Kolenové básně

---

něha mě zajímá

mě padlého

v tvém zajetí
ve tvém objetí

určuji místo, kde je slunce
je v tobě
i když s narušenými paprsky

jsi asi duševně chorá
když tancuješ bez radosti
a já tě znásilňuji

---

oči jsou krychle v šedočerném prostoru
oči jsou můj pokoj

a můj pokoj dnes je připraven pro tebe

pojď a sedni si na postel

odhal ucho
břicho

vnitřnosti se v tobě krčí jako v koutě
naříkají je mi jich líto
a vůbec, chybí mi klobouk
sebral mi ho bůh

---

objímám tě zevnitř
praskají klouby prstů uvnitř tebe

abstraktní chladnou a kovovou kliku
okusuji a líbám
miliony jemných vibrací se sbíhají dole
je pozdě milovat, už jsi řekla
tak teče voda nitrem
jsem pozorný, ale násilnický
a tak si přeji
abych tvou tvář viděl

---

nejsem vzdělán o tvých rtech
bojím se tě jako smyslu života

ty spíš, ty už dávno spíš
já křičím
oknem dolů
to ale není ta nota která by rezonovala v tvém srdci
nikdy nebudeme spolu

zelený můj mozek září v pátém sektoru
noc mě umačká
se zlobou v srdci usínám
slábnou čím dál hlasitější výkřiky

---

čas mě drží v pokoji tvaru kvádru
čas mě drží v prostoru
s drahými kategoriemi
s asociacemi

mně je tak úzko z bytí v bahně
mně je tak osamoceně v samotě
tak neútěšno bez boha a bez matky
tak pusto bez smyslných bojů

neboť ona vše utla
celého mě utla
jako něco bezvýznamného

---

já mám na ni vztek
vždyť jsem se chytil
jejích vlasů křečovitě

jen proto, že jsem si přál
se jí držet
jen proto, že jsem ji ještě nechtěl odhodit
jako ona odhodila mě

dříve, než jsme se poznali
dříve, než jsme se drželi
ale už v té době, co jsem psal hloupé texty
k uzoufání nesmyslné

---

já jsem to bouřící město
které ti vrazí do očí

nebe z purpuru rozkvétá blesky
oslnivě bílou operou

bytovka ve třech vyzývavých rozměrech
veliká panelová krabička od sirek
s propadlými lícemi
od nichž se blesky odrážejí

slavnou scénu existencialismu vidíme
zakalovat matérii substanční
vytvářejíc věc o sobě
miluji taková odloučení

Na dobrou noc

"Dobrou noc. A nechte si o ní zdát!"

"Děkuji. To si pište, že nechám. A... dobrou noc i vám."

Odebral jsem se do své ložnice. Zalil jsem bambus, vyčistil jsem si zuby, otevřel jsem okno a ulehl jsem. Do mysli se mi hned vkradla ona. Díval jsem se na ni zpytavě. Pak jsem zjistil, že je tu na mé přání. A vlastně na přání mého přítele, který mi tedy přál, abych si o ní nechal zdát. To je tedy pěkné. Ona je tedy pěkná. Co budu dělat?

Zašmátral jsem rukou pod mou postel a vytáhl jsem odtamtud zápisník a perofix "cetropen". Nejdřív jsem myslel, že bych mohl napsat román. Nicméně jsem tuto myšlenku naschvál potlačil a raději jsem počkal, dokud nepřišla myšlenka na napsání krátké básně. A vskutku, brzy tu byla. Napsal jsem tedy toto:

když máš někoho rád/a chtěl bys se s ním stýkat/a on s tebou ne/a on tebe ne/je to smutné/jako kdyby to byla pravda//jsem strašný stroj/na ironii/bez krys a bez nestvůr/levituji/v rozkošném/státu

A nikdo mě neslyšel... Nicméně na pocit osamocení nemám nárok... vždyť jsem hrozně obyčejný... nevidím si na spičku nosu, zejména.

Jsoucno je nemocné

Jsoucno je nemocné. Neurobeat je svobodný. Amélie je... co je? Nu, je. Našla si. Prý. Asi se jí zeptám, je to k zbláznění. Lepitlapka vypráví, Poutník má krátké vlasy a hraje na kytaru v cigaretové Nirvana-mlze. A ve škole se tvářím tolik drze. On také, byl v Praze, namísto aby byl ve škole. Nevadí vám opakování slov? Snad ne. Hlavní je, že se mnoho dozvíte, na stylu nezáleží. Dnes jsem napsal další část povídky. Možná už jsem skončil, možná budu psát ještě dál. Je to o PM. Nesmím její jméno vyslovovat celé. Nicméně už tu o ní píšu mnohokrát. Takže je to jedno. V tomto týdnu jsem ji viděl jen asi dvakrát. Jednou na levé straně sloupu. Na pravé straně sloupu byl její druh. Mluvili spolu, ona se nakláněla a dělala různé výrazy a gestikulovala, ale poněvadž byl výjev hluchý, nic jsem neslyšel, vlastně proto, že jsem byl příliš daleko. To je smutné. Jako Amélie. Co dělá Amélie? Co dělá ta Amélie? Prý ji děsím. Proč mi to neřekla sama? Proč vlastně ji děsím? Asi tou svojí neomezeností. Ano, jsem neomezený šílenec. Jediné, co člověka omezuje, je jsoucno. Ale to je nemocné. Ontologie hlásí rozpad.

Nový záznam

Pod nánosy nových záznamů se ztrácejí ty staré. I toto je nový záznam.

Je jí konec

To a distant beloved "lover".

I.

Nu, ženy některé jsou strašně přetvářivé, licoměrné, že odměřují své líce, vypadají stále strašně krásně, ale při tom vás nesnášejí, jenže to na nich není ani trochu znát! Kromě toho tedy, že si odsednou na obědě anebo že se na vás nedívají, procházejí kolem vás bez povšimnutí a nezdraví vás, ovšem když ani vy nezdravíte je a pouze je pronásledujete a očima pronásledujete, nemáte se nejspíš čemu divit. Je to strašné, jak jsou krásné, tak krásné, že to ani vypovědět a navodit nemohu, však ale vy to ale každý znáte sám a lépe než já, neboť vaše zkušenosti s ženami jsou hojnější a hlubší. Já se tady můžu literárně snažit a pachtit jak chci, ale nic kloudného, co by ji vystihovalo, stejně nenapíšu, a tak se můžu spolehnout pouze na to, že ti, kteří mě znají, tu mezi řádyk přece jenom něco najdou a něco si z toho odnesou, třeba bezuzdný vztek, kteří je přinutí rozbíjet střešní okna a vrhat se do nicoty uměleckým saltem. Když vám dívka, jež vás ignoruje, dá tím nejstrašlivějším způsobem, tím nejvražednějším dopisem vědět, to, co byste měl, i při své tuposti, vědět - mimochodem znamená to také, že po nekonečném a sprostém nátlaku na ni jste ji k tomu donutili, což jí zavdává příčínu k ještě větší zuřivosti - nu, můžete se jíti oběsiti. Protože ona vám děkuje za váš návrh, že ji necháte být na pokoji. Takže ji musíte nechat být. Ona zažívá muka, když vás vidí ve škole, když se na ni díváte, jako by se nechumelilo. Chumelí se krev. Ona nepřistoupí na to, abyste na internetu vyhledával její fotky a stahoval si její hudbu a vyptával se na ni každého, kdo ji zná a kdo s vámi mluví, zapisoval si své zážitky z jejího pronásledování, literárně vyjadřoval své city a postoje, zapisoval sny; nechce, abyste o ní cokoliv věděl, nemá vás ráda, chce být svobodná, nechce něco dělat s vědomím, že na ni při tom civíte, má v sobě dost lidského studu a tak podobně, a celou tu dobu, kdy se vám zdá, že se usmívá jako anděl, se v jejím nitru odehrává ukrutný zápas, aby vás nerozsápala nebo nepřibila na kůl nebo vám neplivla do tváře, neboť nechápe, jak může někdo tak tupý, civící na ni existovat.

Slibuji ti, že tě nechám, že pozvolna odpluješ z mé mysli, to by se ostatně stalo tak jako tak. Zkoumat smysl života je zábavnější než honit dívky a milovat je. Než o ně usilovat. Zavřu se do vědeckých bádání a do procházek přírodou, najdu si přátele sobě rovné, nebudu usilovat o cosi krásnějšího, nýbrž spokojím se s nicotou a osamělostí, což je chléb mnichův. Doufám že jsi nenalezla v mých slovech přespříliš romantiky. Toto je text klidný jako voda, jako modlitba, a rázně uzavírá jednu etapu jako meč utíná hlavu na popravčím špalku.

II.

Ale možná bych se pro ni měl změnit, projít si metamorfózou? Možná bych se neměl vzdávat, možná je mou nebeskou povinností ji získat, ačkoliv je už nad slunce jasné, že mě nenávidí? Možná mě však pouze nyní nenávidí! Možná, že kdybych byl úplně jiný, měla by mě úplně jinak ráda! Člověk nemusí vystupovat ze své existence a přesto se může velmi změnit, můžu být otevřený, mluvný, přívětivý, ochotný, obětavý, poetický, silný, krásný, andělský, mohu být jakýkoliv, teoreticky.

Jenže zdá se mi to zbytečné. Musím najít smysl života. Žádná dívka, ani ONA přece nemůže být smyslem života! Ať sloužím jedině hledání smyslu života. Pro něj se nejde přes dobytí dívčího srdce. Dívčí srdce nechť se vzpírá a vaří a vzteká a sesílá na nás déšť a síru a oheň, ať nám přeje nicotu, stejnost, to, co máme, ať nám přeje nás samé, abychom se snědli! Mé srdce bude tlouci podle příkazů mé nietzschovské vůle. Jsem nadčlověk; jsem něco více než ostatní. Jsem služebník boží.

Sbohem, ty jedna dívko, PM.

Proč

se

sami

přibíjíme

na kříže?

Milostný dopis

Je nesčetně věcí, o nichž jsem se jí nezmínil, o nichž jsem se ještě nikdy nezmínil, je také mnoho věcí, o kterých vůbec nevím, které jsem neviděl, které jsou někde jinde, daleko, nedostupné.

Třeba rozebrat všechny ty situace našich setkání, každý můj nekonečný přehmat, každou podrobnost jsoucna, které jsem si všiml, každou myšlenku, která mě napadala, každý kus přírody nebo města, všechny kousky těla; chtěl bych říct víc, než vím, a vědět víc, než říkám, chtěl bych překonat sama sebe a své pocity a svá slova, chtěl bych ze sebe vylézt, chtěl bych si roztáhnout obě čelisti a prasknout a rozsypat se v orgánech, chtěl by se vznést nahoru do nebe a rozplynout se, chtěl bych být rozprášen v oceánu, chtěl bych zaniknout jako slunce, které zapadlo, chtěl bych zavřít oči a otevřít je do jejích.