rychle už ho zatratila několikrát v minulosti. To je tak smutné jako flák vepřového nebo uzená socha.
Potud se tedy zachovaly všechny zákony, určené nějakou definicí nebo samy sebou, na přesném vyjádření příliš nezáleží, ale je stále ještě možné, že ta odporná dekadence dopadne i dobře, vždyť a vidíte, žádný důvod není, proto není ani žádný důvod proti, tomu odpovídá i světonázor velké většiny nevímčeho, tudíž lze litovati už těchto osamělých poustevníků, dvě slova, dvě slova, kteří tedy na tom takto jsou, a vím jak dál, a jsou sami, a jsou osamělí, a jsou to poustevníci, tak vidíte, že jsem věděl, jak dál, ale ještě nemůžu skončit, jedině pokud by to bylo součástí toho plánu, který jsme definovali jako, dobrá, který jsme nedefinovali, ale je možné, že existuje, alespoň tedy jsem ta uzená socha, to je slibné.

Pohyblivá duše

Šel jsem na konec světa, otevřel jsem dveře a byl jsem zase na jeho začátku. Jakkoli je naše planeta veliká, je kulatá; a proto vydám-li se v jakémkoli směru, musím nutně přijít zase tam, odkud jsem vyšel. Stejně tak ten, kdo stoupá, se stále vrací k zemi do té nejnižší roviny. To ale neobhajuje stálost. Jsme-li na jednom místě, musí se hýbat alespoň naše duše. Jenže určité její pohyby nám mohou být nepříjemné. Je vlastně téměř nemožné její pohyb zastavit, neboť se vždy znovu a znovu sám od sebe rozbíhá. Dosáhnout stálosti těla i ducha je uměním Mistrů.

Mnoho

Pane K., nechtěl byste se zmírnit? Možná byste se měl raději ponořit do knih, než abyste strkal svůj dlouhý nos tam, kam nemáte, například do vod maniakálního vylévání shnilých citů za účelem strhnutí pozornosti na svou titernou klavírnickou osobu. Pane K., jsme na tom přece v mnohém stejně, tudíž... bychom se měli spíše podporovat, než si podrážet nohy, i když vlastně nevím, podrážet nohy na cestě k čemu. My k něčemu jdeme? Těžko. My stojíme, my sedíme, my ležíme - tudíž podrážet nohy nemá smysl, ba ani to není možné. Pane K., seďte a ležte klidně, nezmítejte se, uberte trochu hlasitost těm metalovým paskvilům, kterým ráčíte říkát harmonická hudba; radši buďte zticha, buďte zticha, buďte zticha! Až ztichne celý svět i vy, pochopíte.

Báseň pro dívku jejíž jméno začíná na A.:

AGITACE

neexistuješ-li, dej mi o tom zprávu
ó kontemplující dívko na balkóně řeky
určitě určitou
významnou zprávu
v temných bublinách komplexu uren v uších
tu obroučku strč vzhůru
uvidím tě a sestoupím v různých úhlech
píšťala, ó kontemplující dívko na balkóně řeky
uvázána u tyčky
plotu a zmrzliny násobených asi zvláštním důvodem
bez vzpomínky na tebe? utíkej do parku
na svatbu obrazových pomůcek v sametu
zatracena agilní červení
stýskajících si upocených vrat do studia
opuštěného vzpurnými cihlami pro každý případ
příchodu hvězd na rumiště ne o vlastních nohou
zatmíváním lesklé nádoby
navždy vklenuté mezi boltce hýkajícího šimpanze

Sonet bramboří

---

bratři a sestry a milenky a přátelé!
chodíte kolem horké duše
prázdnoty míšené dutou lžící
dlouze a zmateně a suše

jedlíci brambor půlnoční hlídka jste
přízračné barvy vás kryjí
nánosy a skrvny řezy bolestné
a utržené údy samostatně žijí

šeď a žluť času usnula na prknech
ve starém domě kde rozvířen prach
stoupá a ulpívá na márách

jedlíci brambor půlnoční hlídka jste
chodíte kolem horké duše
zčervenalé údy žijí samostatně

Pro ni

ó oslovená
jdi po chodbě, mám rád tvé nohy
tvoje oko smějící se
je stejného druhu, jako mé oko šílející
je stejně kulaté

zdvihni ruce
pokládajíc je na mramorovou sochu
v níž bije kamenné srdce
venku svítí slunce, obloha má barvu
světlemodrou

ó oslovená, běž, plácl jsem tě do zad
takovou herdu?
něco mezi heknutím a vyprsknutím
smíchy
něco takového to bylo

ó oslovená
neoslovena
oslavena
mírně
srdce mé
bije v hrudi kamenné

MINIATURA

Kdy zaslechne?
Nula uší, tisíc úst.

Pochyby

Co je to nového/u děvčete mého/že vrata neotvírá?

Vrstvy lží se na mne navrstvily. Teď se musím příliš často ptát, příliš často, protože nevím nic jak je. Vidím jen ty lži, a někdy je považuji za pravdy. Ale ty mé otázky jimi neproniknou, ty otázky do nich narážejí, zastavují se o ně. Lži mě ubíjejí, svazují mě, dělají ze mě někoho, kým nejsem. Anebo máte i vy pocit, že jsem předurčen k blízké smrti a k pomalému smutku?

Zoufání

Být věrný, nevím už, co být
Chtěl bych, abych věděl
Netuším to
Být víc zajímavý
A hlavně být takový, jaký jsem
Nechci moc, zpovídám se
Čím být? Čím být, krucixif?
Nějakým slovem oslovit
milovanou
bytost ohromnou a mocnou,
nějaké slovo do ticha zašeptat
a dočkat se úderu ze tmy?